Záchytky vždy kritizovaly zejména lidskoprávní organizace. Vadilo jim, jak se s opilými lidmi v této instituci zachází. Opilec bývá většinou svlečen ze svého oblečení, není mu umožněno si zavolat a ti, kteří se brání, bývají zchlazeni ledovou vodou či dokonce připoutáni k posteli.
Jenže úbytek protialkoholních záchytných stanic způsobuje i problémy. „Následkem jejich zániku byla veškerá odpovědnost za opilce převelena na policii,“ uvedla Ewa Dawidzuková z kanceláře polského ombudsmana. „Jenže ta nemá kapacity ani zdroje, aby se případy opilých lidí zabývala. Navíc nemá k dispozici žádné zdravotnické vybavení jako měly záchytky,“ dodala.
Opilci tak čím dál tím častěji končí v běžných zdravotnických zařízeních. Například nemocnice ve městě Kielce ve středním Polsku přijímala za doby existence záchytky jen asi desítku opilců za měsíc. Po jejím zániku jich je měsíčně až 160.
První záchytka byla podle historiků otevřena v ruském městě Tula v roce 1902 a v následujících letech záchytky vznikaly i v dalších ruských městech. První československá záchytka byla otevřena v Praze u Apolináře 15. května 1951. V Polsku začaly vznikat první záchytné stanice až o třicet let později.