Když se v sedmdesátých letech ptali novináři stoletého Japonce Mičika Jukotavy, co se tak blaze podepsalo na jeho vysokém věku, drobounký Asiat odpověděl: „Celý život jsem jedl a spal jako dítě. Ráno jsem vstal po páté, večer ulehl po osmé. Jen dvakrát jsem to porušil: když žena rodila a když vybuchla místní sopka.“ Mnozí lékaři se s ním shodují a tvrdí například, že největším přínosem lázeňské léčby není ani tak pití minerálky nebo bahenní koupele, ale pravidelný denní režim. A delší letní dovolená by podle nich měla člověku sloužit hlavně k tomu, aby srovnal svoje vnitřní hodiny a poznal, jak vlastně fungují.
Stopky v mozku
Biologické hodiny nejsou jen abstraktní pojem. Sídlí v části mozku zvané hypotalamus. Protože je ovlivňuje a „seřizuje“ světlo, najdeme je nad překřížením zrakových nervů. Tenhle velín řídí všechny naše denní rytmy: tělesnou teplotu, hladinu hormonů, aktivitu a únavu, činnost imunitního systému… Kromě denních rytmů, které mají zhruba 24hodinovou periodu, nás ovlivňují ještě ty s delší periodou, u žen třeba menstruační cyklus, nebo sezonní cykly, kdy se například s nadcházející zimou zpomaluje metabolismus a člověk by nejraději zalehl k zimnímu spánku. Vědci se pokoušeli zjistit, jestli jsou biologické hodiny pro život savců nezbytně nutné. Profesorka DeCourseyová, která zkoumá biorytmy, uskutečnila v USA dvouletý výzkum, při němž veverkám centrum biologických hodin odoperovala. Předpokládala, že zvířata bez něj nebudou moci přežít. Pokusné veverky vydržely, ovšem nikdo nedokáže říci, jak těžké to pro ně bylo a s čím vším se musely v přírodě vyrovnávat.
Sovou po matce
To, jak pracují naše biologické hodiny, nás řadí do dvou základních skupin: jsme buďto ranní, nebo večerní typy. Na tomto rozdělení se zřejmě podílí i naše genetická výbava. V ědci se kloní k názoru, že biorytmy můžeme dědit po předcích: existují například rodiny, v nichž se předává z generace na generaci velmi časné probouzení. Jsme-li ranní či večerní typ, tedy „skřivani“ nebo „sovy“, poznáme například tak, že se týden nebo dva budeme pokud možno přesně řídit tím, co vyžaduje naše tělo. Půjdeme spát tehdy, když se nám začnou klížit oči, a ráno vstaneme, až nám to bude příjemné. K ranním typům totiž patří lidé, kteří jsou schopní od brzkého rána pracovat, ale k večeru už na ně padá únava. Večerní typ se zase hůř probouzí, ale vydrží být aktivní až do noci. Opět nejde jen o subjektivní pocity: mnoho pokusů a měření ukázalo, že obě základní kategorie se od sebe během dne liší tělesnou teplotou nebo srdeční frekvencí. A také hladinou důležitého hormonu melatoninu. Ten nás vlastně žene do postele. Produkuje jej část mozku zvaná epifýza neboli šišinka. Tvorba melatoninu závisí na světle, nejvíce se jej tvoří za tmy. U ranních typů se melatonin začíná produkovat už od odpoledních hodin: člověk by se nejraději uložil k spánku už před večeří. Příslušnost k rannímu nebo večernímu typu lze objektivně zjistit právě z hladiny melatoninu, jež se dá změřit buď krevním vyšetřením, nebo z odběru slin. Měřením „spánkového hormonu“ pro veřejnost se ale u nás nikdo nezabývá.
Lék na všechno?
