Vymezení pojmu syndrom vyhoření: První poznatky o syndromu vyhoření byly publikované v USA v letech 1974-1975, kdy pojem syndrom vyhoření jako první zavedl H. J. Freudenberger. Jeho definice z roku 1980 uvádí, že vyhoření představuje „stav únavy a frustrace navozený úplným oddáním se věci, způsobu života či vztahu, který však nesplnil svoje očekávání“ (Nôtová, 2004, s. 44).
Projevy syndromu vyhoření
1. Somatické projevy
* poruchy spánku: poruchy související s usínáním anebo brzkým probouzením se, nepokojný spánek v průběhu noci, špatné sny, pocit únavy po probuzení, neschopnost odpočívat,
* poruchy příjmu potravy: nechutenství, hubnutí, hladovění, které posléze přechází do přejídání se, případně se člověk přejídá trvale, kolísání hmotnosti - rychlé přibírání anebo hubnutí,
* bolesti hlavy: příznaky migrény anebo menší intenzita bolesti hlavy,
* bolesti páteře: bolesti v krční anebo křížové části páteře, napětí přerůstající do tenze zádových svalů, zvýšené svalové napětí, ztráta tělesné síly,
* trávicí problémy: bolest žaludku, časté zvracení, nevolnost, časté průjmy nebo zácpy (Krajčiová, 2006).
2. Psychické projevy
Jedním z dalších znaků syndromu vyhoření jsou psychické projevy. Závisejí na stupni psychické a fyzické zátěže jednotlivce:
* deprese, cynismus, beznaděj, frustrace,
* střídání nálad: zvýšené emoční úsilí s následným vyčerpáním,
* ztráta zájmu o to, čemu předtím člověk věnoval pozornost, co jej těšilo, zajímalo - vše se zužuje na nenáviděnou a zároveň milovanou práci,
* pocit nedostatku energie,
* nespokojenost se sebou samým, se svým životem, s okolím, se zaměstnáním (Krajčiová, 2006).
3. Sociální projevy
* omezování sociálních kontaktů, upnutí se na jednu osobu, nebo úplná izolace,
* necitlivý přístup ke klientům a pacientům: sarkasmus, skrytý sadismus, neschopnost empatie, netrpělivost, ironie, necitlivé zacházení s pacientem, vyhýbání se pacientům,
* neochota: izolace od spolupracovníků, neochota spolupracovat a přizpůsobit se,
* depersonalizace: intenzivní negativní postoj k sama sobě, pacientovi, práci, k životu, necitlivé a neosobné chování k jiným osobám, sebeponižování, sebeironie.
Stadia vývoje syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků
Uvádíme jako model Kopřivu (1997), který v knize Lidský vztah jako součást profese opisuje syndrom vyhoření jako stav dlouhodobé záporné energetické bilance, stav, kdy člověk nemá zdroje radosti, kdy není dobře zakotvený ve vlastním těle. Autor popisuje tři cesty, které vedou k vyhoření:
1. Ztráta ideálů: Kdo hoří, může vyhořet. Každou novou cestu doprovází nadšení, radost z nové práce. Přizpůsobí se pracovnímu režimu, je plný elánu, pracuje i přesčas. Práce ho těší, vidí v ní smysl. Postupně se objevují problémy. Povolání ztratilo smysl.
2. Pojem workoholismus: Chápeme ho jako závislost na práci. Člověk má neustálou chuť pracovat intenzivněji, s ještě větším nasazením, bez odpočinku.
3. Teror příležitostí: Každá nová práce přináší nové pracovní příležitosti. Práce s sebou nese i nové problémy, úskalí, ubírá z volného času. Jedinec nemá čas na běžné věci, aktivity.
Prevence syndromu vyhoření
Možnosti prevence a zvládání syndromu vyhoření z hlediska ohrožených osob - zdravotníků - jsou:
* vyvážený životní styl (dodržování zásad psychohygieny - spánek, aktivní pohyb, naučit se odpočívat, meditace),
* mít nějaké útočiště (pěstování širší sociální podpory),
* pěstování přátelských vztahů na pracovišti (pouze úřední rozhovory nestačí),
* důsledné plánování „útěku“ (relaxačních aktivit),
* udržování vzdálenosti od pacientů (hranice),
* obměňování pracovních postupů (vyhýbání se rutině),
* učit se efektivně zvládat stres,
* zlepšovat komunikační schopnosti (asertivita, řešení konfliktů, vyjadřování a adekvátní ventilace emocí),
* pěstování zájmů (dělat něco jen pro své potěšení),
* odměna za úspěchy (Loulová, 2002).
Pracovní zátěž v hospicové péči
Péče o umírajícího klade nároky především na emoční schopnosti, to znamená na citovou stránku, a ne pouze na odborné znalosti.
Zdravotnický pracovník by se neměl skrývat za svůj profesionální postoj, ale musí vystupovat jako osoba s vlastními silnými i slabými stránkami a specifiky. V průběhu paliativní péče o umírající pacienty by měl vnímat svoje pocity (hněv, soucit, úzkost, sympatie), naučit se s nimi zacházet, nepřenášet je nekontrolovaně na pacienta (Gulášová, 2009).
Informovanost o prevenci syndromu vyhoření u pracovníků v hospici
Průzkumný problém: Jaká je úroveň uplatňování prevence syndromu vyhoření v ošetřovatelské praxi u zdravotnických pracovníků v hospicích?
Cíle průzkumu:
* Zjistit informovanost o prevenci syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků zaměstnaných v hospicích.
