S financováním zdravotnického systému je to trochu jako s odhadem kurzu koruny - jednou nahoře, jednou dole. Přesně před rokem byly pojišťovny napadány za extrémní přebytky na svých účtech. Každý tehdy věděl, jak a kde zhruba 27 miliard korun rozpustit - tu na platy, tu na vybavení nemocnic. Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek se chválil za nejlepší stav českého zdravotnictví za posledních 15 let.
Je o rok později a Julínkova nástupkyně Daniela Filipiová protlačila vládou narychlo slátaný protikrizový balíček pro zdravotnictví. Zpomalení ekonomiky, nižší růst mezd a nárůst nezaměstnanosti anoncují nižší výběr pojistného - odhad poklesu je od 3,3 do 10,6 miliardy - a větší zátěž celého systému. Ministryně neměla moc na výběr - přesvědčila ošívajícího se ministra financí, aby zvýšil úhradu za státního pojištěnce o padesát korun.
Dále nakáže „realokaci“ prostředků pojišťoven. Tedy česky: zapomeňte na plavenky, výlety k moři pro chroniky i na další výhody. Cílem je udržet financování současné základní péče. Je ale opravdu jediným možným údělem českého zdravotnického systému, aby jeden rok přemýšlel, jak utratit přebytky, a druhý rok se bál kolapsu? Ministryně ze stranické kolegiality tvrdí, že systém začal zachraňovat už její předchůdce Julínek se svými regulačními poplatky.
Má pravdu: asi pět miliard představují úspory uvnitř systému, dalších pět miliard se vybralo na samotných poplatcích. Jenže to není celá pravda - efekt kontroverzních poplatků se pomalu vyčerpává a vybrané miliardy netečou do rozpočtů z pojišťoven, ale poněkud nesystémově přes kapsy lékařů, lékáren a zdravotnických zařízení vůbec.
Jak tedy předejít podobným přemetům ve financování zdravotnictví? Můžeme se podívat na zakonzervovanou reformu zdravotnictví v české sněmovně, případně na fungující systém zdravotnictví třeba v Nizozemsku. Tam si konkurují pojišťovny různými pojistnými plány: část nákladů pokrývá povinné pojištění, část smluvní platba. Kdo je chudý, spadne na státem garantovaný standardní plán.
Kdyby takový systém fungoval v Česku, zodpovědné pojišťovny by byly motivovány si v minulých tučných letech vytvářet rezervy, případně ničit konkurenci výhodnými nabídkami pojistných plánů. A v hubených letech by své rezervy rozpouštěly na pokrytí nutné péče a škrtaly s rozvahou bonusy tak, aby je konkurence nepřeválcovala.
Jenže to je v Česku zatím nedostižný sen. Když je dobře, ministr se pýří a pojišťovny nic nenutí vracet peníze do systému. A když je hůř, tak „nesvéprávné“ pojišťovny, státem úkolované k přerozdělení pojistného, jen natáhnou ruku do státního rozpočtu. A vždy něco dostanou.
David Klimeš, E15