Poslední výzkumy naznačily, že melatonin může naše tělo ovlivňovat i jinak. Mluví se o něm jako o zázraku; prý by mohl působit při léčbě Alzheimerovy choroby nebo AIDS, jako nenahraditelný elixír mládí, prodlužovač života či jakási vylepšená viagra. Údajně funguje i jako antioxydant, tedy látka, která ničí volné radikály způsobující rakovinu. Dánský výzkum z počátku letošního roku dává do souvislosti noční práci žen a větší riziko rakoviny prsu: tvrdí totiž, že šišinka pracovnic ve směnných provozech, které málo spí, produkuje méně melatoninu. Zdravé buňky jsou pak hůře chráněny proti atakům rakovinných. Žádná z těchto teorií se zatím nepotvrdila. Vyvolaly ovšem velkou poptávku po spánkovém hormonu. Melatonin u nás zatím není schválen ani jako lék, ani jako potravinový doplněk, jak je tomu například v zemích západní Evropy. Tam jej lze běžně koupit v letištních halách. Lidé, kteří často přelétají časová pásma, jej užívají, aby jim pomohl překonat spánkový dluh. „Nemyslím si, že by bylo dobré brát melatonin pravidelně a bezdůvodně,“ říká doktorka Alena Sumová z Fyziologického ústavu Akademie věd, která vede výzkum biorytmů savců. Přejídání se hormonem, jehož účinky ještě dokonale neznáme, může být nebezpečné. Minimálně by člověk mohl porušit chod svých biologických hodin. Ale stalo by se vůbec něco vážného? Může narušení přirozených biorytmů vyvolat nějakou nemoc?
Dobrou noc a sladké sny
Přímou souvislost mezi rozhozenými biologickými hodinami a vznikem závažného tělesného onemocnění zatím žádný výzkum neprokázal. Taková sonda je totiž těžko proveditelná. Kdo by se uchýlil k neetickému zkoumání, jestli pacient dostane rakovinu, když ho necháme po dva tři roky spát jinak, než by chtěl? Navíc: kdo by pak důvěry hodně stanovil, že nádorové onemocnění vzniklo právě a jenom z porušených biorytmů, a ne třeba kvůli genetické zátěži? Už dnes je ovšem jasné, že vykolejení biologických hodin má u mnoha lidí za následek poruchy spánku (ty ovšem nemusejí být podmínkou, u někoho se nesoulad rytmů projeví nejdřív bolestí žaludku nebo rozdrážděnou alergií). Čím déle ovšem obcházíme přirozené biorytmy, tím jsou potíže vážnější a hůř se léčí. „Zbavit pacienta problémů se spaním, jež si přivodil špatnými rytmy, není tak těžké, pokud ovšem onen člověk nežije nezdravým způsobem života už několik měsíců nebo let. A pokud si nezvykl navozovat spánek velkým množstvím léků,“ říká docent Karel Šonka z Centra pro poruchy spánku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Většina lidí je totiž, pokud jde o biorytmy, poměrně přizpůsobivá; když dvě tři noci nespíme a úplně se tím rozhodíme, stačí několik dní klidu a pravidelného režimu a biologické hodiny se zase správně seřídí. To dobře znají pracovníci směnných provozů: přijde víkend, jejich tělo si znovu zvykne na normální režim spaní a při první noční je zase zle. Je prokázáno, že obcházení biologických hodin zvyšuje deprese, podrážděnost a zhoršuje duševní nemoci. Někdy je může dokonce odstartovat: jeden z pacientů psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze přiznává, že v jeho rodině se několikrát vyskytla schizofrenie. A u něj samotného se projevila na vojně, kdy se musel dva roky budit kvůli nočním hlídkám.
Začarovaný kruh
Vždyť je to přirozené: kdo spí delší čas jeden den dvě hodiny nad ránem a druhý den sedm hodin od večera, někdy jí dvakrát denně a jindy šestkrát, musí mít v těle zmatek. „Málokdo si umí představit, že denní rytmy velice ovlivňují naše zdraví,“ tvrdíval známý český internista a diabetolog Jiří Syllaba. „Tělo je báječně sestavený stroj, který potřebuje řád. Neřád dříve nebo později vyvolá tělesnou nebo duševní nemoc.“ Sám Syllaba měl v životě tak dokonalý pořádek, že si po celá léta dopřával denně jen dva čtverečky čokolády, ani o kousek víc! Kdo někdy během několika hodin přeletěl více časových pásem, ví, co to udělá s jeho psychikou i tělem. Každý lékař, i přes všechny zatím nepotvrzené teorie, dosvědčí, že u citlivějších lidí může dlouhodobé narušení biologických hodin vyvolat například poruchy trávení, zhoršit alergie, astma nebo srdeční arytmii. Naše orgány: játra, ledviny, srdce, mají totiž vlastní hodiny, jež jsou podřízené hlavním stopkám v mozku a reagují na každý výkyv. Při vykolejených denních rytmech se naruší metabolismus. U žen se může rozhodit měsíční cyklus, kolísají hladiny hormonů, žaludeční sliznici ohrožují vředy, imunitní systém dostává víc zabrat. Hůř funguje spalování tuků, tím pádem je část lidí ohrožena obezitou. Někdo ovšem spíš hubne, takže jedna z nejšílenějších diet poslední doby zní: nejíst a nespat! Mohou se objevit i tělesné nemoci, které by jinak ještě léta nepropukly. „Mně řekl lékař, že mám kvůli špatnému životnímu režimu těžkou cukrovku. Celá léta jsem dělal hlídače na směny. Máme tuhle chorobu v rodině, takže by mě zřejmě stejně neminula, ale kvůli práci jsem ji dostal už ve dvaatřiceti letech,“ stěžuje si invalidní důchodce Václav Strachota. Často je to ale naopak: k vykolejení biologických hodin přispějí právě nemoci. Pacient, který leží bez hnutí měsíc v sádrovém lůžku a usne jen po prášcích na spaní, bude zřejmě svůj organismus dlouho uklidňovat. „Biorytmy utrpí i duševním strádáním při rozchodu s partnerem, ztrátě zaměstnání, potížích s dětmi,“ říká psychiatrička Ivana Růžičková. Následné potíže zase v kruhu způsobí další strádání. Spousta otázek ohledně našich vnitřních hodin zůstává nevyjasněných. Během let by na ně měla odpovědět chronobiologie, obor, jenž biorytmy zkoumá. Jeho průkopnicí je u nás předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová.