* Zjistit výskyt projevů syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků v hospicích.
* Zjistit realizaci prevence syndromu vyhoření ze strany managementu.
Charakteristika vzorku respondentů: Průzkum byl realizovaný v hospicích SR. Náhodným výběrem bylo vybráno 50 zdravotnických pracovníků.
Metodologie průzkumu: Informace týkající se prevence syndromu vyhoření v empirické části jsme získali od zdravotnických pracovníků prostřednictvím explorační metody - dotazníku.
Interpretace a analýza výsledků
Otázka 1: Poznáte projevy syndromu vyhoření?
50 dotázaných zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo: 76 % volilo odpověď ano a 24 % variantu ne. Tuto skutečnost je možné hodnotit velmi pozitivně, protože vědomosti o syndromu vyhoření jsou prvním předpokladem pro zamyšlení se nad možností jeho propuknutí, ale i cestou k řešení problému.
Otázka 2: Pokud ano, můžete vyjmenovat několik projevů syndromu vyhoření?
76 % zdravotnických pracovníků odpovědělo takto: 36 % jmenovalo apatii, 22 % agresivitu, 14 % vyčerpání, 14 % depresi.
Otázka 3: Dodržujete zásady správné psychohygieny?
50 zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo takto: 32 % často, 34 % občas, 22 % někdy, 12 % zřídka. Zásady psychohygieny dodržuje pouze velmi málo dotázaných v takové míře, jak by bylo žádoucí. Je tedy otázkou vlastní sebereflexe zamyslet se nad tím a umět to uplatňovat v reálném životě.
Otázka 4: Dopřejete si v průběhu pracovní doby alespoň 15 minut oddychu, klidu?
50 zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo takto: 30 % často, 34 % občas, 26 % někdy, 10 % zřídka. Možnost krátké chvilky věnované sobě samému se pozitivně odráží na chování a jednání každého člověka, je tedy nevyhnutelné vytvářet si takové podmínky i vlastní organizací práce.
Otázka 5: Věnujete se ve volném čase svým zálibám?
50 zdravotnických pracovníků odpovědělo takto: 32 % často, 36 % občas, 14 % někdy, 18 % zřídka.
Otázka 6: Udržujete si zdravý odstup od svých pacientů?
50 zdravotnických pracovníků odpovědělo takto: 26 % často, 34 % občas, 26 % někdy, 10 % zřídka a 4 % nikdy. Emocionální vypětí u sester v hospici je extrémní i vzhledem ke skutečnosti, že je často dramatické osudy jejich klientů nenechají chladnými. Je třeba si uvědomit, že není možné pomáhat všem a být všude.
Otázka 7: Stýkáte se s kolegy mimo práci?
50 zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo: 16 % často, 24 % občas, 26 % někdy, 24 % zřídka a 10 % nikdy. Setkávání se mimo práci je sice zdrojem nových zážitků, ale tématem těchto setkání nakonec obvykle bývají pracovní problémy.
Otázka 8: Zúčastňujete se pracovních porad v našem hospici?
50 zdravotnických pracovníků odpovědělo takto: 46 % často, 26 % občas, 12 % někdy, 16 % zřídka.
Otázka 9: Máte možnost v rámci pracovních porad vyjádřit svůj názor?
50 zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo: 52 % často, 16 % občas, 18 % někdy, 12 % zřídka a 2 % nikdy. Pozitivním zjištěním je, že sestry mají možnost vyjádřit svůj názor, protože to vnitřně osvobozuje.
Otázka 10: Využíváte v průběhu pracovní doby asertivně svých práv?
50 zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo: 22 % často, 26 % občas, 30 % někdy, 14 % zřídka a 8 % nikdy.
Otázka 11: Pociťujete při své práci stres?
50 zdravotnických pracovníků odpovědělo: 18 % často, 18 % občas, 24 % někdy, 24 % zřídka a 16 % nikdy.
Otázka 12: Potřebujete při své práci odbornou pomoc (pro vlastní potřebu) psychologa, kněze apod.?
50 zdravotnických pracovníků na tuto otázku odpovědělo: 10 % často, 18 % občas, 28 % někdy, 18 % zřídka a 26 % nikdy.
Návrhy a doporučení pro praxi
Na základě získaných výsledků realizovaného průzkumu v rámci problematiky prevence syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků pracujících v hospicích navrhujeme pro praxi tato doporučení:
* definovat příčiny, které vedou k syndromu vyhoření, aby bylo možné mu předejít,
* pochopit význam péče o sebe samého, pokud chceme pečovat o druhé,
* stanovit dosažitelné osobní a profesionální cíle,
* další vzdělávání, zjistit možnosti profesionálního růstu,
* akceptovat přirozené limity člověka, efektivně zacházet s časem,
* zlepšit úroveň vědomostí prostřednictvím interních školení, dalšího vzdělávání, seminářů a pracovních setkání,
* vytvářet projekty v oblasti prevence syndromu vyhoření,
* nebát se změn, pozitivně je přijímat, vnímat je jako výzvy,
* uplatňovat asertivně svá práva v praxi,
* naučit se rozpoznávat potřeby svého těla a respektovat je, naučit se relaxovat, dobře si rozplánovat volný čas, udržovat se v dobré fyzické kondici aktivním a zdravým životním stylem,
* pěstovat koníčky, pravidelně dělat něco pro své potěšení.
O autorovi: PhDr. Iveta Ondriová, Ph. D, Mgr. Janka Slaninková Fakulta zdravotníctva PU v Prešove (ondriova@unipo.sk)