O životě člověka mnohdy rozhodují vteřiny či minuty. Pojďme se upřímně zamyslet. Umíme poskytnout první pomoc? Zachováme chladnou hlavu v krizových situacích? Opravdu pomohou preventivní programy ve sdělovacích prostředcích a reklamní kampaně?
Lidé se bojí vlastního selhání, toho, že udělají něco špatně. Pokud se stanou svědky život ohrožující příhody, mají pocit, že jsou to právě oni, kdo rozhoduje o ortelu člověka. Mnohdy netuší, že jejich rychlá pomoc může člověka zachránit. Jako zdravotník mám na tuto problematiku jiný náhled, nikdy by mě nenapadlo neposkytnout pomoc. Samozřejmě se neustále vzdělávám, právě proto, abych měla přehled a mohla poskytnout kvalitní péči včetně zajištění první pomoci. Nezdravotník sice nerozpozná přesnou diagnózu, ale velice rychle může zjistit, zda zraněný dýchá, nebo nedýchá, zda srdce funguje, nebo ne. V případě, že je nutno poskytnout první pomoc, s radami dispečinku 112 ji jistě poskytne. Je to tak těžké?
Bohužel jsem se osobně setkala s touto nemilou a smutnou událostí před pár měsíci. Můj blízký kamarád (cyklista) se vydal na malý nedělní výlet, bohužel domů se již nevrátil. Přecenil své síly v náročném terénu lesa, měl nehodu, spadl z kola. Byl v bezvědomí a osoba, která byla v tu chvíli s ním, neposkytla první pomoc. Řekla, že to neumí. Jeden z přihlížejících lidí přivolal RZP. Kamarád Libor byl 15 minut v bezvědomí, došlo k zástavě srdeční činnosti a dýchání, dalších 30 minut probíhala odborná resuscitace. Liborovo srdce lékaři rozpumpovali. Poté byl převezen na ARO. Začal boj o život, byla diagnostikována fraktura hrudního obratle, pohmoždění krčních obratlů a spousta pohmožděnin a odřenin po celém těle. Poté Libor prodělal několik operací. Ve svém vážném stavu vystřídal několik oddělení a později i nemocnic. Libor se po operaci neprobíral, uběhlo pár dnů, týdnů, zůstal ve vigilním kómatu. Měla jsem tu možnost Libora navštívit v nemocnici. Podle mého názoru nebyla poskytnuta náležitá péče ze strany zdravotního personálu, ale to je z jiného soudku. Když jsem Libora viděla bezmocně ležet na posteli, bylo mi do pláče. Věděla jsem, že musím být oporou pro něj a jeho nejbližší. Do dnešního dne jsem nepochopila, jak o vážnosti stavu člověka mohou lékaři informovat na chodbě oddělení! Jak může sestra před klientem, který leží v kómatu, říct: „Však víte, v jakém je stavu, prognóza je beznadějná.“ Jednoho rána Liborovo srdíčko dotlouklo a vše skončilo.
V tuto chvíli jsem si řekla, proč zrovna on! Nemuselo vše skončit tak, jak to skončilo. Zamysleme se nad tím, že život je křehký a musíme si vážit každého nového dne. Pokud jsme svědky nehody, ať už jako laik či zdravotník, vždy musíme zachovat chladnou hlavu a poskytnout řádnou první pomoc!
Eva Lenochová, Oblastní charita Rajhrad, Charitní ošetřovatelská péče (eva.lenochova@caritas.cz)