Každý z nás si nese citové projevy a chování dítěte, rodičovské zákazy a kritiky a svého racionálně jednajícího dospělého. Označují se RODIČ (RO), DÍTĚ (DÍ) a DOSPĚLÝ (DO). Tyto jednotlivé typy osobnosti v nás vytvářejí s druhými lidmi výměnu informací o vzájemných vztazích a postojích k dané situaci, ve které se vzájemně nacházíme. Ovšem každý z nás má unikátní a jedinečné vlastní schéma RO-DO-DÍ, které se vlivem rodinného prostředí postupně vyvíjelo a rozvíjelo. Od dětství přijímáme vzor svých rodičů. Získáváme dlouhodobou tradici způsobů chování, myšlenek, postojů, předsudků, ponaučení, přenášenou z generace na generaci. Náš rodič v nás nám ukazuje cestu, co je správné a co nikoli. Nahráváme si naučenou představu o životě od svých rodičů. Jaká byla? Neseme si rčení: neodmlouvej, slušný člověk pozdraví, to se pro tebe nehodí, co si pomyslí sousedi.
Jaké další byste našli ve svém životním scénáři? Které často používáte, aniž o nich důkladně přemýšlíte? Jsou vůbec ještě v současnosti pravdivé? Rodič pečuje o naši bezpečnost, a tak se některé životní otázky stávají tabu. Získáme tak zkušenost pro svého dospělého, že není třeba se vyptávat. To nám může zablokovat důvěrné vztahy s naším partnerem. Pochopíme-li, že to je náš rodič, můžeme vytvořit dospělý postoj a otevřeně se zeptat. Například když jsme byli malé děcko a často slyšeli: neotravuj, jdi do svého pokoje, kolikrát ti to mám říkat… Jak se naučený model chování projeví v dospělosti? Cítíme se na obtíž. A také vysoké nároky našich rodičů na naše dětské povinnosti a výsledky v nás dospělých vyvolají touhu po dokonalosti - stále nejsme dost dobří, a tak si dáváme příkazy: „Buď dokonalejší, dělej víc…“
Jak vystupuje naše dítě
Používáme citoslovce „to je bezva“, tleskáme, když se radujeme, výskáme, vrtíme se na židli. Trucujeme, snažíme se zalíbit. Víme, jaké si v sobě neseme dítě - přirozené, vzdorující, bázlivé? Jakou jsme získali pocitovou představu o životě? Dítě v nás potřebuje zažít jistotu.
Jak funguje náš dospělý?
Dospělý je jako počítač, který dochází k rozhodnutí po zpracování dat ze svého rodiče, dítěte i dospělého. To znamená, jakou máme myšlenkovou představu o životě, jaké jsme získali informace a zkušenosti a jak jsme je dokázali zpracovat. Náš dospělý neustále sbírá další data a ověřuje si ve svém rodiči, zda jsou použitelná a přijatelná pro současnost. Hodnotí i pocity dítěte, které jsou v něm uložené. Dospělý ví, že nic není jisté, ale pátrá dál po informacích, hledá možné cesty. Náš dospělý rozhoduje, jak se bude chovat. Dokáže reálně zhodnotit situaci a vystupuje harmonicky. Ovšem pokaždé se nám nedaří. Nicméně každý den v každé situaci jsme nuceni dělat rozhodnutí.
Profesionální prospěch
Nezapomínejme, že i u našich klientů v konkrétní prožívané situaci se děje totéž. Které já právě jedná a převažuje? Co potřebuje jeho dítě? Být hlazeno a pochopeno? Potřebuje tělesný a citový kontakt? Jak reaguje, když mu podněty chybí? Často zaznívá dětské: „A proč to mám dělat?“ A jeho rodič mu říká: „To nesmíš, co by řekli lidi, budeš vypadat jako blázen s tou hůlkou.“ A dospělý zpracuje informace a hledá, jak se zachovat a přijmout novou možnost chůze. Která část jeho já řídí komunikaci v konkrétní situaci?
Například pokud dokážeme v klientovi správně odhadnout chování zlostného dítěte a klidným hlasem převezmeme roli rodiče i dospělého, můžeme tak nasytit vnitřními příkazy jeho dítě. Když se zlobí, nevyvracet a potvrdit jeho oprávněnou zlost: „To je skutečně hrozná situace, nevím, jestli bych taky nezuřila, to je příšerné, co jste zažil.“
Životní komunikační každodenní hry
E. Berne říká: Když člověka nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha. Potřebujeme alespoň jedno pohlazení denně. Jak si ho získáváme? Hrajeme hry například RODIČ-RODIČ (jeden říká, že to je hrozné, jak se ta dnešní mládež chová - druhá osoba odpovídá: máte pravdu, je to hrozné) anebo DÍTĚ-RODIČ (mám hrozný strach - to nic není, neboj, to zvládneš), DOSPĚLÝ-DOSPĚLÝ (dnes se mi nějak nevedlo -co se ti nepovedlo?).
