Moje návštěva na univerzitě v Lundu (Švédsko) v rámci projektu Tempus byla podnětem k zamyšlení nad týmovým pojetím soudobého zdravotnictví.
Různorodé potřeby multimorbidních geriatrických pacientů vyžadují jednak týmový přístup, jednak maximální pružnost, flexibilitu zdravotnických služeb, zvláště na primární úrovni. Kromě jiného to znamená emancipaci zdravotníků - nelékařů, jejich zrovnoprávnění s lékaři v rámci týmové spolupráce. Tomu odpovídá i povyšování nelékařského vzdělání z úrovně středoškolské na vysokoškolskou.
V našem pojetí je stále dominantní lékař, který rozhoduje, přiděluje a zodpovídá. I přes kvalitní vzdělání zůstávají vysokoškoláci - nelékaři bez větší kompetence, a tím i zodpovědnosti. Nesmějí indikovat, předepisovat, přístup k nim v ambulantní složce je podvázán souhlasem (indikací) ošetřujícího (praktického) lékaře, bez ohledu na to, že ten mnohdy není schopen optimální postup ani určit, ani kontrolovat.
Obrovské kompetence nelékařů
Švédský model je zásadně odlišný. Kompetence nelékařů jsou někdy až diskutabilně velké a zřejmě budou dále narůstat. Příkladem může být primární ambulantní péče. Základem švédského zdravotnického systému je veřejné zdravotnictví, privátní sektor je malý. Praktičtí lékaři jsou vesměs zaměstnanci okresní správy. Ta zaměstnává také odborníky v ošetřovatelství, fyzioterapii, ergoterapii, sociální pracovnice a domácí asistenty. Obvodní ošetřovatelky, fyzioterapeuti i ergoterapeuti pracují samostatně, vedou vlastní dokumentaci a vzájemně pravidelně konzultují společné pacienty. Ošetřovatelky jsou oprávněny předepisovat ošetřovatelské pomůcky (např. pro inkontinentní) a dokonce vybrané léky (z antibiotik byl uvolněn penicilin k možnosti „mimolékařského“ zvládání nekomplikovaných streptokokových infekcí na „sesterské“ úrovni).
Také pohotovostní služby poskytuje v rámci obvodu nejen lékař se „svou“ sestrou, ale také obvodní sestra, na níž se obracejí pacienti s banálnějšími problémy, což odlehčuje pohotovosti lékařské. Podle úvahy sestra jde za pacientem na návštěvní službu či poskytne pouze telefonickou konzultaci, kterou si často z forenzních důvodů nahrává obdobně jako jsou u nás zaznamenávány telefonáty na dispečinku RZP.
Dramatický je rozdíl v chápání ergoterapie. U nás stále nepochopená a podceňovaná oblast je ve Švédsku velmi rozvinuta. Ambulantní ergoterapeuti sehrávají klíčovou roli v udržování a obnově soběstačnosti. Jsou kompetentní k samostatnému předepisování kompenzačních pomůcek (s výjimkou elektronických vozíků a počítačů) i úprav domácího prostředí (včetně bezbariérových úprav koupelen či instalací výtahových plošin). Vlastní realizaci zajišťuje a hradí okresní úřad.
Rovněž následná péče jak rehabilitačně návratná, tak ošetřovatelsko- sociální je postavena na kompetencích odborníků v ošetřovatelství, ergoterapii, fyzioterapii, kteří nemocné přijímají, stanovují program a jsou za ně zodpovědni. Lékaři v těchto zařízeních fungují vesměs jako konziliáři a mnohdy na pracoviště pouze docházejí několikrát týdně.
„Prestiž sester“ - prázdný pojem?
Nad uvedenými skutečnostmi bychom se měli zamyslet i u nás. Nejde pochopitelně o slepé přejímání. Pokud však nepozvedneme i u nás prestiž, kompetence a zodpovědnost vysokoškolsky vzdělaných zdravotníků - nelékařů, bude jejich činnost stagnovat a budou ze zdravotnictví odcházet. Zvláště je třeba podpořit rozvoj ergoterapie, nelékařského vedení v zařízeních následné péče a přímou dostupnost nelékařských služeb v rámci primární zdravotní péče. n