Je právně definována doba, do které se musí lékař dostavit na pracoviště, slouží-li tzv. příslužbu “na telefonu”, to jest je mimo pracoviště a přijíždí jen k nutnému ošetření pacienta? A je tento typ práce právně možný?
Odpovídá JUDr. Dominik Brůha
Z hlediska platné pracovněprávní úpravy je tzv. „příslužba na telefonu“ ve skutečnosti pracovní pohotovostí, kterou nyní definuje § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce tak, že se jedná o dobu, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele.
Stávající zákoník práce ani obecně závazné právní předpisy z oblasti zdravotnictví (včetně základní normy - zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) nestanoví žádnou konkrétní dobu, ve které se lékař konající pracovní pohotovost mimo pracoviště musí dostavit do zdravotnického zařízení k provedení příslušného lékařského výkonu.
Jestliže právní předpisy žádnou konkrétní dobu pro dostavení se lékaře z místa pohotovosti do místa pracoviště neurčují, pak v rámci předcházení případným pochybnostem a nedorozuměním, je na místě, aby se lékař a zdravotnické zařízení konkrétně dohodli na době, ve které se lékař bude z místa pohotovosti na telefonu (zpravidla z bydliště lékaře) dostavovat do místa pracoviště, tj. do zdravotnického zařízení.
Stávající zákoník práce sice neurčuje, že dohoda o pracovní pohotovosti mimo pracoviště musí být nutně sjednána písemně (viz. § 95 zákoníku práce), nicméně písemnou formu je třeba vzhledem k okolnostem rozhodně doporučit.
| DÁLE ČTĚTE: Dostupnost zaměstnance Rušení rozepsaných služeb na poslední chvíli |
Obecně je dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o pracovní pohotovosti (tj. i o příslužbě na telefonu) zákoníkem práce umožněna s tím, že podle § 140 zákoníku práce za dobu pracovní pohotovosti [viz. § 78 odst. 1 písm. h) a § 95 zákoníku práce] přísluší zaměstnanci odměna nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku.
Závěrem je na místě doplnit, že podle § 274 zákoníku práce však cesta z místa pohotovosti do místa pracoviště standardně nemá charakter plnění pracovních úkolů ani charakter činnosti přímo související s plněním pracovních úkolů, a z tohoto důvodu se doba strávená cestou do zaměstnání a zpět nepovažuje za pracovní dobu. Z uvedeného důvodu by tak např. ani úraz utrpěný zaměstnancem např. při noční cestě z místa pohotovosti (bydliště) do zdravotnického zařízení, neměl charakter pracovního úrazu.
