Základní informace nabízí např. web www.bildung.de, jehož provozovatelé seznamují s celkovým kontextem výběru studia i pozdějšího pracovního uplatnění. Ti, kteří uvažují o profesní dráze sestry (resp. „sestry pro zdraví i nemoc“), by si měli včas rozmyslet, v jaké oblasti zdravotnictví by se vlastně chtěli uplatnit, zda v nemocnici (a v kterém oboru – chirurgie, interna apod.), v ambulantní ordinaci lékaře či v ošetřovatelském ústavu. Svým rozhodnutím pak uchazeč podmíní zejména povinnou délku a rozsah vzdělávání, ale také výši výdělku.
Německý systém vzdělávání sester
Ve většině případů zájemce o povolání sestry absolvuje nejprve tříletou „zdravotnickou školu“, což obnáší více než tři tisíce hodin teoretického vzdělání a 2500 hodin praxe (před podáním žádosti o přijetí ke studiu některé instituce doporučují absolvovat nejprve půlroční praktikum ve zdravotnictví, aby zájem o obor byl více podepřen znalostí reality). Tyto školy jsou v jednotlivých regionech úzce propojeny se zdravotnickými zařízeními, zvláště s nemocnicemi (jak s univerzitními klinikami, tak i dalšími ústavy). Po tomto studiu následuje státní zkouška (písemná, praktická a ústní). Zpravidla je však třeba absolvovat další specializované vzdělání, jež představuje kolem 800 hodin teorie a praxe. U řady oborů je státem určeno dvouleté další vzdělávání, např. pro oblast intenzivní péče, anes tezie, onkologie, pro paliativní péči, hygienu či řízení kvality. Opět je třeba složit státní zkoušku, aby sestra měla právo na úřední zaregistrování. Na tuto oblast dohlížejí zemské úřady. Sestra musí umět například plánovat potřeby pacienta, vést dokumentaci, aplikovat léky, infuze, zajišťovat a kontrolovat veškerou základní péči (spolu se studenty), někdy je více pověřována náročnějšími výkony (např. na JIP). Právo či povinnost umět provádět u pacienta náročnější výkony se liší podle jednotlivých oborů a vždy se najdou oblasti, o něž je mezi lékaři a středními zdravotnickými pracovníky spor (třeba v současné době sesterské organizace poukazují na to, že je jim v nemocnici povoleno provádět více činností než u samostatně praktikujících lékařů, zpravidla ale stejně záleží na tom, k čemu je lékař paušálně či výjimečně zmocní – delegování výkonu).
Platově ohodnocené vzdělání
Některé informační zdroje uvádějí, že spokojenost německých sester s jejich povoláním je velmi malá: jde o náročnou práci, která není společensky dostatečně ceněna. Podle sester se například politici o tomto povolání vyjadřují tak, jako by ho mohl vykonávat v podstatě kdokoli. Na trhu práce ovšem existuje sílící konkurence – do Německa (resp. do všech hospodářsky rozvinutějších zemí) směřují sestry z postkomunistických i dalších, oproti SRN méně rozvinutých států, ale také například z Velké Británie.
Zdatnější jedinci se samozřejmě mohou pustit do vysokoškolského studia a usilovat o vedoucí pozice i vyšší příjmy. V SRN se platy sester – podobně jako lékařů – odvíjejí od smluv, jež se podaří vyjednat se zaměstnavateli (nemocnicemi aj.). V jednotlivých spolkových zemích se úroveň mezd odlišuje, což souvisí i s rozdílnou výší životních nákladů (nájem bytu ve velkoměstě bývá vyšší než na venkově). Na webu www.gehaltsvergleich.com je zveřejněn přehled měsíčního výdělku sester v období let 2013– 2014. Například v Berlíně se pohybuje mezi 1657 a 3186 eury, zatímco v Sasku to je od 1364 do 2863 eur. V průměru za SRN činí mzda sestry 1580–3230 eur. Záleží ovšem na charakteru pracoviště, počtu let praxe atd.
