Projekt na pomoc slepým afghánským dětem, který před dvěma lety spolu s dalšími členy sdružení Berkat započala, přivedl české odborníky do této muslimské země postižené válkou. A nebylo to tehdy pro české zdravotníky vůbec lehké. Z rozhovoru ale také vyplývá to, proč je v těchto zemích tolik potřebná pomoc - i našich zdravotníků.
* Jak jste se v Afghánistánu dostala od svého novinářského řemesla k problematice zdravotně postižených a nemocných?
V Afghánistánu jsem se často setkávala s postiženými osobami. Jejich nejčastější úrazy a postižení jsou spojena s válkou, která zde byla dvě desítky let. Nikde na světě jsem neviděla tolik beznohých a bezrukých lidí jako právě zde, v Afghánistánu. Je to tím, že v zemi po válce zbylo asi 11 milionů min a často na nějakou někdo šlápne, nebo si na ni sáhne. Když to dobře dopadne, přijde člověk „jenom“ o končetinu. Je zde také hodně slepých lidí, což už způsobuje zoufalá zdravotní péče, negramotnost místního obyvatelstva a také strašlivé hygienické podmínky. Myslím si, že prach a vítr, který ho roznáší, by snad měli mít Afghánci ve státním znaku.
* Kdo se v Afghánistánu o postižené osoby stará a kdo jim pomáhá?
Na pomoc zdejším lidem, ale především dětem, které se setkaly s minou, existuje několik humanitárních programů. Například v hlavním městě Kábulu je zařízení, kde jim dělají zadarmo protézy a snaží se jim také najít nějaké zaměstnání. V Afghánistánu je to však strašně těžké, ale musím říct, že na venkově je to ještě daleko horší. Tam si totiž musí každý pomoci sám a potřebnou protézu si lidé dělají třeba z větve stromu. Stát se nemůže starat o invalidy nijak významně, protože má co dělat sám se sebou.
* Jak se místní dívají na postižené spoluobčany?
Invalidé z Afghánistánu jsou pokládáni za oběti války. Vyjíždějí do ulic, mají pod sebou invalidní vozíky místo nohou, o které přišli. Protože jen málokterý z nich má peníze na normální vozík, jsou jejich vozítka přehlídkou jakési lidové tvořivosti. Ale někteří z nich se jenom plazí po zemi a žebrají na frekventovaných křižovatkách.
* Jsou váleční invalidé jedinou skupinou postižených?
Samozřejmě že ne. V Afghánistánu je také lepra, i když není zas až tak častým onemocněním. Občas sice vidíte na ulici lidi, kteří jsou touto nemocí postižení, ale častěji potkáte samozřejmě ty beznohé, bezruké a slepé čili oběti války.
* S jakým humanitárním projektem jste v Afghánistánu začali působit?
Před několika lety jsme založili humanitární sdružení Berkat. Toto slovo znamená v jazyce kavkazských Čečenců a Ingušů štěstí nebo milosrdenství. A rozjeli jsme projekt nazvaný Adžamal. Pojmenovali jsme ho podle postiženého chlapce, který v důsledku těžké podvýživy téměř ztratil zrak. Chtěli jsme mu pomoci a také umožnit afghánským lékařům seznámit se s operací, která se v jejich zemi do té doby dosud neprováděla. Každá pomoc je zde vítána, peněz máme ale stále málo. Chtěli jsme zachránit chlapcovo zdraví a vlastně celou jeho rodinu, která je na něm existenčně zcela závislá.
* Jak jste se o chlapci dozvěděli?
Adžamala našla paní Marta Nollová prostřednictvím novin. Tehdy umíral hlady a byl v nemocnici na kapačce. Z nedostatku živin skoro oslepl. My jeho rodinu podporujeme od roku 2002. Za vlády Tálibánu uprchla jeho rodina do hor, kde ale neměli co jíst. Tehdy Adžamal málem zemřel. Pak všichni žili - matka a sedm dětí - v horské vesničce Tagau. Jejich otce zastřelili a nejstarší syn je těžce mentálně postižený. Druhorozený, tehdy devítiletý Adžamal by se měl stát živitelem rodiny. Zajistili jsme jeho vyšetření kábulským a později také českým očním lékařem v 6. polní nemocnici. Podle vyjádření obou lékařů by mu mohla pomoci jedině transplantace rohovky, která se však dosud v Afghánistánu nedělala.
