Tady máme socialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom je velký rozdíl. Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celého systému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálně spravedlivé a přijatelné pro všechny.
Nikdo není znevýhodněn a každý přispívá na zdravotnictví dle svých možností. U nás nejvíce sociálně nespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největší přednost: hranice pěti tisíc korun pro každého.
Určení hranice poplatku je nespravedlivé
Určení ochranné hranice poplatků pevně stanovenou výší 5000 korun je sociálně nespravedlivé. Pro toho, který má roční příjem 500 tisíc korun, je to jedno procento z příjmu. Ten, kdo má ale příjem jen 100 tisíc korun, je to už pět procent a platí tedy pětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, mají to v Německu stanoveno pevně v procentech.
Jsou to pro každého dvě procenta z ročního přijmu, pro chronicky nemocné jedno procento. U každého je tedy hranice individuálně stanovena dle jeho příjmů. Kdo může platit více, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištění taky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočteny procentuálně z platu.
Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud je to jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň ze mzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 korun. Ten s příjmem kolem 60 tisíc korun by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 tisíc korun by už takový důvod mít nemusel.
Stanovení hranice musí být určené procentuálně
Stanovit nějakou hranici či odvod nějaké daně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejde jinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel. Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, například od dětí. V Německu platí až od 18 let.
Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak má už nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase až do výše jen dvou procent (chronicky nemocní jednoho procenta). Pokud by ministr Tomáš Julínek vyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případ diskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát, jednou za sebe a jednou za děti.
Ty s dospělými dětmi by byli zvýhodněni. Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnivšího. To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně.
Takto by mohl trestat jenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by k nějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přece nespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud pro lidská práva ve Štrasburku.
udeme platit i za první tři dny v nemocnici?
A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první tři dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem? Pokud ano, kde mám na to vzít peníze? V Německu prvních šest kalendářních týdnů je nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 procent z čisté mzdy.
Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 procent z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval načerno, může být i vyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit. Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 euro. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali třikrát, jednou za měsíc, či dvacetkrát.
Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 euro. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu.
Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit). Poplatky za léky a obvazový materiál. Platí omezení na nejvýše 10 euro za lék a materiál.
Za každý lék, který je na doplatek, se tedy platí 10 procent z jeho ceny, nejméně však 5 euro a nejvýše 10 euro. Pokud by tedy cena léku byla 300 euro, pacient by nezaplatil 30 euro, ale jen 10 euro. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale pro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku.
Věra Vejnarová, Regionální deníky
