V poslední době se stále více lékařů rozhoduje pro prodej vlastní či pro nákup jiné lékařské ordinace. V prvním případě je zpravidla motivem k prodeji ukončení dosavadní často mnohaleté a náročné praxe s cílem dosáhnout odpovídajícího finančního zhodnocení takto vybudované praxe a zajištění její kontinuity s novým lékařem.
Ve druhém případě je motivem k nákupu lékařské praxe snaha dále rozvíjet a rozšiřovat vlastní praxi. Jak je z výše uvedeného vidět, v důsledku rozvoje tržního hospodářství se stává lékařská praxe v ČR významným předmětem obchodněprávních závazkových vztahů mezi lékaři. Otázka prodeje praxe lékaře však přináší nejen řadu praktických, ale i teoreticko-právních problémů.
Předmět a způsob převodu praxe
První otázkou, kterou je třeba na samém počátku zodpovědět, je určení přímého předmětu samotného převodu, tj. co je to vlastně lékařská praxe v právním smyslu a co tvoří její obchodní hodnotu.
Označení „lékařská praxe“ představuje soubor věcí (zdravotnické vybavení lékařské ordinace, přístroje atd.), práv (právo na odměnu za výkon lékařské péče v určitém místě a určitém rozsahu na základě smlouvy se zdravotní pojišťovnou, nájem prostor ordinace atd.), ale i jiných majetkových hodnot (dobré jméno, klientela, know-how) náležejících konkrétnímu lékaři.
Otázku, co tvoří obchodní hodnotu ordinace, je poměrně obtížné zodpovědět. Základem její hodnoty bude nepochybně zdravotnické a jiné vybavení (např. lékařské přístroje nebo počítače). Každý lékař však naprosto oprávněně očekává i zhodnocení výsledků své práce v podobě získané klientely (pacientů) a vybudovaného renomé ordinace. Neexistuje způsob jak tyto nehmotné složky ocenit, a je tedy na lékaři samotném, na kolik si jich cení, přičemž konečnou cenu praxe určí trh - volná dohoda strany kupující a prodávající.
Pro jednání o ceně lze doporučit, aby při nich lékaři vycházeli z výnosů dosažených za poslední účetní období dle příslušných účetních přehledů, které mají značnou vypovídací hodnotu o hodnotě praxe.
Otázka zachování klientely
Na druhou stranu je pro kupujícího velmi problematická otázka zachování klientely, tj. pacientů, kteří jsou zvyklí na svého dosavadního lékaře; s ohledem na právo svobodné volby lékaře nelze zaručit, že se po převodu nepřeregistrují k jinému lékaři a hodnota praxe zachycená v její ekonomické výnosnosti se tak pochopitelně s odlivem pacientů sníží.
V této souvislosti považujeme za vhodné kupujícímu lékaři doporučit, aby určitou dobu, alespoň 6 měsíců před plánovanou účinností převodu, přechodně působil v ordinaci spolu s prodávajícím lékařem a navazoval tak kontakt s jeho (a svými budoucími) pacienty.
Jak vyplývá z výše uvedeného, lékař zamýšlející prodej své lékařské praxe jistě jako neprávník narazí dříve či později na otázku, jakým způsobem na svého nástupce praxi převést.
Takové úvahy zpravidla končí složitým výčtem smluv, které bude nutné na jednotlivé složky, ze kterých praxe sestává, uzavřít, a to například smluv na prodej veškerého majetku, na převod nájemní smlouvy (komplikovaný navíc nutností získání souhlasu pronajímatele), na převod pracovních smluv (zdravotní sestra) opět se souhlasem zaměstnance anebo zejména na převod smluv se zdravotními pojišťovnami, kde nastává nejpalčivější problém, a to souhlas všech pojišťoven se změnou lékaře.
Je však třeba si uvědomit, že označení „lékařská praxe“ nepochybně naplňuje v právním slova smyslu znaky věci hromadné, ale i podniku ve smyslu § 5 obchodního zákoníku, neboť lékař provozující lékařskou praxi je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 odst. c) obchodního zákoníku.
Vymezení ordinace jako podniku ve smyslu obchodního zákoníku tak z hlediska praktické otázky způsobu převodu ordinace přináší lékaři možnost převádět svou lékařskou praxi formou jediné smlouvy, a to smlouvy o prodeji podniku (ordinace) dle § 476 a následujících obchodního zákoníku.
Převod ordinace smlouvou o prodeji podniku dle § 476 obchodního zákoníku
Výhodou smlouvy o prodeji podniku je zejména skutečnost, že jedinou smlouvou přechází na kupujícího lékaře celá lékařská praxe včetně veškerých jejích složek, jak byla popsána výše (tj. přechází vlastnictví k vybavení, nájem, pracovní smlouvy, atd.), aniž by dokonce bylo nutné uvádět ve smlouvě vyčerpávající výčet všech jejích složek, tj. není např. nutné vyjmenovávat veškeré vybavení, neboť postačí dostatečně určité místní a osobní (osobou dosavadního lékaře) vymezení praxe.
Současně je nutné zdůraznit, že veškerá práva, tj. i uzavřené smlouvy, přecházejí při uzavření smlouvy o prodeji podniku na kupujícího lékaře ze zákona, a není tak nutný např. souhlas pronajímatele se změnou nájemce ani zdravotní pojišťovny se změnou smluvního lékaře ošetřujícího její pojištěnce!
V praxi však bohužel v minulé době docházelo k obstrukcím převodu lékařských praxí na základě smluv o prodeji podniku, a to právě ze strany zdravotních pojišťoven, které nebyly ochotny akceptovat tuto „vnucenou“ změnu osoby lékaře z dosavadní smlouvy o úhradě lékařské péče, ke které docházelo ze zákona v důsledku uzavření smlouvy o prodeji ordinace.
