Lékárník píše o problematice pevných cen léků
Můj následující příspěvek se týká podpory pevných cen léků, které by, podle mého názoru, odstranily mnoho pochybností ze stran našich pacientů o tom, jak se lékárník dostane ke konečné ceně léku. Záleží na mnoha faktorech, ceny léků jsou přísně regulovány.
Na začátek uvedu několik nezbytných statistických údajů, které se k ceně léku vztahují. Vycházím ze zdroje Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR a z informací Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
V roce 2004 bylo na jednoho obyvatele ČR vydáno přibližně na 9 receptů 32 balení různých léků v hodnotě kolem 5 400 korun, z nichž 4 000 korun je hrazeno z veřejných rozpočtů.
Hodnota jednoho receptu byla kolem 418,-Kč. Průměrný doplatek za recept na jednoho obyvatele za rok 2004 byl ve výši 502,-Kč. Jeden člověk utratil na volném prodeji ročně 547,-Kč. Výdaje za léky a zdravotnický materiál byly v roce 2004 ve výši 56 miliard korun.
Zdravotnickým zařízením se dodalo přibližně 330 milionů balení léčivých přípravků, průměrná cena jednoho balení činila přibližně 170 korun. Jak je vidět, ani lék, tento zvláštní druh zboží, není zadarmo.
Ceny léků jsou dnes regulovány na několika stupních. Limitována je přesně určená obchodní přirážka (max.32%), o kterou se dělí mezi sebou doda ČR, ve které jsou uvedeny maximální výrobní a prodejní ceny jednotlivých přípravků. Žádný lékárník si nedovolí tato přísná cenová regulační pravidla překročit.
Česká lékárnická komora podporuje stanovení pevných cen léků. Lékárníci jsou přesvědčeni o tom, že by tím byla zaručena občanům ČR rovná dostupnost léčiv. Současně by to odstranilo nedůstojné pobíhání mnohdy nemocných lidí od lékárny k lékárně, aby zjistili, kde mají doplatek nejnižší.
Do cenotvorby by pevné ceny vnesly větší průhlednost. V lékárnách bychom se mohli věnovat více pacientům a léčbě, než výši doplatku, což se dnes stalo základním tématem komunikace mezi pacientem a lékárníkem.
O výši doplatku v lékárně vedeme nejdramatičtější diskuze. Mnoho lidí se domnívá, že vybraný doplatek od pacienta je lékárníkův zisk. Doplatkem se však rozumí pouze rozdíl mezi konečnou cenou léku pro spotřebitele a úhradou určenou zdravotní pojišťovnou.
Doplatek má také jakousi výchovnou funkci. Když něco musíme platit, tak mnohem více zvažujeme, kolik léků si necháme předepsat, aby jich nebylo zbytečně mnoho. Tím by mělo docházet ke snižování spotřeby léčiv, která je v celém moderním světě značně vysoká.
Z kontejnerů, umístěných v lékárně, se předává každý měsíc velké množství nepotřebných a nespotřebovaných léčiv specielní státem akreditované firmě k ekologické likvidaci.
Podle některých zjištění je to až ke 30 % léků, vydaných z lékárny pacientům. Není to příliš mnoho? Pevné ceny léků, které lékárníci prosazují, kde jen to je možné, by mohly uklidnit chaotickou situaci a cenový guláš, který je v lékárnách dnes.
Dnes je pro lékárníka velice nesnadné odpovědět na otázku, jakou cenu bude mít lék, který si dnes v lékárně objednám a který si přijdu za několik dní vyzvednout.
Pokud by se zavedly pevné ceny léků, na výše zmíněnou otázku by bylo možno docela jednoznačně odpovědět.
Ceny léků by byly v České republice v určitém období (na-př.jednoho roku) všude stejné a tak by bylo jasné, jak vysoký je doplatek na konkrétní lék ve všech lékárnách. Konkurence lékáren by spočívala ve kvalitě služeb, v odbornosti, laskavosti a vstřícnosti personálu.
Vladislav Jeřábek, lékárník, Deník Litoměřicka
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
Taky lékárník
K článku bych jen doplnil, že největší regulační funkci (duplicitně předepsané léky, nespotřebované léky) by mělo kdyby si lidé CELOU cenu léku v lékárně platili hotově a pak si šli nechat peníze proplatit na pojišťovnu do pokladny. Ženská na pokladně by zadala rodné číslo a hned by viděla co si pacient nechal proplatit.
Příklad: ženská na pojišťovně uvidí, že si chlap vybral 3 krabičky léku před měsícem a řekne „Je mi líto doma máte ještě dvě balení na dva měsíce“ (doktor by na receptu zaškrtnul okýnko na jak dlouho to je). Chlap na to „já jsem ty léky ztratil“ a ženská na pojišťovně „v tom případě si to hradíte celé, příště si na léky dávejte větší pozor“. Přitažené za vlasy to není, v řadě zemí to tak funguje a u nás to tak bylo také. Proč to znovu nezavést? Jsem toho názoru, že by to byla ta nejúčinnější regulace předepsaných léčiv. Lidé by si dávali pozor co s těmi léky dělají a u doktora by rádi „řvali“ ať jim nic nepíše, že ještě mají. Dnes je to tak, že si rádi nechají napsat znovu.