V době pravěku člověk trpěl různými poraněními kůže, jež byly nejčastěji způsobené při lovu zvířat. O významu tělesné hygieny nevěděli pravěcí lidé téměř nic.
Období prvních starověkých civilizací přináší první poznatky o významu hygienické péče o kůži, ale i způsoby, jak proti kožním neduhům bojovat. Zejména Římská říše byla pyšná na svá technicky propracovaná lázeňská zařízení, která byla hojně Římany využívána.
V Egyptě, který je proslulý svým uměním balzamování těl, upřednostňovali Egypťané při obvazování kožních poranění lněné plátno před vlnou. Len se v Egyptě pěstoval od pradávných časů. Lněné plátno sloužilo na přípravu obinadel a pro zpevnění obvazů. Přímo na rány se přikládala cupanina (nitky z plátna vytahané a složené souběžně, bývaly také zmačkané v chomáče) nebo lněné tampony, které měly absorbovat výměšky z ran. Tampony mohly být napuštěny sádlem nebo medem. Med byl známý tím, že zabraňoval množení bakterií, sádlo se využívalo proto, aby se tampon nepřilepil na ránu.
V léčení kožních neduhů staří Egypťané nešetřili přikládáním čerstvého masa na rány a používali též i různé antiseptické prostředky. (1) Egypťané se setkali i s leprou, která byla do Egypta zavlečena pravděpodobně asi roku 300 př. Kr., a to armádou Alexandra Velikého. Lepra byla s jistotou diagnostikována na mumiích. (2) Indie disponovala nejen rozvinutou chirurgií a plastickou chirurgií, ale i bohatou lékárnou. Indičtí lékaři znali mnoho bylin, jimiž léčili nemoci. Například ekzémy a jiné kožní choroby potírali mastí z holubího trusu, omývali je odvarem z natě řebříčku, sporýše, z listu břízy. Kožní nemoci se též potíraly citronovou šťávou. Na popáleniny se osvědčilo opičí sádlo.
Rychlejší zajizvení ran podporoval odvar ze šalvějového listí, z heřmánkového květu, z kořene bedrníku, z natě bazalky a kokošky nebo z oddenku a kořene libečku. Hojivé obklady se připravovaly také z odvaru dubové kůry a z natě dobromysle a dalších bylin. Mokvající a hnisavé rány se potíraly třezalkovým olejem. (3) U nás dobře po léta známý peruánský balzám má své kořeny skutečně v Peru. Peruánští indiáni jej přikládali na rány. (4) Indiáni v Severní Americe měli podivuhodně vyspělé lékařství. Kmenoví kouzelníci byli léčiteli svého kmene, museli umět vyjmout šíp z bojovníkova těla, znali význam hygieny.
Při ošetřování poranění dodržovali úzkostlivou čistotu a užívali převařenou vodu. Dezinfekce chirurgických nástrojů vypalováním a vroucí vodou jim nebyla neznámá. (5) Již ve starém Řecku Hippokrates doporučoval vymývat rány převařenou vodu a alkoholem, aniž by cokoli tušil o přítomnosti bakterií. (6) Několik málo zdrojů hovoří o existenci tzv. Aspasie Mladší. Snad to byla žena žijící ve starém Řecku koncem 1. století n. l.
Údajně vynalezla léčbu náplastí s mastmi. (7) V Římě ve 4. století žila žena jménem Fabiola. Pocházela z římské patricijské rodiny Fabiů. Její smutný manželský život (první manžel ji bil, druhý manžel poměrně brzy po svatbě zemřel) ji přivedl na myšlenku zasvětit další svůj život charitativní činnosti. Založila útulek pro chudé a potřebné. Prameny uvádějí, že se ošetřovatelské péči věnovala velmi svědomitě, ošetřovala rány tak, až si sama přivodila mnohé kožní neduhy a poranění. (8)
Doba středověku
Lepra Nesmírně decimujícím onemocněním kůže byla ve středověku lepra (dosud se ve světě stále vyskytuje). Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: nečistý, nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor. (3. kniha Mojžíšova, Leviticus, 13, 46–46) Lepra (malomocenství) je infekční choroba rozšířená již ve starověku, především na Předním východě, v Africe a Asii. Je popsána v egyptských lékařských textech, i v textech starověké Číny. Znaly ji národy staré Mezopotámie.
Její léčení bylo spojováno zpravidla s magickými obřady a operacemi, jimiž měly být zažehnány zlé síly způsobující Boží nemoc. Středověký klérus si malomocenství vykládal jako „Boží soud“ nebo „Boží hněv“ za spáchané hříchy, mnohými obyvateli bylo malomocenství chápáno jako projev vůle zlých duchů a démonických sil.
Lepra je chronické infekční onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Napadá zejména Schwannovy buňky nervového systému, které rezignují na tvorbu myelinu (lipid izolující a chránící nervová vlákna). Napadení nervů vede ke znetvoření tkání a celých končetin, které je nezvratné a ústí v trvalou invaliditu. Objevuje se porucha čití, deformace kůže, vznikají odpuzující a páchnoucí vředy na kůži, nosní a ústní sliznici.