Erik Berne ve své knize Jak si lidé hrají uvádí přehled životních her, které lidé mezi sebou hrají. Má pro ně i své názvy: Počkej, ty darebáku, já ti ukážu. Ještě budou rádi, že mě poznali. Vidíš, k čemu jste mě dohnali. A mnoho dalších. Můj příspěvek by byl příliš dlouhý, kdybych rozebírala jednotlivé transakce. Doporučuji seznámit se s knihou a třeba také absolvovat nějaký seminář či výcvik v transakční analýze. Zcela jistě pro vás bude přínosem poznat význam jednotlivých rolí a naučit se s nimi pracovat ve svůj komunikační prospěch a pochopení jednání druhých osob.
Typy chování
E. Berne uvádí, že náš způsob chování a reakce dospělého může mít funkční poruchu. Mohou nastat dva problémy: kontaminace a vyloučení.
Kontaminace: Náš dospělý je takzvaně kontaminován buď rodičem, nebo dětským postojem. To znamená, že nedokáže rozeznat své tři části osobnosti. Kontaminace rodičem bude pro našeho dospělého spočívat v tom, že stále uplatňujeme předsudky na neměnné životní pravdy a nechceme ustoupit. Kontaminace dítětem znamená, že naše reakce je ovlivněna citovými projevy. Ve své osobnosti také máme často konflikty mezi svým dospělým, rodičem a dítětem. Je důležité naučit se rozpoznat typy chování a reakcí a vědět, kdo právě nyní ve mně jedná. Jsem káravý rodič, nebo smutné dítě? Jako dospělý mám vědět, že si to mohu dovolit. Dokáže můj dospělý zvážit, co je v právě prožité situaci nejdůležitější postoj? Dospělý se ptá: jak, kdo, kde, myslím, podle mne…
Vyloučení: Pro dospělého to znamená, že se naučil vypnout své dítě a není schopen radovat se, hrát si. Je ovládán svými povinnostmi. Horší je zablokovaný rodič, chybí společenské normy, svědomí. Pokud je zablokovaný dospělý, je ztracen kontakt s realitou. Je zde vhodná psychoterapeutická pomoc, aby se člověk dokázal vyznat sám v sobě a našel správnou životní cestu.
V domácí odborné literatuře o transakční analýze mají výrazné zastoupení knihy MUDr. Radkina Honzáka (Krize v životě, Jak si lépe porozumět…). Ve své knize Komunikační pasti v medicíně vystižně rozlišuje typy jednání, které pokud budeme znát a respektovat, lépe se nám bude komunikovat.
Co je pro nás důležité?
Budujte svého silného dospělého (Harris, T. A., 1997, s. 117):
* Naučte se rozeznávat vlastní dítě, jeho slabá místa, obavy, strachy, základní způsoby, jak vyjadřuje svoje pocity.
* Naučte se rozeznávat svého rodiče, jeho výtky, příkazy, stálé postoje a základní způsoby, jak vyjadřuje své výčitky, příkazy a postoje. Má své předsudky, ustálené výrazy?
* Buďte citliví k dítěti v ostatních lidech, mluvte s ním, ochraňujte ho a berte v úvahu potřebu tvořivého vyjádření stejně jako náklad pocitu NEJSEM O. K., který s sebou vláčí od narození.
* Když je třeba, počítejte do deseti, abyste dali dospělému čas na zpracování informací, které přicházejí do počítače, aby rozpoznal realitu rodiče od reality dítěte.
* Když jste na pochybách, nechte to plavat. Nikdo na vás nemůže útočit za to, co jste neřekli.
* Vypracujte si systém hodnot. Nemůžete činit rozhodnutí bez etického rámce.
Závěr
T. A. Harris ve své knize Já jsem OK, ty jsi OK píše na straně 250: „Já jsem člověk. Ty jsi člověk. Bez tebe nejsem člověk, protože jenom ty umožňuješ používání řeči. Pouze jazyk umožňuje myšlení a pouze prostřednictvím myšlení je možná lidskost. Díky tobě jsem důležitý. Když si tě nebudu vážit, snížím vlastní hodnotu. Toto je racionální podklad pro postoj JSEM O. K. - JSI O. K. Díky tomuto postoji nejsme věci, ale lidé!“
O autorovi: PhDr., Mgr. Dana Klevetová, chirurgické oddělení, Litomyšlská nemocnice, a. s.