V 25 letech může sestra v Německu počítat s 2119 eury hrubého, ve 40 letech činí její mzda 2357 eur, v 50 letech 2403 eur. Rozdíly v jejím finančním ocenění souvisí také s tím, zda působí ve veřejné nebo soukromé nemocnici, zda jde o menší ústav (v něm bývají nižší mzdy) či o zařízení s více než tisícem zaměstnanců (zde sestra dostane téměř tři tisíce eur). Se zaměstnavateli jsou dohodnuty platové třídy a stupně. Podle nich ty nejvzdělanější sestry, schopné vykonávat různé náročné činnosti a plně odpovídat za svěřenou oblast třeba i ve vedoucí pozici (v německých nemocnicích existují např. ředitelky pro ošetřovatelskou péči), dosáhnou i na plat přes šest tisíc eur.
Sestry kritizují politiky
Vzdělávání (včetně celoživotního) a celkovému stálému rozvoji sesterské profese se v SRN věnuje mj. Německá asociace sester (www.dbfk.de). Jde o nesmírně aktivní organizaci, jež se vytrvale zasazuje o zvýšení prestiže ve společnosti. Každý měsíc pořádá tiskové konference a zveřejňuje nové návrhy na zlepšení nejen úrovně tohoto povolání, ale i kvality péče. Tak například v září asociace „bojovala“ za zkvalitnění péče o pacienty s demencí a za zlepšení organizace práce v nemocnicích. Sestry v Německu zároveň spolupracují se stejnými profesními iniciativami na celoevropské úrovni. Asociace sester (resp. spolkový svaz pro jejich zastupování) se nedávno podílela také na diskusi o „naléhavé“ potřebě zkvalitnit praktickou výuku v nemocnicích. Při této akci a následné tiskové konferenci padala i značně řízná kritická slova. Podle některých účastníků (kteří se věnují praktickému školení) jsou nedostatečné rámcové podmínky a organizace výuky v ústavech je „dobrá spíše jen výjimečně“. Diskutéři však spravedlivě požadují také zvýšení kvality pedagogů pro praktické vzdělávání. Ačkoli zástupci německých sester nešetří kritickými slovy na adresu politiků, ti se přece jen zasloužili o určité finanční zajištění těch, kdo usilují o zdravotnické vzdělání. Budoucí sestry dostávají během prvních tří let studia plat. Jde v závislosti na regionu či druhu školicího zařízení o částky pohybující se kolem 800–1000 eur (hrubého měsíčně), z nichž je třeba ale odečíst cca dvacet procent při zdanění, ale i případně část nákladů na vzdělání (ne vždy se sežene ubytování zdarma, platí se i např. potvrzení lékaře o zdravotním stavu studenta). Podle zákona ke studiu a výkonu zdravotnických povolání (tzv. Krankenpflegegesetz) se mezi studentem a školicí institucí uzavírá smlouva, v níž se pamatuje mj. na přiměřené odměny za pravidelnou práci žáka/žákyně ve prospěch např. školicí nemocnice. Zmíněná právní norma nastavuje rámcové korektní podmínky pro vztah mezi studujícími a jejich školiteli (zaměstnavateli). Například se ve smlouvě upravuje zkušební doba, kdy a jak se co bude platit (některé kurzy mohou být zatíženy poplatkem, případně „připuštění ke zkoušce“ aj.). Stát studenty chrání před nevhodnými smlouvami, kupříkladu aby na ně školitelé nepřenášeli neúnosné pracovní zatížení nebo aby rizika pracoviště musela být v případě poškození zdraví finančně vyrovnána. Školicí pracoviště ovšem mohou do jisté míry studentům přilepšit, např. zdravotnická pracoviště Charité v Berlíně hradí žákům jednou měsíčně dopravu k jejich rodině, pokud je vzdálená. Spolkové předpisy dále zajišťují finanční pomoc v individuálních případech, kdy třeba rodiče žákyně mají nižší příjmy – pak lze žádat o příspěvek na podporu studia. Přes jednotné spolkové předpisy se situace studentů a později i sester může lišit v závislosti na finanční zdatnosti a ochotě konkrétního pracoviště vyjít jim vstříc.
Více informací lze vyhledat např. na www.krankenschwesterausbildung.org (přehled o mzdách sester aj.), dále www. akademie.charite.de (obsah teoretického a praktického vzdělávání aj.).