Může být postižen oční nerv, poté dochází ke ztrátě zraku. Pro vážnou formu lepry je příznačná tvorba kožních podlitin. (9) O nemocné s leprou pečoval zejména vojenský řád sv. Lazara, který zřizoval útulky pro nemocné, tzv. leprosária, jež byla zakládána za městy.
Nemoc nebyla léčitelná. Středověcí i novověcí lékaři neznali původce onemocnění. Nicméně vědělo se, že se nemoc šíří dotykem. Proto bylo zvykem postižené osoby izolovat od zdravé populace. Již ve 2. polovině 8. století vydali Pipin III., zvaný Krátký, a Karel Veliký (oba vládli francké říši, tj. území téměř celé Evropy v letech 482–843) nařízení, aby malomocní byli umístěni ve zvláštních domech. Postižení byli vydržováni z dobročinných darů.
Pouze v určité dny mohli opouštět své „domovy“ a chodit žebrat. Nosili Lazarův oděv, černou kutnu s obrazem dvou bílých rukou na prsou. Oblečení bylo doplněno černým kloboukem s bílým okrajem. Malomocní svůj příchod do města či vesnice museli oznámit troubením na roh, ve vrcholném středověku byli vybaveni řehtačkami nebo klapačkami. Nemocným bylo zakázáno hovořit se zdravými, nesměli pít z veřejných studní a ničeho se dotýkat. (10) Nemoc se v Evropě rozšířila zejména po prvních křížových výpravách, kdy se začala zakládat leprosária (a to nejen řádem sv. Lazara), neboť počet nemocných povážlivě stoupal.
Osud malomocných byl věru krutý. Doživotní izolace od svých nejbližších a společnosti, zvředovatělé léze kůže a sliznic doprovázené hnilobným zápachem a postupné čekání na smrt někdy i několik let přinášely malomocnému nesmírná utrpení. Z mnohých nemocných se stávaly bezmocné, znetvořené a slepé trosky lidských bytostí.
Syfilis Další nevyléčitelnou středověkou a novověkou nemocí byla syfilis (lues), jež na starém kontinentě zdecimovala miliony lidí. Údajně lues přivezli do Evropy námořníci Kryštofa Kolumba z Nového světa v roce 1493. Krátce nato vypukla v Evropě epidemie „díky“ válečnému tažení francouzského krále Karla VIII. v roce 1494, kdy usiloval o uvolněný trůn Neapolského království.
První popis příznaků choroby uvádí asi Maragazzova „Kronika Perugi“ (1492, 1053): „Nemoc vznikla náhle a byla spojena s mnoha bolestmi v zádech, pažích, nohách, kloubech a kostech, jsouc vždycky provázena stejným příznakem, po celém těle vyrazily puchýře, plné hnisu.
Bolesti nepolevovaly ani ve dne, ani v noci a nakažení by byli rádi zapsali duši ďáblu, jen kdyby se jich zbavili. Často unikali chorobě vraždíce sami sebe…“ (11) Hned od začátku, tak jako u léčení jiných kožních nemocí, používali lazebníci rtuť. Nešetřili s ní a otravy rtutí byly na denním pořádku. Ulrich von Hutten zaznamenal, že „na léčbu rtutí více lidé mřelo, než bylo uzdraveno“. (12) Ulrich von Hutten byl německý teolog, který žil v letech 1488–1523. Sám touto nemocí trpěl. V roce 1519 napsal text „Na francouzské choroby“, kde se věnuje popisu léčby syfilis.
Je považován za jednoho z prvních nemocných, jenž popsal své onemocnění. (13) Rtuť se nejčastěji aplikovala v masti. Nakažená místa se natírala, pevně se ovinula plátnem a po několika dnech se zdraví mělo navrátit. Nemocí se zabýval i Theophrast von Hohenheim, zvaný Paracelus (lékař, 1493–1541). Chybu viděl ve způsobu používání a dávkování rtuti, a proto připravoval léky a návody na různé rtuťové preparáty sám. Zavedl výrobu rtuťových pilulek.
Rtuťové preparáty doplňovala léčba hladem a pocením heroického rozsahu. Nemocní byli zavřeni na několik dní v horké, utěsněné místnosti, kde se ještě používaly parní lázně. Snesitelnější léčbu poskytovalo guajakové dřevo, které do Evropy přivezli Španělé v roce 1508 ze Santa Dominga. Ulrich von Hutten nadšeně psal o účincích tohoto léku. Vyzkoušel jej sám na sobě, ale moc mu nepomohl. Na nemoc zemřel ve 35 letech i přes veškeré léčení guajakovým dřevem. (14) V českých zemích se syfilis objevila poměrně brzy, již na sklonku 15. století. Přibližně roku 1500 bylo v Čechách již tolik nemocných, že se stali vážným společenským problémem. Začala se pro ně zřizovat leprosária, jež se jim stala domovem. Tedy můžeme sledovat stejný nebo podobný osud, který potkal nešťastné malomocné.
O autorovi: Mgr. et Mgr. Jana Mlýnková, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 1. LF UK v Praze (jana.mlynkova@seznam.cz)