Na jeho dotaz odpovídá JUDr. Pavel Zajíc.
Poskytování zdravotní péče je činnost velmi složitá a riziková. Na zdravotnické pracovníky jsou přitom kladeny čím dál větší nároky, a to jak z hlediska jejich odbornosti, tak morálních kvalit. Zdravotnický pracovník má jako občan stejná práva a povinnosti jako občan pracující v jiném oboru než ve zdravotnictví.
V některých oblastech a situacích však společnost klade na zdravotnické pracovníky větší nároky a odpovědnost, než je tomu u občanů pracujících v jiných odvětvích. Tyto zvýšené nároky se přitom týkají jak oblasti etické, tak právní.
Povinnost plynoucí ze zákona
Poskytování zdravotní péče konkrétně upravuje zákon o péči o zdraví lidu a trestní zákoník. Zákon o péči o zdraví lidu ukládá v § 55 zdravotnickým pracovníkům (tedy nejen lékařům) vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti.
Zdravotnický pracovník je přitom povinen mimo jiného neprodleně poskytovat první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen život nebo vážně ohroženo zdraví.
Trestní zákoník v ustanovení
§ 150 odst. 2 stanovuje důsledky vůči zdravotnickému pracovníkovi, který osobě, jež je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví či vážnéGötzováho onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání (typicky se jedná právě o zdravotnického pracovníka) povinen takovou pomoc poskytnout.
Zdravotnický pracovník, který neposkytne potřebnou pomoc, je zákonem posuzován a sankcionován přísněji, než pokud se podobného skutku (neposkytnutí pomoci) dopustí jiná osoba. „Potřebná pomoc“ je přitom svým obsahem širší než pojem „poskytnutí první pomoci“.
K dotazu tedy shrnuji, že zdravotnický pracovník je povinen poskytovat potřebnou pomoc v akutních případech, i když je mimo službu. Tato jeho povinnost přitom vyplývá z výše uvedených právních předpisů.