Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek před několika dny představil několik svých plánů na reformu českého zdravotnictví. Mimo jiné chce, aby lidé platili za recept dvacet korun a padesát korun za návštěvu lékaře. Chce tak zamezit plýtvání s léky a zneužívání lékařské péče.
Nic se v české politice nedělá tak ode zdi ke zdi, jako právě zdravotnictví. To ovšem není nic nového, podobně se dělo před několika lety na Slovensku. Co jeden ministr navrhne, to jeho nástupce z opačného pólu politického spektra chce šmahem rušit.
Zdravotnictví je obrovskou zátěží sociálního systému i státní pokladny. Bývalí ministři sociální demokracie dosud všechny reformy odmítali s tím, že by na ně dopláceli především sociálně slabí.
Pokud se ale reformy prosadit nepodaří, doplatí na ně úplně všichni. Dvacet korun za recept nikoho nezruinuje a skutečně se nabízí myšlenka, že by tato novinka zamezila plýtvání s léky.
A pokud jde o návštěvu lékaře, kdyby se Julínkovi podařilo skloubit systém zdravotního pojištění s touto platbou, nelze proti ní protestovat. Zdraví je soukromá věc a do velmi značné míry si za ně každý může sám.
To ale český systém zdravotnictví moc nezohledňuje: každou chvíli média informují o lidech s vrozenými nemocemi, kteří se svých léků nedočkají či si za ně musejí připlácet.
Vedle toho existují desetitisíce těch, kteří si své zdraví ničí dobrovolně. Například kuřáci či dlouhodobí uživatelé drog: ti by měli zdravotní pojištění platit mnohem vyšší než lidé, u kterých pravidelné preventivní prohlídky dokáží, že dotyčný žije zdravě.
Solidarita by byla
Českému sociálnímu systému rozhodně princip solidarity nechybí. Je to vidět na různých dávkách, příspěvcích a podobných podporách, na které může dosáhnout čím dál více lidí.
Péči o zdraví, kterou zvládne každý a která je potřeba při onemocněních a chorobách, ze kterých se pacient může vyléčit a vyležet sám, by neměli platit ti, kteří nepotřebují lékaře jak je rok dlouhý.
V České republice a na Slovensku prokazatelně lidé chodí k lékaři, i když nemusejí. Přitom je to stejné jako s nakupováním: co si nemůžu dovolit, to si nekoupím.
Lidé by si měli uvědomit, kterou návštěvu lékaře si opravdu mohou dovolit, a kterou ne. Je pravda, že Julínek je v nezáviděníhodné situaci ve vztahu k důchodcům.
Ti celý život přispívali do sociálního systému, takže na symbolická „stará kolena“ by nebylo zpoplatnění jejich věkem přeci jen už poničeného zdraví úplně fér. Jenže podobné revoluční změny někoho postihnout zákonitě musejí.
Je to jako se školným. Někdo mu o rok unikne, a někdo musí být tím prvákem, kdo bude platit celých pět let.
Ian Hettfield, Regionální deníky