Zatímco v Anglii by nevadilo 56 procentům dotázaných žít s člověkem s psychickým onemocněním, v Česku by to nevadilo jen 15 procentům lidí. Výsledky studie poskytli ČTK autoři, kteří rozdíly mezi oběma zeměmi označili za alarmující.
Studie zpracovala odpovědi 1797 Češek a Čechů starších 15 let z loňského listopadu a prosince. V Anglii odpovídalo 1720 lidí starších 16 let.
Statisticky největší rozdíly byly u otázky, zda by vadilo žít s někým, kdo je psychicky nemocný. V Anglii by to rozhodně nevadilo 32 procentům a spíše nevadilo 24 procentům dotázaných, v Česku by soužití rozhodně nevadilo jen třem procentům a spíše nevadilo 11 procentům lidí. Pracovat s někým s psychickým onemocněním by rozhodně nevadilo 39 a spíše nevadilo 29 procentům anglických respondentů, v ČR by rozhodně nevadilo jen čtyřem procentům a spíše nevadilo 15 procentům lidí.
Sousedství s člověkem s psychickou nemocí by rozhodně nevadilo 41 procentům a spíše nevadilo 30 procentům anglických respondentů, v Česku by rozhodně nevadilo sedmi procentům a spíše nevadila 18 procentům lidí.
V přátelství s člověkem s psychickým onemocněním by rozhodně pokračovalo 56 procent anglických respondentů, 26 procent by spíše pokračovalo a pro dvě procenta by to byl rozhodně důvod přátelství ukončit. V Česku by v přátelství rozhodně pokračovalo jen osm procent dotázaných, spíše by pokračovalo 19 procent a rozhodně by je ukončilo 12 procent lidí.
V Česku násobně více lidí v dotazníku volilo odpověď nevím, nejčastěji se k ní uchylovali lidé ve věku 55+ a s nižším vzděláním.
„Umíte si představit, že byste podobně přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice, bydlet blízko vozíčkáře? Asi těžko, ale to jsou přesně jevy, které se vyskytují v souvislosti s duševním onemocněním,“ řekl k výsledkům jeden z autorů studie Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví.
Příčinu rozdílných postojů Čechů a Angličanů vidí v tom, že v Británii už od poloviny minulého století se přesouvá psychiatrická péče z velkých ústavů do menších zařízení a komunit. V Česku stále převažují velké léčebny, reforma psychiatrické péče, která měla i za přispění evropských peněz přesunout péči do komunit, se zatím neuskutečnila. Proveden byl jen její předstupeň, psychiatrické léčebny se přejmenovaly na nemocnice.
Příčinou stigmatizace podle Winklera je neznalost, která vede k předsudkům a diskriminaci. Cílem je zefektivnit osvětu. Na výzkumnou analýzu by měly navázat intervence, programy a kampaně, které musejí být následně vyhodnocovány, aby se neplýtvalo penězi na něco, co by bylo neefektivní, shrnul.