Zatímco v západních zemích politici dlouhodobě vyjednávají se zástupci pacientů o možných změnách ve zdravotnictví, u nás ministr Julínek vše rozhodl sám a postavil členy pacientské rady před hotovou věc, navíc nám dosud neposkytl ani návrhy novel příslušných zákonů o veřejném zdravotním pojištění, takže je to podle komunistického vzoru – o nás bez nás.
Naštěstí nejsme zcela bezmocní, pokud by parlamentem prošly návrhy na poplatky pacientů v lékárnách, u lékařů a v nemocnicích, dotčení občané se mohou obrátit na soud s žádostí o přezkum, zda nejsou porušena základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod, dále z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a také z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Ostatně polští pacienti zatížení doplatky u léků vyhráli spor s polským státem u Evropského soudu pro lidská práva – Polsko muselo vyjmout z plateb chudší pacienty a muselo lépe zajistit dostupnost životně důležitých léčiv.
Ve veřejných knihovnách se lze seznámit s publikací profesorů pražské právnické fakulty Ústava a ústavní řád ČR (pod signaturou O 7035). Právníci zde vysvětlují obsah článku 31 Listiny základních práv a svobod s tím, že naši občané mají právo na bezplatnou zdravotní péči v okamžiku její spotřeby – občané mají platit pojistné a péči mají čerpat v rámci tohoto pojištění, nemají tedy přímo platit další peníze.
Stát je tak povinen zajistit, aby všichni občané měli přístup ke zdravotní péči v rámci tzv. věcných dávek veřejného pojištění, bez přímých plateb pacientů, včetně nároku na léky a zdravotní pomůcky.
Právníci dále upozorňují na Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 12, kdy ČR je zavázána k tomu, aby uznávala právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví. Stát musí mj. zajistit systém léčby nemocí a musí učinit opatření, která budou zahrnovat vytvoření podmínek, jež zajistí všem občanům bez rozdílu lékařskou péči v případě nemoci.
Podobně Úmluva o lidských právech a biomedicíně zahrnuje právo občanů na rovný přístup ke zdravotníé péči náležité kvality, tzn. nikomu nesmí být odepřena péče nezbytná pro jeho zdraví z žádných důvodů, tzn. ani ze sociálnívh důvodů (i když člověk není schopen platit, musí dostat nezbytnou péči jako ostatní, tzn. i kdyby člověk nebyl schopen platit pojistné ).
Z výše uvedených důvodů všechny země zavázané tímto mezinárodním právním rámcem (některé země ovšem nemají ve vlastní ústavě slovo bezplatnost), pokud podrobní nějaký druh zdravotnické služby poplatku, vyjímají z těchto poplatků osoby, jimž by mohly platby způsobit problémy.
Tak např. Francie sice má širší spoluúčast pacientů, nicméně občané do určité hranice příjmu jsou zcela osvobozeni od plateb, spadají do státem dotovaného režimu, kdy vše za pacienta platí jeho zdravotní pojišťovna.
Mnohé země však různé poplatky postupně zrušily, např. Rakousko ustoupilo od poplatků u lékařů či v ambulanci nemocnic (a poplatek při hospitalizaci zalimitovalo), protože se jasně ukázalo, že platby pacientů nic ve zdravotnictví neřeší, že je nutné regulovat výdaje jinak – přes regulaci počtu lékařů, nemocnic, přes silnější kontroly v lékárnách apod.
Bohužel naše sdělovací prostředky málo využívají nezávislé informační zdroje, takže našim občanům nic moc nenapíšou o zkušenostech Západu. Například se naši občané nedovědí nic o tom, že ostatní postkomunistické země (Maďarsko, Polsko atd.) mají nižší sazbu zdravotního pojištění a i tak se většinou obejdou bez přímých poplatků pacientů (MZ v tomo směru šíří nepravdivé informace).
Nikdo našim občanům neřekne, že skutečná reforma by byla v tom, pokud by došlo ke spojení zdravotního a nemocenského pojištění – pak by se jejich vzájemným ovlivňováním dosáhlo snížení sazby pojistného, jak se to podařilo v mnoha postkomunistických zemích, kde celková sazba zdravotního i nemocenského pojištění činí např. 12 či 13 procent ze mzdy, a nikoli vyšší sazby, jak je tomu u nás, když sečteme zdravotní a nemocenské dohromady.
Takže ve skutečnosti je Julínkova „reforma“ jen a jen demagogií – občanům se lže, přitom politici nejsou schopni učinit nic ve prospěch občanů, přinutit k lepšímu hospodaření pojišťovny, nemocnice, kraje atd.
Znovu zopakuji: u nás se pouze chystají další platby občanů, zatímco v západních zemích i ostatních postkomunistických státech došlo ke změnám ve prospěch občanů – propojení zdravotního a nemocenského pojištění tak, aby celková vybíraná sazba byla nižší, a dále tam došlo k silnějším regulacím na straně poskytovatelů zdravotní péče, aby se účinněji zabránilo plýtvání (nikoli aby se ohrožovali chudší a nemocnější lidé).
Ještě jednou citujme zákony:
Podle Listiny Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Právníci k tomu dodávají, že zákon nemůže vyloučit princip bezplatnosti a nemůže zavést takové podmínky, které by některé skupiny pacientů diskriminovaly.
Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů
Originál článku a další komentáře týkající se zdravotnictví najdete na internetové stránce Vladimíry Boškové Boskova.bloguje.cz.