Zubní lékařka MUDr. Jana Cermanová popisuje pro Zdravotnictví a medicína, proč se rozhodla na určitý čas ukončit svou soukromou praxi. Sdělte nám i vy své zkušenosti s provozem či prodejem své soukromé praxe. Pište na e-mail:
Svou stomatologickou praxi jsem se rozhodla prodat uprostřed produktivního věku. Což není příliš obvyklé. Lidé na úřadech i v mém okolí se tak nad mým krokem velice podivovali.
Ordinaci jsem vybudovala na zelené louce před čtrnácti lety v období počátku privatizace zdravotnictví. Po překonání všech legislativních zmatků, problémů financování ze strany bank a mnoha dalších problémů jsem svoji praxi s nadšením v počátku roku 1993 otevřela.
Praxe se velmi rychle zaběhla, zájem pacientů byl veliký. Měla jsem dvě stomatologické soupravy, zaměstnala jsem kolegyni a dvě sestry. Počátky byly velmi těžké, ale byly jsme mladé a přesvědčené, že pokud budeme svoji práci vykonávat svědomitě a pacienti budou spokojeni, budeme spokojeny i my.
A tak uběhlo deset let a já jsem si stále více začala uvědomovat, že podmínky pro práci lékaře nejenže se nezlepšují, ale neustále zhoršují. Jsem stále přesvědčena - asi mylně - že předmětem práce lékaře je léčit nemocné.
V posledních letech jsem si v souvislosti s provozováním soukromé praxe začala uvědomovat, kolik času musím věnovat činnostem, které nesouvisejí s naším hlavním úkolem. A věřte, že pokud jste podnikatel, který chce mít vše v souladu se současnými předpisy, musí tomuto věnovat pomalu více času než tomu, k čemu je předurčen.
Syndrom vyhoření
A tak jsem tyto „vedlejší činnosti“prováděla po ukončení ordinace, večer, o víkendech.
Řeknete si, na toto vše si lze v dnešní době najmout firmy. Ano, samozřejmě, dnes to není problém – od účetní po revizi komína. Ale je tu –„malý detail“. Tyto firmy si za své služby účtují smluvní ceny. My si však za svoje „služby“ můžeme účtovat ceny dané výměrem ministerstva financí, v některých případech ceny regulované.
Mám rodinu, dvě děti, dnes již dospělé. Nejsem matkou, která by svým dětem nařizovala jejich profesní cestu. Ale to, že ani jedno dítě při rozhodování o svém budoucím povolání na možnost medicínské profese ani nepomyslilo, mně přece jen zamrzelo.
A když k tomuto všemu přidám tu skutečnost, že desetiletí dnes a denně chodíte „oddo“ na stejné pracoviště, i když se ho snažíte všemožně obměňovat a vylepšovat, nemáte kromě odborných školení styky s kolegy, dojdete k jednoznačnému závěru – syndrom vyhoření.
A jelikož nejsem člověk, který by se smířil se situací a setrval v ní dalších třináct let, které mám do důchodového věku, rozhodla jsem se jednat. „Jsem z toho všeho unavená, otrávená, nástupce nemám. Musím jednoznačně prodat ordinaci a zařídit si život jinak,“ napadlo mne.
Hledám nástupce
Prodávala jsem ji loni, ale o tomto kroku, jak z uvedeného vyplývá, jsem uvažovala už minimálně tři až čtyři roky předtím. Takové rozhodnutí není jednoduché, zvláště když o prodeji či převodu praxe máte minimum informací.
V mém případě nešlo o typický prodej praxe jako podniku. Přenechávala jsem pronájem prostor, zde bylo důležité projednat s pronajímatelem možnost uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor novým nájemcem. Pronajímatel souhlasil a byla sepsána smlouva o smlouvě budoucí s novým nájemcem. A dále jsem prodala zájemci vybavení ordinace.
Dala jsem si inzerát do časopisu stomatologické komory a v září 2005 jsem našla zájemce. Poté, co jsme se dohodli, že on praxi převezme, začali jsme tápat. Nevěděli jsme, odkud začít. Ptali jsme se právníků, účetních, stomatologické komory… Každý nám řekl něco jiného. Objevila se ale možnost převést praxi přes zprostředkovatelskou firmu, což jsme oba velmi přivítali.
Nástupce se zavázal, že převezme moje pacienty, protože já v ten okamžik neměla, kde je ošetřovat. Předala jsem mu kartotéku a on mi podepsal, že ji přebírá. Záleželo pak na tom, zda moji pacienti k němu budou chtít chodit dále či nikoliv.
|
DÁLE ČTĚTE: |
Moje praxe byla oceněna na základě ekonomického rozboru ohledně výnosové hodnoty mé praxe. Zájemce financoval koupi prostřednictvím leasingové společnosti. Co se týče pojišťoven, uzavřeli jsme s mým nástupcem dohodu. Pokud se mu podaří uzavřít s pojišťovnami smlouvy, já své smlouvy ukončím.
Praxe je prodaná. A co dál?
Nástupce mou praxi převzal a já začala uvažovat, co dál. Nejprve jsem se domnívala, že ze zdravotnictví odejdu. Ale nevydržela jsem to. Pokud pracujete rukama pětadvacet let, tak vás brzo začnou svrbět. A když vám začnou volat pacienti, které ošetřujete taky tak dlouho a řeknou že na vás čekají, začnete znovu přemýšlet.
Po půl roce jsem se začala porozhlížet, jak se vrátit ke stomatologii zpět. Pronajala jsem si od kamarádky praxi na půl úvazku a ordinuji na vlastní IČO. Kolegyni platím za pronájem ordinace a vybavení, jinak jsem ale samostatným subjektem. Vedle toho se věnuji pedagogické činnosti na vyšší odborné škole, kam chodím dva dny v týdnu a mám dobrý pocit z toho, že mohu předat své zkušenosti.
Takto rozvržený týden mi plně vyhovuje. Mám ráda pestrou práci a ubíjelo by mě dělat každý den to samé. Nyní pracuji tři dny v ordinaci v kuse, což je velmi náročné na správnou organizaci času. Pokud pracujete jako samostatný subjekt, musíte mít zajištěný na zbývající dny zástup, což bývá v případě akutních pacientů problematické.
V současnosti je zubních lékařů nedostatek, a tak se snadno stane, že si člověk objedná velké množství pacientů. Pak se může stát, že jsem v práci i dvanáct hodin. Takže i když jsem v práci pouze tři dny v týdnu, strávím v ordinaci tolik času, jako bych pracovala na plný úvazek. Řadu pacientů si záměrně objednávám až na pozdní odpolední hodiny, protože je to pro většinu pracujících lidí výhodnější. Není až takovou výjimkou, že přijíždím domů v deset, v půl jedenácté večer. Já jsem ale s tímto rozvrhem času spokojená.
MUDr. Jana Cermanová, www.Zdravi.Euro.cz
Autorka je zubní lékařkou v Praze