Klášter, to je ono!
„Když se mi v šestnácti objevily žaludeční vředy, poslala mě maminka na rok do kláštera. V šest vstávat, v osm snídat, ve dvanáct obědvat, v devět večer na kutě, den co den. Od té doby o žaludku nevím,“ říká třiasedmdesátiletá Jana Pavelková z Prahy. Jenže jak může v dnešní době člověk žít takhle pravidelně? Nepravidelnost se do našich životů vkradla podle sociologů zhruba v padesátých letech; od té doby to mají naše biologické hodiny čím dál tím těžší. Před padesáti lety se začalo hodně pracovat na směny. Začátek pracovní doby se houfně posouval na šestou hodinu, do vrátnic se nastěhovaly píchačky a nikoho nezajímalo, jestli jsou z toho večerní typy, jichž je údajně víc, úplně vedle. K rozhození našich rytmů přispělo i rozšiřování televizního vysílání. Zatímco dřív se chodilo většinou jednou týdně do kina, a to zejména v pátek nebo v sobotu večer, kdy si druhý den lidé trochu přispali, od 70. let si zvykli koukat na televizi. A co mají dělat skřivani, když jejich zamilovaný film začíná až v deset večer?
Žijeme nonstop
Po roce 1989 se neřád v našich rytmech ještě rozšířil. Podnikatelé zjistili, že bude potřeba pracovat třeba čtrnáct hodin denně alespoň šest dní v týdnu. Zaměstnavatelé došli k závěru, že je výhodné udělat co nejvíc práce s co nejmenším počtem lidí. Zákoník práce sice stanovuje různá omezení (nařizuje přestávky v práci, zakazuje noční služby mladistvým a těhotným ženám…), ale všechno lze obejít, zvlášť když je podřízený svolný udělat pro zachování místa cokoli. Lidé začali ze svých těl dostávat maximum a všechno jim bohužel hraje do karet: hypermarkety mají otevřeno pozdě do noci, ne-li nonstop. Ve fitness centrech se dají tužit svaly třeba do půlnoci. V obchodech najde unavený člověk spoustu povzbuzovacích drinků a tablet plných energie a vitaminů. A silné umělé osvětlení, které některým lidem svítí do oken i v noci. „Jedna velká drůbežárna. Celý den pod zářivkou a co nejvíc snášet,“ charakterizoval to kdysi spisovatel Vladimír Škutina. Někdo brojí proti letnímu času, prý lidem dělá zmatek v biorytmech. Jenže hodinový posun je oproti jiným zmatkům téměř zanedbatelná záležitost.
Můžeme se zachránit?
