Problematická prevence sebevražednosti

9. 9. 2005 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Sebevražednost se stala globálním problémem. Počet sebevražd na celém světě se v průměru pohybuje mezi 500 000 a 1,2 milionu ročně. V roce 1990 např. došlo k více než 1,4 milionu sebevražd, což odpovídá asi 1,6 % celosvětové mortality v daném roce...


Podle zprávy Světové zdravotnické organizace se počet sebevražd od roku 1950 do roku 1995 zvýšil o 60 %, z 10,1 na 16 na 100 000 lidí. Tento údaj je ale třeba brát opatrně, protože v r. 1950 SZO vycházela z údajů, které zaslalo 21 zemí, zatímco v roce 1995 měla k dispozici údaje ze 105 zemí s velmi rozdílnou frekvencí sebevražd.

Sebevražd přibývá

Celkově vzestupný trend je ale nesporný. Vlády mnoha zemí se velmi vážně začaly zabývat otázkou sebevražednosti a možnostmi její prevence, jednak pro její celospolečenský význam, jednak proto, že k alarmujícímu nárůstu sebevražednosti dochází mezi mladými lidmi, zejména mezi mladými muži (snad jen v Číně převažují sebevraždy žen, pravděpodobně v souvislosti s velkými změnami způsobu života na venkově).

V různých zemích jsou zřejmě příčiny různé, ale některé faktory se v různé míře uplatňují obecně - např. nezaměstnanost, alkoholismus a závislost na drogách (tato úvaha se nezabývá některými specifickými aspekty, jako je eutanazie nebo sebevražedné atentáty).

Pozoruhodné jsou rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi, často i mezi dvěma sousedícími, s velmi podobným způsobem života a tradicemi. Ve většině evropských zemí se počet sebevražd pohybuje kolem 12 na 100 000 lidí.

Ale v Řecku je to jen 5,5, zatímco v Německu 22,9 a ve Finsku 43,6. V Anglii a Walesu dosáhla sebevražednost nejvyšší úrovně v roce 1990 - 12,5, v Irsku 13, ale v sousedním Skotsku 22 na 100 000 lidí.

Kdo má sklony k sebevraždám?

Vzhledem k aktuálním zkušenostem se sebevražednými atentáty stojí za připomenutí, že tradičně nejnižší počty sebevražd jsou v islámských zemích, protože islám sebevraždu odsuzuje. Epidemiologické studie také odhalily, že riziko sebevraždy může souviset se zaměstnáním: k nejrizikovějším skupinám patří manažeři a zdravotníci.

Otázka národních programů prevence sebevražednosti, k jejichž vypracování již v roce 1996 vyzvala Organizace spojených národů a následně i SZO, je tématem pro specializované odborníky. Je ale několik společných aspektů, které se týkají téměř každého lékaře.

Patří k nim především diagnostika a léčba deprese (která předchází většině pokusů o sebevraždu) a problém alkoholismu a zneužívání léků: V Anglii se například snížil počet sebevražd otravou, když byl zaveden prodej paracetamolu (acetaminofenu) pouze v malých baleních - v lékárnách nejvýše 32 tablet, v ostatních prodejnách nejvýše 16.

Problém je řešitelný

Jiným obecným zdravotnickým prvkem je ve všech plánech dostupnost psychiatrické péče, která by mimo jiné měla být poskytnuta každému, kdo se pokusil o jakékoli sebepoškození.

Průzkumy ale ukazují, že většina osob, které spáchaly sebevraždu, žádný kontakt s psychiatrem neměla. Odbornou poradu a pomoc je také třeba poskytovat lidem z okolí člověka, který spáchal sebevraždu, jeho příbuzným a přátelům.

Především na lékařích je také zajištění, resp. vyvinutí potřebné iniciativy ve věci potřebné psychické a sociální podpory pro každého pacienta s těžkou, zejména chronickou a nevyléčitelnou chorobou. Sebevražednost je velmi komplexní fenomén, proto musí být přístupy k jejímu omezení také komplexní.

I když řada faktorů neoddělitelně souvisí s celkovým způsobem života společnosti, viditelné snížení sebevražednosti, kterého po zavedení důsledně propracovaného národního programu prevence dosáhli ve Finsku, ukazuje, že problém je alespoň do určité míry řešitelný.

Zdravotnictví a medicína

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?