EKONOM A NEDÁVNÝ PREZIDENTSKÝ KANDIDÁT JAN ŠVEJNAR ŘEKL PRÁVU:
Platíme poplatky u lékaře, chceme privatizovat nemocnice. Nad kterými opatřeními vládních reforem byste jako ekonom zaváhal, která byste prosazoval a která změnil?
Správným směrem se zatím ubírá penzijní reforma. Možná i proto, že základní koncepce, ze které se při ní vychází, byla koncipována na základě širší politické shody již za vlády sociální demokracie. Proto by politické strany měly na základních principech reformy důchodů dosáhnout shody.
Reforma zdravotnictví je rovněž potřebná, ale tady podle mého názoru vláda postupuje bez potřebného konsensu a příliš rychle.
V čem konkrétně se to projevuje?
Obecně je privatizace firem prospěšná. Privatizaci jsme si již vyzkoušeli se všemi jejími klady a zápory. Proto už dobře víme, že i soukromý, navíc silně monopolní podnik se někdy chová v tržním hospodářství velice špatně. Má zájem zvyšovat zisk, snižuje kvalitu, vyplácí vysoké odměny.
Soukromá „monopolní“ nemocnice krajského typu může být otřesný případ toho, jak by to ve zdravotnictví vypadat nemělo. Nejde o to v žádném případě neprivatizovat, ale měli bychom si být vědomi toho, že si při privatizaci zdravotnictví tak trochu hrajeme s ohněm. Ten se sice dá uhlídat, ale jen tehdy, když se na to připravíme, jsme si dopředu rizik dobře vědomi.
Ve zdravotnictví k tomu přistupuje ještě další moment: často totiž nejsme schopni odhadnout možné negativní dopady na zdraví lidí. Vše se proto musí dobře připravit včetně pravidel regulace. To není nic politického, na tom se shodnou snad všichni ekonomové.
Další velký dluh spatřuji v tom, že lidem smysl, formy a způsoby, jakými budou změny prováděny, moc nevysvětlujeme. Právě odborná příprava zdravotnických reforem a široká diskuse o nich je to, co mi tady totálně chybí.
Veřejná diskuse, polemika, otevřené pojmenování rizik, hledání optimálních modelů na základě širší politické shody ale chybí v Česku nejen ve zdravotnictví…
Proto chci svůj kredit a čas nyní věnovat pokusu vytvořit zde jakýsi nadstranický „think thank“, tedy nepolitickou instituci, v níž by se koncentrovali chytří a schopní lidé z řady různých oborů. Instituci, která by shromažďovala a využívala nejlepší poznatky, které v dané oblasti - ekonomiky, politiky, zdravotnictví a dalších - existují ve světě. Aby je rozvíjela ve společenské debatě až do podoby, kdy by byly prakticky použitelné a využitelné i u nás.
Myslíte, že v Česku bude o něco podobného vůbec zájem?
Proto chci nejdříve zjistit, zda jsme připraveni něco takového založit a mimo jiné také to, zda majetní lidé jsou připraveni něco takového podpořit, aby tato instituce byla skutečně nezávislá a aby jejím prvním úkolem nemusela být permanentní starost, zda budou peníze na papíry do kopírky.
Je třeba prodiskutovat, zda by se do takového projektu skutečně zapojila široká elita národa a zda by činnost této instituce měla odezvu mezi občany.
Takové instituce, kde je na široké úrovni vedena otevřená diskuse o závažných problémech a které nejsou zpolitizované, avšak mají zpětně velký vliv na politickou scénu, jsou běžné ve společnostech, které vzkvétají ekonomicky i společensky. Uvidíme, zda jsme už na něco podobného dozráli.
Jak se potom díváte na českou realitu, v níž o tom, jaké budeme příští rok platit daně, rozhodne, zda se podaří přemluvit několik rebelujících poslanců uvnitř ODS?
Debaty o daních by měly být vždy provázeny širokou debatou a analýzou, která by propočítala dopady všech změn. Včetně analýzy vztahu daňových změn k programům politických stran. Současně ale musí politici vysvětlit a zdůvodnit negativní i pozitivní dopady změn na jednotlivé skupiny občanů. V Česku ale kvalitní komunikace mezi politiky a občany dosti citelně chybí.
Opozice zatím všechny vládní reformy odmítá. To je legitimní a k opozici to jistě patří. Trochu ale nerozumím tomu, když opoziční lídři současně říkají: reformy ano, ale výhodné pro všechny. Lze tomu vyhovět?
My dnes těžce zápasíme se situací, že probíhající reformy mají okamžité negativní dopady na střední a chudší vrstvy. Tyhle dopady jsou jasně viditelné, mluví se o nich.
Možná opatření, která by negativní dopady reforem kompenzovala, buď nebyla uskutečněna, nebo jen částečně, nebo se o nich prostě nemluví.
To trochu vadí při rozlišování toho, co je populismus, co je legitimní přetahování o voliče a co jsou dobře konstruované a připravené alternativní návrhy reforem, v nichž jsou precizně uvedeny negativní, ale i pozitivní dopady na obyvatele.
Nebylo by lepší, kdyby se opozice podílela na přípravě reforem, byť třeba kritickými připomínkami?
To je záležitostí volební strategie. Úspěšná opozice posiluje svoji věrohodnost v tom, že přizná, že některé reformní kroky jsou potřebné. Ale ke každému vládnímu návrhu má vlastní konkrétní protinávrhy a příklady, jak by to dělala lépe.
Jiří Vavroň, Právo