* Co následovalo pak?
Tři roky jsme potom s Martou Nollovou a dalšími lidmi z Berkatu zuřivě sháněli peníze a pomoc. Přitom jsme objevili docenta Martina Filipce, odborníka na transplantace rohovky. Martin Filipec a jeho klinika Lexum pak na projekt významně finančně přispěli, stejně jako tisíce drobných dárců, kterým nebyl osud malého Adžamala lhostejný. Přispělo také české ministerstvo zdravotnictví.
* Doktor Filipec se vypravil do Afghánistánu sám, že?
Ano. V polovině července před dvěma lety konečně do Afghánistánu doktor přijel s kufříkem rohovek, aby mohl prohlédnout nejenom nemocného Adžamala, ale i další slepé afghánské děti. Kolegové z ostatních humanitárních organizací se mi tehdy tak trochu smáli. Zavánělo to černým humorem, když říkali, zda se nebojím, že až ty děti uvidí, kde žijí, tak si nové rohovky raději odpářou. Ale já si myslím, že teď už se člověk nemusí v Afghánistánu tolik bát koukat kolem sebe. Navíc se transplantace učí provádět místní afghánští doktoři, kteří tak mohou pomáhat svým pacientům sami.
* Jak se pracovalo českému lékaři v afghánském prostředí?
Doktor Filipec musel mít samozřejmě připravené kvalitní zázemí. Ve městě, kde neteče voda a jsou stále problémy s elektrickým proudem, je však těžké ho vytvořit. Například jsem sháněla ledničku, ve které by rohovky čekaly na afghánské pacienty. Zároveň jsme ale také udržovali při životě naše vyšívací dílny kolem Kábulu, v nichž pracují chudé ženy. Tehdy jsem cítila, že je toho všeho už nějak moc.
* Jak operace dopadla?
První transplantace v historii Afghánistánu je bohudík za námi. Pomohli jsme i jiným dětem, nejenom Adžamalovi. Je to taková malá medicínská revoluce. Vždyť jsme museli překonat i pochybnosti místních obyvatel o tom, zda muslim může přijímat kousek těla od křesťana. Nakonec se ukázalo, že může.
* Za svůj novinářský život jste poznala mnoho zemí na světě. Byla jste také jako reportérka například v Tádžikistánu, který sousedí s Afghánistánem, kde je na ulici spousta dětí, o které se nikdo nestará. Nemohli byste se postarat třeba také o ně, když to nikdo jiný nedělá?
Kdyby všechno bylo ideální, tak bychom se samozřejmě mohli starat i o děti v Tádžikistánu. Když jsem tam byla, nepracovaly v té zemi žádné humanitární organizace. Je to ale daleko a je to nespravedlivé. Pro Evropu nějaký Tádžikistán nic neznamená. Tádžikistán je nezajímavá exotika. Tím pádem na projekt neseženete žádné peníze. Kdybych byla idealistkou, snažila bych se shánět peníze také na tádžické děti. Člověk ale nemůže být všude. Stejně jako novinář nemůže být na dvou místech najednou, humanitární pracovník také nezvládne dvě problémové lokality najednou. Tak jsem aspoň zkusila s kamarádkami z Čech rozjet dílny pro válečné děti v Afghánistánu.
* Zakládala jste také dětské domovy v Čečensku. A co podobné projekty v Tádžikistánu?
Na dětské domovy v Tádžikistánu bych peníze nesehnala. Ale kdyby mi je náhodou chtěl někdo dát, tak bych je vzala a jela bych je tam založit. Pro tádžické děti nemohu nic udělat, ale nemám pocit, že bych je zradila. Musela jsem si zvolit. Také si nemůžete vzít všechny ženské, které se vám líbí. Vezmete si jenom jednu. Podobně to platí také v humanitární práci. Nemůžete pomáhat všem, to byste pak nepomohl nikomu. Dětí v Tádžikistánu je mi líto, ale těžko u nás někoho přesvědčím, aby jim pomáhal, když jsou tak daleko.