Platí: držet alespoň jeden řád! Když už člověk spí všelijak, má se snažit co nejpravidelněji jíst. Nebo obráceně. Pokud musí pracovat do noci, měl by pokud možno vstávat ve stejnou hodinu. Práci by si měl rozvrhnout tak, aby tu nejméně náročnou dělal v době, kdy ví, že přijde útlum. „Pokud můžeme, neměli bychom jít proti své přirozenosti,“ říká doktorka Jana Hlávková z Centra hygieny práce a nemocí z povolání Státního zdravotního ústavu. Naráží hlavně na směnný provoz, který podle průzkumů snáší bez obtíží jen deset procent lidí. Dvacet procent odchází během několika týdnů a zbývajících sedmdesát procent s většími či menšími potížemi přežívá. „Protože tušíme, co může udělat narušení biorytmů se zdravím, nedoporučujeme práci na směny kardiakům, lidem s poruchami spánku, chorobami trávicího ústrojí, psychickými potížemi či hormonálními nemocemi a pracovníkům nad padesát let,“ dodává Jana Hlávková. Podle některých zahraničních studií mají ženy, které střídají denní a noční služby, větší tendenci k samovolným potratům a často se jim rodí děti s nižší hmotností. Zvlášť mladí lidé, kteří pracují v noci, víc tíhnou ke kouření a alkoholu. Při noční práci stoupá i riziko úrazů a množství chyb (viz graf). Lidé, kteří jsou vděční za jakoukoli práci, i kdyby v ní měli „skřivani“ trávit celé noci a „sovy“ vstávat o půl páté, se při zmínkách o biologických hodinách zřejmě jen usmějí. Vydělávat se musí.
Všechno klouzavé!
„Někde jsou ale noční směny téměř zbytečné. Při jiné organizaci práce by šly nahradit dvanáctihodinovou pracovní dobou během dne, která je pro lidi šetrnější,“ říká Jana Hlávková. Pokud jsou směny nezbytné, měly by se podle posledních poznatků střídat po zhruba třech dnech systémem ranní, odpolední, noční: tedy postupným posouváním rytmů, nikoli na přeskáčku. Dlouhodobá práce v noci se vůbec nedoporučuje. Všechno, co lze, by mělo být „klouzavé“: nejen začátek pracovní doby, ale i školního vyučování (v některých školách posouvají v zimě první hodinu z osmé na devátou; zatím jsou to ale výjimky). Bohužel nejde zavést klouzavé manželství. „Z poradny znám případy, kdy se sejdou dva lidé, jimž vyhovují úplně jiné denní režimy. Zpočátku jim to nevadí, ale časem zjistí, že se vůbec nevidí. Ona vstává brzy ráno a večer padá únavou. On je zvyklý pracovat do noci a spát do oběda. Ona má pocit, že partner nic nedělá, ten jí vyčítá, že s ní večer nic není,“ líčí psycholožka Ivana Benešová. „Jsem vyložený skřivan a připadám si jako blbec,“ říká student právnické fakulty Pavel Tučný. Má pocit, že z něj jeho přirozené biorytmy udělaly samotáře: když je nejaktivnější, jeho kamarádi mají půlnoc. Když už by nejraději spal, spolužáci ožívají. „Hle, biologické hodiny, věc, která nejvíc ovládá lidský život!“ pokýval by hlavou profesor Syllaba. Když se ho ptali, je-li příjemnější být „sovou“ nebo „skřivanem“, odpověděl: „Nejlepší by bylo mít se tak dobře, aby mohl být člověk ráno sovou a večer skřivanem. Lituji toho, kdo se musí z jakýchkoli důvodů chovat ráno jako skřivan a večer jako sova.“
Skřivan, nebo sova?
Ranní typ („skřivan“)
podává dobrý pracovní výkon hlavně v první části dne, nevadí mu brzy vstávat, od rána je aktivní. Jeho organismus se zahřívá už před rozedněním. Od odpoledne klesá tělesná teplota a zároveň stoupá hladina melatoninu, takže brzy večer je tento typ lidí unavený a ospalý. Proto se hůř přizpůsobuje noční práci a směnnému režimu.
Večerní typ („sova“)
nemá tak pravidelné zvyky, pokud jde o spánek. Umí se přizpůsobit víc než skřivan. Tělesná teplota sov stoupá během dne později, melatonin se zvyšuje až ve večerních hodinách a přestává se tvořit až ráno. Podle výzkumů se v této kategorii vyskytuje více kuřáků i vyšší spotřeba alkoholu. Večerní typ je spíše extrovertní, má často sklony k neuroticismu.
