To znamená, velmi zjednodušeně, dosažené vzdělání, praxe v oboru, popř. specializace atd. O tom hovoří i směrnice EHS a současně platné legislativní předpisy. „Dříve narozené“ sestry tedy nemusejí pro výkon povolání být bakalářkami. Je však jisté, že poměrně značný počet sester v praxi chce dostudovat a získat akademický titul Bc. Je fakt, že lze předpokládat, že ještě z těchto potenciálních uchazeček/ů by značná část chtěla pokračovat v navazujícím magisterském programu a získat akademický titul Mgr. Ve světě se říká, že nejlepší investice je do vzdělání, a myslím, že to tak i funguje. Mělo by to platit i v ČR. Systém by měl být otevřený.
Ohlédněme se do minulosti. Píše se rok 2000. ČR je před vstupem do EU a příslušné směrnice je třeba implementovat do právního řádu, jinak ČR čekají sankce a je ohroženo automatické uznávání diplomů a volný pohyb osob. V ČR se na žádné vzdělávací instituci nevyučoval vzdělávací program pro sestry, který by splňoval požadavek směrnic EHS. Rokem 2004 (přijetím zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních) došlo k reformě ve vzdělávání sester tak, aby byl zajištěn volný pohyb osob a aby vzdělávání sester bylo harmonizováno s požadavky příslušných evropských směrnic. To znamená, že na středních zdravotnických školách se tento obor přestal vyučovat. Na vyšších zdravotnických školách se tento obor vyučoval, řekněme zhruba od roku 1996 (vznik vyšších škol). Musel se však změnit obsah vzdělání (zejména počty teoretického a praktického vyučování). Studium se prodloužilo na 3,5 roku, protože vzhledem ke školským předpisům nelze splnit 4600 hodin výuky za tři roky. Vyšší školy zpravidla vznikaly tam, kde byla střední zdravotnická škola. To znamená, že byly velmi dobře dosažitelné a využitelné podmínky k výuce (materiální zabezpečení - vybavení učeben, praxe a personální zabezpečení, tzn. podle počtu žáků určitý počet kvalifi kovaných učitelů v oboru podle školských předpisů). To je velmi stručně popsáno. Nyní se dostávám k vysokoškolskému vzdělání sester a vlastně k „jádru pudla“.
Jak to bylo na vysokých školách? V tomto období na některých vysokých školách běžely bakalářské i magisterské vzdělávací programy. Do těchto programů zpravidla vstupovaly sestry, které získaly odbornou způsobilost k výkonu povolání na středních zdravotnických školách nebo vyšších zdravotnických školách a měly i určitý počet let praxe. To znamená, že výuka byla zaměřena převážně teoreticky, nenahrazovala ani specializaci. Po absolvování tohoto programu získal absolvent akademický titul Bc. K realizaci těchto programů nebylo třeba speciálního vybavení odborných učeben, výuku mohli zajišťovat lékaři s požadovaným akademickým vzděláním a malý počet sester, které přísným požadavkům na dosažené vzdělání vyhovovaly. Zlom nastává v období, kdy je třeba pozměnit obsah vzdělání sester v souladu s požadavky EU i s nově přijatou legislativou.
Je třeba říci, že některé školy se připravovaly s předstihem, řekněme od roku 2000. To znamená, že bylo třeba vybavit odborné učebny a zajistit dostatečný počet kvalifi kovaných učitelů, zejména sester, ale tentokrát v souladu s legislativou pro vysoké školy. Některé vysoké školy to vyřešily ve spolupráci se zdravotnickými školami, kde se mohlo využít materiálního zabezpečení pro výuku, i (nakonec) v omezeném počtu kvalifi kovaných sester pro výuku jako externích spolupracovníků vysokých škol. Tato spolupráce má však značná úskalí, která by se dala popsat v samostatném článku. Nyní malé pozastavení nad tím, jak se postupuje při akreditaci vzdělávacího programu vysokých škol. (Velmi stručně.) Vysoká škola vypracuje vzdělávací program podle právních předpisů platných jak v resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT), tak Ministerstva zdravotnictví ČR (MZ). Program musí být schválen vedením vysoké školy.
