Některé případy, kdy „délesloužící“ sestry nováčkovi nepomohou, spíše mu ještě „zasolí, jak to jde“, jsou spíše rivalitou spojenou s bojem o pozici a plat. Kniha Ukončit nepřátelství mezi sestrami, kterou v roce 2006 vydala Kathleen Bartholomewová, však mluví jasně – plných 60 procent nových sester kvůli verbálnímu nepřátelství nebo nepříjemnému zacházení ze strany kolegyň během prvních šesti měsíců svoji pozici opouští. Koneckonců americká verze Googlu najde po zadání termínu „sestry požírají svá mláďata“ 373 tisíc odkazů.
Pro podobné chování se teď začal používat termín „horizontální násilí“. O tom, proč se tak často objevuje právě u sester, vedou experti spory. Řada z nich se domnívá, že důvodem může být vedle náročnosti profese také častý nedostatek autonomie a kontroly nad vlastní profesí. Problém začíná být vědecky zkoumán – v roce 2004 sledovali 26 čerstvě vystudovaných sester, které nastoupily v jedné bostonské nemocnici. Všechny dostaly speciální školení nejen o horizontálním násilí, ale také o tom, jak na něco podobného reagovat. Každá dokonce dostala laminovanou kartičku, na které byly popsány nejčastější příklady a návrhy reakcí. Po dvanácti měsících byly potom vyhodnoceny výsledky. S horizontálním násilím se setkalo 46 procent sester, plných 100 procent pak bylo schopno zareagovat podle doporučených směrnic. V 74 procentech případů se potom dotčené sestry dočkaly okamžité omluvy. V závěru studie uvedli její autoři doporučení, že by každá sestra po příchodu na nové pracoviště měla projít podobným školením.
Pravdou je, že v řadě případů se celá záležitost výrazně přehání. Za příklady horizontálního násilí jsou totiž považovány i natolik nevinné věci jako kroucení očima nebo úšklebek. Doporučená řešení byla často podobně jednoduchá, od očního kontaktu při diskusích až po pravdomluvnost nebo nepomlouvání kolegyň. Na kartičkách byly rady jako reakce na zvednuté obočí komentářem: „Je mi jasné, že mi něco chceš říct, tak začni.“ Je evidentní, že se jedná o nelehkou situaci, proto je ještě složitější najít řešení. Částečně je tomu tak proto, že zdravotní personál o něčem podobném velice nerad mluví.
O autorovi: Dr. Václav Větvička, Ph. D. Univerzita Louisville, Kentucky, USA