Umělec láká Múzy
Skladatel Petr Hapka (57 let) považuje svůj denní režim za zcela samozřejmý a běžný, jen mírně posunutý: vstává po obědě, odpoledne relaxuje a většinu práce udělá večer a v noci. Spát chodí k ránu. „Já jsem si ten rytmus nezvolil: on si vybral mě a já jsem v jeho otěžích,“ říká. Vyhovuje mu už od mládí. Svůj způsob života považuje za stejně zdravý jako kterýkoli jiný a nepozoruje na sobě žádné neblahé zdravotní následky. Hapka nevěří názorům vědců, že lidé by měli spát v určitém konkrétním čase. Všechno je podle něj otázka jedince. Sám se považuje za stoprocentní sovu: „Noc je doba, kdy do práce nemluví ženské, kolem se neshromažďují děti, které chtějí, aby jim taťka vyřezal píšťalku. Vzduchem nelétají zbytečné a hloupé myšlenky, protože lidé spí.“
Letuška obětuje pohodu
Eva Votroubková (49 let) pracuje od roku 1974 jako stevardka. Její životní rytmus je velmi nepravidelný. V poměrně rychlém tempu střídá nejen práci ve dne a v noci, ale i časová a klimatická pásma. „Odletím například do New Yorku, za dva dny si tam jakžtakž zvyknu na místní čas posunutý o šest hodin oproti středoevropskému, a hned zas letím zpátky.“ Kvůli neustálým změnám musí odpočívat déle než ostatní lidé. Ale ani to jí nedokáže zcela nahradit pravidelnost a biologické hodiny s ní občas dělají divy. „Často se probudím a nevím, jestli je ráno nebo večer, někdy dokonce váhám, jestli jsem doma nebo někde v hotelu.“ Přesto má Eva Votroubková svou práci ráda a nehodlá ji měnit. Vyhovuje jí, že to není rutinní zaměstnání. Může hodně cestovat a poznávat lidi odlišných kultur. Navíc je práce letušky slušně placená.
Student a jeho káva
Jan Smotlacha (24 let) studuje čtvrtým rokem Fakultu jaderné fyziky a inženýrství ČVUT. Často se učí dlouho do noci a spát chodí obvykle mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. „Škola mi začíná kolem půl desáté, ale většinou přijdu pozdě. Někdy o půl hodiny, někdy o hodinu.“ Občas prý přes den usne, třeba při učení nebo na přednášce. „Když si ovšem dám před každou hodinou kafe, tak to zvládnu,“ říká. O víkendu se snaží biologické hodiny srovnat tím, že vstává kolem poledne nebo i později. Takový životní styl mu celkem vyhovuje a nezdá se mu, že by byl nějak nezdravý. Jen je mu občas trochu líto, že už je dávno den, a on ještě leží v posteli. Žije tak asi dva roky a zatím nehodlá nic měnit, i když připouští, že je v tomto ohledu asi trochu lehkomyslný. Nejhůř prý bude, až přijde po škole pravidelná pracovní doba!
Pekař nočním ptákem
Pekař Pavel Řípa (31 let) již deset let pracuje šest dní v týdnu pouze v noci. Do práce přichází kolem páté hodiny odpoledne a odchází ráno, někdy v pět, někdy v sedm. Do odpoledne spí, pak chvíli pracuje doma nebo na zahradě a jde zas do pekárny. „Moc mi to nevyhovuje, ale za stejné peníze bych nic lepšího nesehnal,“ tvrdí. Menší plat si nemůže dovolit, protože živí rodinu. Když se po základní škole rozhodl, že se vyučí pekařem, neměl představu, co to obnáší, ale za ta léta si na zvláštní denní režim zvykl. Už mu ani nedělá potíže spát ve dne. Bez problémů se vyspí i tu jednu volnou noc v týdnu, takže následující den může být vzhůru a trochu se užít se svými dvěma dětmi, které jinak pomalu nevidí. Svůj životní styl ale rozhodně nepovažuje za ideální. A někdy se mu stane, že kvůli únavě a nepozornosti špatně umíchá těsto, takže se srazí.
-oza-
Jáchyme, tomuhle nevěř
Na internetu dnes najdeme mnoho stránek, které nabízejí výpočet tělesných, duševních a emočních biorytmů. Stačí zadat datum narození a už můžeme zkoumat jako Luděk Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, kdy máme vyloženě kritický den nebo kdy bude naše duše a tělo v nejlepším souladu. Často pak s tabulkami křížků a koleček dostaneme i tři barevně vyvedené sinusoidy. Odborníci tvrdí, že odvozování biorytmů z data narození je scestné podobně jako magazínové horoskopy. Znamenalo by to, že ve všech lidech narozených v tomtéž dni by se odehrávaly stejné pochody. Navíc pojem biorytmus je na internetových stránkách posunut: neznamenají rytmy, které řídí naše tělo, ale spíš kondiciogram.
Marcela Kašpárková, Týden, 16.7.2001