Dále je zaslán na MZ se žádostí o stanovisko, zda absolventi uvedeného programu jsou způsobilí vykonávat zdravotnické povolání, v tomto případě v oboru všeobecná sestra. Na MZ je program podroben oponentnímu řízení. Je třeba zkontrolovat zda je jeho obsah v souladu se zdravotnickou legislativou. Je to velmi zodpovědné hodnocení, neboť lze předpokládat, že některé země (jak EU, tak např. USA) mohou vyžadovat přeložený vzdělávací program do jazyka anglického a podrobí ho dalšímu zkoumání pro případ zájmu uznání kvalifikace pro výkon povolání sestry v zahraničí. Se stanoviskem MZ putuje program zpět k předkladateli (příslušná VŠ), který ho zasílá MŠMT a dále je postoupen Akreditační komisi (AK), která je jmenována vládou. Pro hodnocení programu je stanovena pracovní skupina AK pro zdravotnictví, složená z významných odborníků zejména z oblasti medicíny. A zde nastává další hodnocení programu. Nejen obsahu, ale i personálního zabezpečení výuky.
Zkoumá se počet habilitovaných vyučujících v oboru (počet docentur, věkový průměr těchto vyučujících, přednášková a publikační činnost, zda pracují na celý či částečný úvazek, počet vysokých škol, kde tito lidé vyučují atd.). Dále se zkoumá materiální zabezpečení pro výuku (vybavenost učeben, knihovny, smlouvy se zdravotnickými zařízeními pro praktickou výuku, hygienické požadavky na výuku, dodržování ZP atd.). Další požadavek AK byl, že kombinované studium pro sestry se může schválit vysoké škole až po realizaci prezenční formy studia akreditovaného programu splňujících nová kritéria (3 roky).
To, že kombinovaná forma studia pro sestry na některých vysokých školách byla již schválena, lze považovat za úspěch. Je patrné, že VŠ věnují velké úsilí schválení programů a forem studia. Je však třeba rozšířit tuto síť tak, aby vzdělání bylo dosažitelnější. Z uvedeného vyplývá, že problém není vzdělávací program napsat, ale schválit ho a splnit požadavky na jeho akreditaci, podle legislativy pro vysoké školy. Marginálním problémem je nedostatek vyučujících s potřebnou kvalifikací. Je třeba si rovněž ujasnit, jak lze dosáhnout v ČR stupně Ph. D., docentury či profesury v oboru. Jak? Nijak. Lze ji získat pouze v zahraničí. Teprve až když vysoká škola disponuje určitým počtem docentů a profesorů v oboru, může se ucházet o udělení habilitačního práva. Tento stav však v ČR ještě nenastal. Je to běh na dlouhou trať. Doufám, že naše sestry to zvládnou a obor se bude rozvíjet ku prospěchu všech, i pacientů.
A možná několik otázek k zamyšlení:
1. Myslíte si, že je správné a objektivní, že vzdělávací programy vysokých škol hodnotí v pracovní skupině AK uznávaní odborníci v lékařských vědách? 2. Myslíte si, že je skutečně velký zájem z pozice lékařů o vysoce vzdělané a erudované sestry? 3. Myslíte si, že problémy s akreditacemi a reakreditacemi vzdělávacích programů pro sestry jsou vytvořeny částečně uměle? Pokud si myslíte, že ano, pokuste se odpovědět na otázku proč? 4. Myslíte si, že se tento problém týká pouze sester, nebo i ostatních nelékařských zdravotnických povolání? 5. Myslíte si, že by bylo možné po přechodnou dobu v souladu s uvedenou situací v ČR změkčit podmínky akreditace vzdělávacích programů pro sestry? 6. Myslíte si, že je výhodné a jednoduché učit sestry sestrami na vysokých školách po novu? 7. Myslíte si, že sestry, které učí na vysokých školách a splňují předepsaná kritéria pro výuku vysokoškolských programů, jsou lépe finančně ohodnoceny než odborné učitelky na středních nebo vyšších zdravotnických školách?
Otázek k zamyšlení mne napadá více. Děkuji, že jste článek dočetli do konce, snad přispěje k dalšímu zamyšlení a možná i k řešení situace.
O autorovi: PhDr. Ivanka Kohoutová, R. S. odborná asistentka Zdravotně sociální fakulty, Jihočeská univerzita České Budějovice