Na úvod je třeba říct, že samotný dětský pláč nemusí znamenat týrání dítěte, nicméně nelze jej podceňovat. Ve svém dotaze uvádíte bližší „indicie“, které vás vedou k podezření, že dochází k týrání dítěte. Takto obecně, např. bez sociálního šetření v rodině a systematického zjišťování situace, se dá těžko jednoznačně odpovědět. Ale koneckonců není na vás určovat, co se v rodině, o které píšete, děje. Z řady mediálně známých případů se ukazuje, že právě lhostejnost okolí vede mnohdy k dlouhodobému týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte, které může končit až fatálně. Většina dětí se s takovými zážitky vyrovnává celý život obvykle s pomocí dětského psychologa a dalších odborníků, v dospělosti vstupují např. do psychoterapie, vyhledávají pomoc v ordinacích psychiatra.
Syndrom týraného dítěte
V odborné literatuře se dočtete o syndromu CAN (v anglosaské literatuře označovaný jako Child Abuse and Neglect), který lze do české terminologie přeložit jako syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. K nestorům při jeho medializaci směrem k široké veřejnosti patřil dnes již zesnulý prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., který se „dětské duši“ věnoval celý svůj profesní život a působil v řadě specializovaných pracovišť a k tématu publikoval nespočet odborného textu. Pokud se pokusíme blíže specifikovat formy syndromu CAN, tak je lze rozdělit na:
* Tělesná forma – Aktivní – dítě je bito, dušeno, tráveno, má pohmožděniny, drobné či větší rány po těle, nezhojené zlomeniny, v extrémních případech může končit smrtí dítěte. – Pasivní – dítě není dostatečně oblečeno vzhledem k ročnímu období, je hladové, dochází k nedostatkům ve zdravotní péči.
* Psychická forma – Aktivní – dítě je vystavováno nadávkám a dalším formám verbální agrese, je ponižováno, zesměšňováno, strašeno, podstupuje šikanu. – Pasivní – dítě nemá dostatek podnětů ke svému rozvoji, dochází k zanedbávání v duševní a citové úrovni.
* Sexuální forma – Aktivní (kontaktní) – manipulace v oblasti erotogenních zón, sexuální hry, pohlavní zneužití, znásilnění (znásilňování), incest. – Pasivní (bezkontaktní) – sledování pornografie (video, fotografie), exhibice před dítětem.
* Další zvláštní formy – sem patří organizované týrání a zneužívání, rituální týrání a zneužívání, systémové týrání a zneužívání, Münchhausen syndrome by proxy (blíže viz níže). Z publikovaných výzkumů se ukazuje, že nejčastěji dochází k týrání, zneužívání a zanedbávání od osob, které dítě velmi dobře zná (od rodičů nebo prarodičů – vlastních i nevlastních, starších sourozenců, od osob z širšího okruhu příbuzenstva, příp. z okruhu tzv. rodinných přátel).
Odborná literatura dokonce přímo vymezuje ohrožené děti, které na sebe jistým způsobem „násilí přivolávají“ – jedná se např. o děti, které nesplňují představy a očekávání svých rodičů (děti se sníženým intelektem, se zdravotním postižením), děti, které tzv. vyčerpávají (křikem, nespavostí, hyperaktivitou apod.), děti, které vykazují nepředvídatelné chování (děti s bizarním chováním na podkladě psychotického onemocnění, autistické děti apod.). Tak jako existují děti ohrožené syndromem CAN, tak se dá říci, že existují i dospělí, kteří řekněme mohou ve výchově „inklinovat“ k syndromu CAN. Lze hovořit i o určitých životních situacích, které jsou v tomto smyslu ohrožující (dítě a nevlastní rodiče, velmi mladí rodiče, nechtěné těhotenství, rozvodové stavy apod.).
Nelze ale samozřejmě paušalizovat a tvrdit, že např. každá 17letá osamělá matka, které se narodilo zdravotně postižené dítě, ho bude týrat či zanedbávat. Je však určitě potřeba působit v těchto případech preventivně – v síti sociálních služeb, zdravotnické péče a přirozeného rodinného prostředí vytvořit optimální podmínky pro zvládání náročné životní situace.
Münchhausen syndrome by proxy
Ke zvláštním formám syndromu CAN se řadí mj. i Münchhausen syndrome by proxy, se kterým se můžete vedle „klasických forem“ syndromu CAN setkávat právě ve zdravotnictví. Tento syndrom byl u dospělých pojmenován Richardem Asherem, který o něm publikoval poprvé v roce 1951 slavnou práci o von Münchhausenovi, kterého známe pod jménem baron Prášil. Naše literatura nám nabízí díky Jaroslavu Haškovi příběh vojáka Švejka, který asi částečně simuloval duševní poruchu, která mu přinášela určité výhody. K dalším literárním postavám může patřit například Hamlet.
Slovo „by proxy“ znamená v zastoupení. Používá se při předstírání, zveličování nebo aktivním vytváření příznaků tělesného nebo duševního onemocnění vlastních dětí. Tato forma syndromu v zastoupení byla poprvé popsána Meadowem v roce 1977, u nás na něj upozornil o několik let později (v roce 1985) Marten a od té doby se pomalu dostává do povědomí lékařů a posléze i veřejnosti. Ke klasickým příkladům tohoto syndromu patří, že dospělá osoba (nejčastěji rodič) např. různě upravuje odebraný biologický materiál (krev, moč), který má jít k vyšetření, aby výsledky byly patologické a bylo indikováno další vyšetření pro určení diagnózy. Dochází i k přímému poškození dítěte, třeba ho nutí požívat vlastní výkaly, podávají mu „léky“, aplikují inzulin, aniž by ho dítě mělo užívat. Tito lidé se často a velmi vehementně dožadují dalších vyšetření a nepřetržité přítomnosti u dítěte i v době hospitalizace. Poškozování se odhalí při odloučení dítěte a dospělého, kdy dojde obvykle k rapidnímu zlepšení zdravotního stavu dítěte.
Existují obecná pravidla, jak postupovat při podezření na týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. V první řadě je třeba zdůraznit, že pokud máte oprávněné důvody, že k těmto skutečnostem dochází, máte povinnost podle trestního zákona oznámit spáchání trestného činu (resp. § 168 Neoznámení trestného činu, kde je mj. jmenován § 215 Týrání svěřené osoby), což lze učinit na nejbližší služebně Policie ČR, a to buď písemně, nebo formou protokolu sepsaného na místě. Pokud vás k tomuto podezření vedou jen jakési „nepřímé indicie“, které nejsou hodnověrné, máte možnost obrátit se třeba i anonymně na příslušné oddělení sociálně-právní ochrany dětí a popsat stávající situaci a pracovníci/pracovnice tohoto oddělení jsou povinni takové oznámení prošetřit. Existují i organizace, které mají pověření k sociálně-právní ochraně dětí od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (MPSV), kde se můžete rovněž v daném případě poradit s odborníky, kteří mají teoretické i praktické zkušenosti s touto problematikou.
Kontakty na organizace :
Dětské krizové centrum o. s. www.dkc.cz, www.ditekrize.cz Fond ohrožených dětí www.fod.cz Rodičovská linka tel. 840 111 234, www.linkabezpeci.cz Růžová linka – helpline www.ruzovalinka.cz Sdružení Linka bezpečí www.linkabezpeci.cz Střep – české centrum pro sanaci rodiny www.strep.cz
Odkazy na legislativu:
Úmluva o právech dítěte Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon Zákon o rodině č. 94/ 1963 Sb. Zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/ 1999 Sb.
O autorovi: Bc. Jana Bednářová, sociální pracovnice