Základním lákadlem pro vstup soukromých investorů do českého zdravotnictví je silný konsolidační příběh s velkým potenciálem pro zvýšení efektivnosti.
Valná část praktických a dětských lékařů, gynekologů, zubařů, jakož i velká většina ambulantních specialistů funguje ve vlastních ordinacích, eventuálně v praxích sdružujících několik z nich. Organizace je typicky cechovní, vstup do odvětví je regulován nejen vysokými požadavky na odbornost, ale také potřebou získat smlouvu s pojišťovnou, takže do oboru není snadné vstoupit.
Možnost, že propojíte velmi fragmentované praxe do jednoho řetězce operujícího na nějakém území a přidáte lékárny a laboratoře (neboť lékaři samotní vytvářejí poptávku po lécích a diagnostických výkonech), slibuje velké úspory z rozsahu a koncentraci marží pod jednou střechou. Jiný obor s mnohamiliardovými tržbami, který by nabízel srovnatelný potenciál, nenajdete.
DOKTOR NENÍ ZEDNÍK
Jenže doktoři nejsou jen tak nějací řemeslníci, vazba mezi lékařem a pacientem je mimořádná. Dobrého lékaře nebude nikdo měnit, zvlášť když klientela není vůbec citlivá na cenu (dnes za ošetření a vyšetření pacienti v ordinaci nic neplatí a pojistné je čistě solidární).
V jiných oborech dovede velký hráč drobné konkurenty porazit tím, že mu odláká klienty cenou, to v ambulantní péči nejde. Zejména na venkově funguje ve zdravotnictví něco na způsob přirozeného monopolu a zavedená soukromá praxe se existence konkurenta v podstatě vůbec nemusí obávat. Takže investorům nezůstává nic jiného než praxe skupovat a je velmi časově náročné vytvořit nějaký celek, který by z hlediska skladby odborností v daných spádových oblastech dával smysl.
Řetězce v ambulantní medicíně, kde dominují malé soukromé praxe, tak mají až na výjimky velmi malý tržní podíl, protože nemohou tržní sílu uplatnit.
V nemocnicích rovněž platí úspory z rozsahu, ale navíc ještě další pravidlo: jestliže na daném trhu působí dostatek subjektů, které mají „zisk v nákladech“ (klasický problém neefektivity veřejného vlastnictví), pak ti, kteří ho nemají a dovedou náklady hlídat, budou profitovat.
Tvorba řetězce tady naráží na obrovskou politickou bariéru – privatizace nemocnic nebo jejich dlouhodobý pronájem je dnes politická sebevražda.
Maximální efekt by mělo uspořádání soukromého řetězce tak, aby využil jak efektu úspor z rozsahu prostřednictvím skoupení individuálních soukromých praxí, tak potenciálu zvýšené efektivnosti oproti veřejným nemocnicím a poliklinikám (velký to východoevropský vynález) do jednoho integrovaného celku. Řetězec musí zahrnovat lékárny, laboratoře a dodavatele zdravotnického materiálu a je zastřešen jednotnou informační sítí, nákupní a investiční politikou.
Čím méně je efektivní veřejný systém a fragmentované individuální praxe a další poskytovatelé, tím větší jsou potenciální přínosy takto vytvořeného řetězce.
NIKOMU SE TO NEPOVEDLO
Přesto se v podstatě nikomu v Česku nepodařilo takhle perfektně integrovaný řetězec vytvořit. Máte nemocniční Agel na střední a severní Moravě, máte velmi silné řetězce v lékárnách a síťují se i laboratoře a specializované kliniky (například oční, kde se za operace laserem platí). Jinak nic moc.
Na jedné straně jsou administrativní a politické bariéry, nedostatek porozumění arogantních velkých peněz pro subtilní, ale pevnou vazbu samostatného lékaře a jeho pacienta, na níž si spolehlivě většina investorů, nehledě na chuť a peníze, vylámala zuby. Na straně druhé je tady pořád ta fenomenální příležitost, navíc v oboru, který má minimální cyklické výkyvy a se stárnutím obyvatelstva zaručenou růstovou perspektivu. Máme jedinou jistotu: české zdravotnictví bude miliardáře nadále lákat a využijí každé okénko příležitosti.