Zdravotní pojišťovny tak i přes platnou a účinně uzavřenou smlouvu o prodeji podniku (ordinace) často trvaly na provedení nového výběrového řízení pro výběr svého smluvního lékaře v daném místě, případně kladly jiné překážky. Takový postup je však protiprávní.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 405/2003
Tato rozšířená praxe mezi zdravotními pojišťovnami by měla být jednoznačně odstraněna na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. září 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 405/2003, ze kterého jednoznačně vyplývá, že v případě prodeje (části) podniku, v tomto případě praxe soukromého lékaře, se jedná o soukromoprávní vztah, a uplatní se tedy úprava obsažená v obchodním zákoníku v § 476, § 477 odst. 1, která stanoví, že „na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje“, a tedy i právo požadovat odměnu na příslušné zdravotní pojišťovně za vykonanou lékařskou péči (zjednodušeně řečeno smlouva s pojišťovnou).
Nejvyšší soud ČR dospěl k názoru, že úhrada zdravotní péče v rámci veřejného zdravotního pojištění je založena na vzájemném plnění (pojišťovna hradí zdravotnickému zařízení náklady spojené s poskytnutím zdravotnické péče, přičemž tato úhrada je výdajem zdravotní pojišťovny, kterému naopak odpovídá příjem skládající se z plateb pojištěnců, zaměstnavatelů a státu).
Skutečnost, že při tom dochází k uspokojování veřejných potřeb, ještě nezakládá veřejnoprávní charakter smlouvy.
Pro takový vztah je základním znakem nadřazenost resp. podřazenost subjektů, která dává nadřazenému právo jednostranně rozhodovat o právech a povinnostech druhé strany. Tomu ale postavení zdravotní pojišťovny a zdravotnického zařízení neodpovídá, neboť se jedná o vztah dvou rovných smluvních stran.
Ani z existence určitých kontrolních oprávnění garantovaných pojišťovnám nelze usuzovat na veřejnoprávní charakter vztahu. Proto se jedná o právní vztah spadající pod úpravu Obchodního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že smlouva o prodeji podniku je soukromoprávním vztahem zajišťujícím oběma subjektům rovné postavení, a rovněž mají-li soukromoprávní charakter závazky založené smlouvou o úhradách péče zdravotní pojišťovnou zdravotnickému zařízení, které poskytne pojištěnci zdravotnickou péči, vyplývá z výše uvedeného, že tyto závazky přecházejí ve smyslu § 477 obchodního zákoníku na kupujícího.
Tím tedy odpadá nutnost výběrového řízení při převodu praxe na kupujícího lékaře a požadavek na něj je zjevně v rozporu s právem.
Výběrové řízení tak nadále zůstává podmínkou uzavření smluv o úhradě zdravotní péče pouze v případě uzavření nové smlouvy, resp. prodloužení smlouvy, jejíž platnost vyprší.
Praktické aspekty převodu lékařské praxe
Výše uvedeným rozhodnutím ovšem nejsou zdaleka vyřešeny všechny praktické problémy týkající se převodu lékařské praxe.
Problematická je i nadále zejména otázka převodu zdravotnické dokumentace a dodržení časového harmonogramu jednotlivých kroků při převádění praxe na nastupujícího lékaře tak, aby nedocházelo k prodlevám a neúplným úhradám ze strany zdravotních pojišťoven za dosud neregistrované pacienty (vzhledem k tomu, že pojištěnci jsou u zdravotních pojišťoven registrováni ke konkrétní osobě lékaře, je po převodu praxe nutné pacienty znovu registrovat, což bývá časově náročné).
Na základě jednání mezi VZP ČR a Sdružením praktických lékařů ČR a Sdružením praktických lékařů pro děti a dorost ČR tak byly již v květnu 2000 dohodnuty základní principy pro prodej praxí praktického lékaře: - smluvní lékař VZP prodá svou praxi lékaři, který s ním nejméně po dobu 1 roku před dnem převodu vykonával v příslušné ordinaci praxi - smluvní lékař oznámí VZP nejméně 6 měsíců před předpokládaným ukončením činnosti, resp. účinnosti převodu, rozhodnutí o převodu praxe - VZP do 1 měsíce od výše uvedeného oznámení lékaři sdělí, zda má, či nemá námitek k zamýšlenému prodeji, pokud v uvedené lhůtě neodpoví, platí, že námitky nemá - nejpozději do 6 měsíců od uzavření smlouvy nastupující lékař informuje všechny pacienty o převodu praxe a umožní jim registrovat se u něj, nebo zvolit jiného lékaře.
Výše uvedené je nutno chápat pouze jako doporučený a prakticky bezproblémový postup, který je ze strany VZP pro přechod praxe respektován, a pokud je lékařem dodržen, VZP standardně akceptuje, že bude lékaři hradit poskytnutou péči za stejných podmínek jako jeho předchůdci v době, kdy dochází k nové registraci pacientů, čímž dojde k zamezení výpadku příjmů ordinace.
Ve světle zákonné úpravy prodeje podniku a výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se ovšem nejedná o postup jediný možný a správný.
Závěrem je nutno konstatovat, že prodej lékařské praxe je náročný proces a je vhodné při jeho utváření využít odborné pomoci právníka, a to zejména při sepisování smlouvy o prodeji podniku a jednání s protistranou o konkrétních smluvních podmínkách.
JUDR. JAN ŠŤOVÍČEK, PH. D. , Zdravotnictví a medicína
DÁLE ČTĚTE: