Rozhodně je to zajímavý vhled do nitra zdejšího zdravotnického systému.
Daniela Rusová:
Je středa ráno 7.10 hod., mám za sebou dvě noční a unavená se ploužím chodbou, když mi vrchní sestra vtiskne do ruky internetový výtisk článku paní Nosálkové. Pálící a unavené oči těkají po řádcích. Únava je tatam, jsem plná energie a z učebnicového tlaku 120/80 mám 400/200. Přečtu si to ještě jednou, jestli se mi to nezdá, a nezdá.
Místo vytouženého spánku sedám k počítači a reaguji na každý řádek. Stejně bych nemohla usnout. Pracuji ve stejné nemocnici, ale na jiném oddělení. Pacienty budíme těsně po páté hodině. Už když vcházím ráno na pokoj s teploměry v ruce, zdravím celý pokoj: „Dobré ráno.“ Kdybych měla každého pacienta zvlášť zdravit: „Dobré ráno, pane Novák, dobré ráno, pane Vomáčka atd.“, při 23 lidech bych té práce asi moc neudělala.
Za hodinu a tři čtvrtě musím změřit a zapsat teploty, změřit a zapsat krevní tlaky u operantů, odebrat krev a moč, vyměnit močové pytle, spočítat bilanci tekutin (pro paní Nosálkovou příjem a výdej tekutin za 24 hodin), přestlat celé oddělení, u ležících udělat celkovou hygienu na lůžku, uklidit po sobě pomůcky, splnit časované ordinace lékaře a předat hlášení nastupující směně. Velice často se stává, že v inkriminované době přijde ambulantní pacient s akutními obtížemi. Mám toho kolikrát až až.
Každému pacientovi se zvlášť nepředstavuji, podle nařízení FN Na Bulovce nosí každá sestra i lékař dostatečně velkou jmenovku, aby si jméno a oddělení mohl každý pacient přečíst. Pacienti s poruchou zraku se zeptají.
Nerozumím podivu nad tím, že dostala kapačku (ve skutečnosti braunylu). Je zcela běžné, že se pacientům zavádějí na přechodnou dobu braunyly, to proto, aby sestřičky mohly dávat potřebné léky. Nemáme totiž v úmyslu pacienty traumatizovat bolestí při každém novém zavedení.
Paní Nosálková si stěžovala, že jí poté v žíle tepalo, měla pak ale informovat sestřičku, protože ta by jí jistě braunylu vytáhla. Není totiž jejím cílem pacientům ubližovat a řešit případné komplikace. Ale musela by jí to nejprve říct, neb sestra není vševědoucí.
Ty sestry rozhodně ve škole nechyběly, jak se v článku naznačuje, když se probírala poučka „ticho léčí“, tuto situaci nemohu zcela objektivně posoudit, ale z letité praxe předpokládám, že si sestra chtěla ušetřit nohy a na někoho zavolala. Možná si to lidé neuvědomují, ale nohy jsou pro nás velice důležité. Nosí nás při jakékoli práci, kolem vás pacientů.
A že se sestřičkám nelíbilo, že paní Nosálková pila magnesii a ona nevěděla proč? I můj patnáctiletý syn ví, že magnesia a šaratice jsou projímavé. Když nevěděla, co může a co ne, měla se zeptat, dedukuji z článku, že je již dospělá. Mladí i staří bez rozdílu věku se mě dnes a denně ptají, zdali mohou to či ono.
Těší mě, že alespoň snídaně jí chutnala, protože jinak všechno pouze kritizuje. Co se týče krátkého času na jídlo, to není problém sester, ale nejspíše stravovacího oddělení. Nemocnicí je určen čas, kdy se musí tabla vrátit, aby se mohla umýt a připravit k dalšímu jídlu. Nemocnice, ve které ležela, je velký kolos s tisícem a více lůžek. Musím říct, že jsem na našem oddělení nezaznamenala stížnost tohoto typu, tj. o nedostatku času na jídlo.
Tabulky na počet personálu nevytváří sestry, ale někdo jiný. Je nás málo a máme toho moc! To, že to paní Nosálkovou nezajímá, je sice hezké, ale nic to pro nás ani pro ni neřeší. Sestra je stále jen člověk, žádný stroj a bohužel nemůže stát jedněma nohama na dvou místech současně, i kdyby si to mnohdy přála. Paní Nosálková, protože není sestra, tak tomu nerozumí, a tudíž to ani nepochopí.
Možná by nám mohla poradit, jak rozepsat služby v týmu pěti lidí a obsadit je nonstop 24 hodin, abychom měly řádné volno na odpočinek a alespoň dva volné víkendy v měsíci jako normální lidé. Víte, proč je nás málo? Absolventky si totiž hledají lépe placená místa (i mimo obor) a dělají to jen ty sestry, které to přes všechny problémy a nevýhody baví.
