Zdravotní péče je v Česku široce dostupná, a to vesměs na nejvyšší úrovni. V oborech, jako je inovativní kardiologie, dnes už i onkologie nebo transplantační program, jsme na předních místech v Evropě. Troufám si tvrdit, a to i přes kritiku zdravotníků a zdravotnictví, že poměr „výkonu“ a „ceny“, tj. úroveň a dostupnost péče versus náklady, je v tuzemsku jeden z nejlepších na světě.
Plaťte více
Vzhledem k tomu, že většina prognóz ekonomického vývoje v Evropské unii včetně České republiky mluví o dlouhodobé stagnaci nebo jen velmi mírném růstu, nelze spoléhat na to, že výrazný růst ekonomické náročnosti zdravotní péče pokryje růst ekonomiky (hrubého domácího produktu) a s ním spojené zvyšování odvodů na zdravotní pojištění.
Abychom udrželi a nejlépe i zvyšovali kvalitu českého zdravotnictví, je nutné i nadále hledat vnitřní úspory. Troufám si říci, že velká zdravotnická zařízení po několika letech restriktivních úhradových vyhlášek a růstu nákladů mají již svůj manévrovací prostor vyčerpaný.
Jsem přesvědčen o tom, že jedním z předpokladů pro udržení stávajícího rozsahu a kvality zdravotní péče je zvýšení odvodů za státní pojištěnce. Čerpat další rezervy by bylo možné jen v případě velkých strukturálních změn.
Příkladem může být systém poskytování zdravotní péče v Praze a ve Středočeském kraji. Zdravotní péče v Praze má svá specifika – je zde velká koncentrace specializovaných a superspecializovaných zdravotnických zařízení. Jsou tu tři fakultní nemocnice, pak specializovaná zařízení, jako je IKEM, Nemocnice Na Homolce, Ústřední vojenská nemocnice, a dvě velké vysoce specializované nemocnice – Thomayerova nemocnice a Nemocnice Na Bulovce. Co Praze naopak chybí, je dostatek lůžek pro běžnou péči, tj. akutní lůžka pro běžné diagnózy jako zápal plic nebo bronchitida.
Pražská výjimka
Zdravotní péče ve většině krajů v Česku má logickou strukturu. V krajském městě je krajská nebo fakultní nemocnice, která poskytuje specializovanou péči. Běžné potíže nebo běžné zákroky řeší nebo by měly řešit nemocnice okresní. Praha tyto okresní nemocnice dnes již nemá – s výjimkou malé Nemocnice Na Františku –, a proto jsou i běžná léčba a běžné zákroky prováděny v superspecializovaných zařízeních.
To znamená, že jsou prováděny zbytečně draze. Nebo přesněji řečeno, velké pražské nemocnice na nich tratí, protože úhrady této léčby úhradová vyhláška nestanovujepro ně v potřebné výši a velké nemocnice ji dotují ze specializované péče. A tím pádem mají nedostatek peněz na další rozvoj specializované péče, nebo se dokonce dostávají do ztráty.
Specializovaná zdravotnická zařízení mají předepsáno, jaké mají mít přístrojové vybavení a jaké týmy lékařů, aby různé typy specializované léčby mohla poskytovat. Logicky jde o špičkové vybavení a špičkové lékaře. Obojí znamená vysoké náklady. To je důvod, proč je pro specializovaná zdravotnická zařízení běžná akutní péče ztrátová.
Pro Středočeský kraj představují „krajskou specializovanou nemocnici“ všechny velké nemocnice v Praze. Nic proti tomu. Je to medicínsky i ekonomicky v pořádku, pokud to vzdálenost a stav vážně nemocného nebo zraněného Středočecha dovolí. Je vždy lepší jej léčit ve specializovaném zařízení v Praze.
Úhrady pražským nemocnicím tuto skutečnost ale nijak nezohledňují. Uvedu zjednodušený příklad: ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kterou řídím, čekají týmy specialistů na to, až ve středních Čechách – a v Praze samozřejmě také – někdo havaruje v autě nebo se popálí. Nemocnice tyto specialisty platí, i když čekají. Pojišťovny nemocnici ale zaplatí jen za to, co nakonec udělají.
Špitály na základní péči
Praze by totiž pomohlo zřízení několika metropolitních nemocnic poskytujících základní péči. Měly by přesně danou strukturu, byly by zaměřeny opravdu především na základní péči – tedy s internou, chirurgií, neurologií, gynekologií a oddělením pro dlouhodobě nemocné, vybavené jednotkou intenzivní péče. Je dokonce jedno, zda je bude vlastnit stát nebo město. Peníze na svůj správně ekonomicky nastavený chod budou čerpat ze zdravotního pojištění.
Situace Prahy a Středočeského kraje je specifická, nicméně stejný princip na uvolnění ještě existujících úspor ve zdravotnictví lze uplatnit na celou Českou republiku. Je třeba, aby se specializovaná péče soustředila do menšího počtu větších nemocnic a ostatní se soustředily na kvalitní poskytování základní péče a doléčování pacientů, kteří zákroky podstoupili ve specializovaných zdravotnických zařízeních. To je řešení ekonomické, ale také pro pacienty z medicínského pohledu nejvhodnější.
Zdravotníci totiž nemohou neustále nést na svých bedrech zvyšující se náklady. V této souvislosti vnímám jejich požadavky na navýšení platů jako oprávněné.
Autor je ředitelem FN Královské Vinohrady