Domnívám se, že za ty peníze, za tu fyzickou a psychickou dřinu, služby ve dne v noci, v pátek, ve svátek a kdykoli je potřeba, by se jí nechtělo ani vstávat.
Ještě se chci zastavit u podivu, že sestřičkám vadilo sezení na nemocničním lůžku. Myslím, že bych byla ještě ostřejší než sestřička na infekci. Příteli paní Nosálkové bych uvedla hned několik důvodů a ještě bych mu dala sáhodlouhou přednášku.
Hlavní důvod je hygienický. V každé nemocnici je dost bacilů samo o sobě a nepotřebujeme, aby nám je tam ještě donášeli civilisté zvenku. Sami jich máme dostatečně, a proto se stále všechno dezinfikuje.
Dalším důvodem je zmačkané a ušmoulané povlečení, které, když někdo vejde na pokoj, nevypadá hezky a esteticky. Ba spíše naopak. Také se tím ničí práce jiných, někdo to musí vyprat, vyžehlit a povléknout. V neposlední řadě je to neslušné. Sedíte si doma v civilním oblečení v čisté posteli? Asi ne, viďte?
Tereza Nosálková:
Práce zdravotní sestry je bezpochyby náročná. A je taky obdivuhodná, péče o nemocné a nemohoucí je jeden ze silných pilířů lidskosti naší společnosti. Jenže tento obdiv podle mého názoru nesmí být bezpodmínečný, je třeba ho podrobovat názorům klientů této péče.
Když jsem ležela v nemocnici Bulovka, právo hodnocení kvality péče jsem si nárokovala a svěřila jsem se staniční sestře s pochybnostmi o tom, zda sestry, jak píše paní Rusová, „práce baví“. Jak už jsem napsala ve svém původním textu, úspěšně i neúspěšně. Na jednu stranu se mi dostalo vstřícnějšího zacházení - což v realitě znamenalo, že jsem se třeba mohla se svým obědem „loudat“, necítit jako „střevní katar na 422“, nebýt jen tou nemocí, ale zůstat člověkem.
Jenže na druhou stranu jsem se cítila jako potížistka, abych doslovně citovala tamní personál, slyšela jsem, jak o mě mluví jako o té „nepříjemné“. Což nevím, jestli je správné označení pro člověka, který těžko, tedy s brekem pod peřinou, snáší peskování kvůli minerálce, třískání dveří, pokřikování na chodbě. A pokud ano, pak naše zdravotnictví musím z čistě pacientského pohledu považovat za morálně slabé.
A své Pondělí v nemocnici jsem napsala právě proto, že jsem získala pocit, že slušnost a ohleduplnost byly v mé zkušenosti tak trochu „na požádání“ nebo ponechané na dobré vůli a dobré náladě jednotlivců. Což je podle mě riskantní, tudíž systémově špatné. Pokoj jsem sdílela se dvěma ženami ve středních letech. Jedna z nich byla Ruska, neuměla česky.
Zatímco ke mně pak už sestry chodily s lepkavým profesionálním úsměvem, za což jsem jim byla vděčná, ji ve stejný okamžik rozplakaly, když jí nejprve zvedly lehátko, a pak naprosto nepochopitelně hned zase položily, i když se očividně chystala jíst.
Následovala sprcha pavlačových urážek, ve smyslu, že se ani neuráčila naučit česky, i když tady žije už bůhví kolik let. V ten okamžik jsem pochopila, že vstřícnost vůči mé osobě je jen na dobu přechodnou, aby se zalepila ústa jedné potížistce. A takové prostředí považuji za naprosto nedůstojné. A to platí i pro nemocnici, kde toho, jak říkají, mají moc a mají malé platy. Pacient v ní totiž má navíc strach o své zdraví, dobrovolně a s vděkem, ale pořád odevzdává své tělo, mluví se o velmi intimních věcech. To je důvod, proč jsem svou zkušenost nabídla k veřejné diskusi.
Jak už jsem řekla, vím, že toho mají sestry hodně. Ale to má skoro každý člověk ve svém zaměstnání. Ano, lékaři i zdravotnický personál předvádějí v mnoha směrech nadlidské výkony, ale neznamená to, že mohou obcházet slušné chování. Podle mého názoru jsou totiž ty paní Rusovou pojmenované „zbytečné tři kroky“, aby sestry mohly hovořit o pacientovi diskrétně a důstojně, tím, co dělí zdravotníky na obdivuhodné profesionály a na jejich karikatury.
Respekt