SUMMARY
Psychological wellbeing and stability is a result of support of environment and specific individual personal competencies. What is normal for a person is that what is written in his book of life, what he learned and lived.
Při plánování péče o klienta/seniora není pro nás směrodatný pouhý okamžik v jeho životě, jeho fáze onemocnění, nebo večerní ztráta orientace v instituci, ale jeho životní princip normality, který se dá vyčíst z jeho individuální biografie a biografie kolektivní.
Psychobiografická normalita klienta je biograficky definovaná individualita klienta. V souvislosti s tímto principem je nutné využít v naší praxi rezidenčních služeb co nejvíce prvků z klientovy biografie, které nám pomohou vytvořit prostředí pro klienta co nejvíce identické s jeho domácím prostředím, a tímto také podpořit pocit domova. Následně je nutné implementovat i časový harmonogram dne klienta, jeho zvyklosti a rituály z jeho domova, čímž se snižují patologické symptomy syndromu adaptace klienta a pocity úzkosti a bázně, vedoucí ke změnám v chování seniora. Tento způsob změn v chování seniora je často vnímán personálem jako zátěžová situace.
Jakou paletu možností máme k tomu, abychom pomohli klientovi v jeho adaptaci na pobyt v instituci? Čím více se přiblížíme klientovi s naší strukturou péče, tím více také snížíme množství konfliktních a hektických situací, které následně vedou k regresi a patologickým změnám. Vše, co se dá použít z biografie klienta, je nutné využít pro usnadnění orientace klienta v prostorách instituce a k následné saturaci potřeby bezpečí a jistoty.
Terapie prostředím
Princip normality vnímaný jako centrální princip pro vytváření specifické formy péče je v hodnocení efektivity péče vynikajícím aspektem pro uchování tělesné i psychické mobility klienta, pro zachování soběstačnosti klienta, saturaci potřeby sebeurčení a sebehodnoty klienta. Je rozvíjena také schopnost aktivně se podílet na utváření svého i společenského života (prostředí) v instituci.
I nabízené aktivity pro seniory v instituci musejí být v prvé linii koncipovány podle biografie klienta a nikoli podle biografie ergoterapeuta. Velmi prospěšné pro efektivitu těchto činností je umístit veškeré tyto aktivity do prostor vybudovaných podle aspektů terapie prostředím, kde musíme opět vycházet z historické - kolektivní biografie.
Z principu normality vychází další množství otázek a odpovědí týkajících se bytové architektury celé instituce, kde je nutné zachovat kuchyňský kout, společenskou místnost a ložnici, která je pro klienta samostatnou „bytovou jednotkou“ podporující pocit zázemí a vnímání určité formy domova.
Pokud chceme poskytovat služby na vysoké úrovni, musíme si pokládat i následující otázky: Jak se klient zařídil? Jaké bytové doplňky používal? Chtěl by takto žít, vypadalo to u něho v době jeho aktivního života takto?
Znalost prostředí, ve kterém klient žil a uspořádání současného prostoru, kde klient žije podle těchto informací, je alfou a omegou v terapii prostředím, která má nezaměnitelnou hodnotu pro kvalitu života klienta. Podpora principu normality je zde umocněna například vztahovým potenciálem k jednotlivým kusům nábytku, ke starému křeslu, obrazu nebo hrníčku.
Pojetí bytového interiéru instituce je také nutno koncipovat v souladu s biografií klientů, kteří prožili nejaktivnější část života v 50., 60. a 70. letech. Atmosféra tohoto historického období silně ovlivnila životy našich klientů, a proto není možné tuto historickou epochu nevnímat a doslova obcházet, pokud chceme hovořit o péči individualizované, tzn. přímo ušité na míru našim klientům. Konfrontace s cizím prostředím, bytovými doplňky a pomůckami denního života vyvolává aktivně patologickou změnu v orientaci klienta, a tím následně stavy dezorientace, kterou personál s bravurností ohodnotí ošetřovatelskou diagnózou: Deficit sebepéče; Porušená interpretace okolí - orientace časem, místem, osobou a situací atd.
Právě u klienta se symptomy demence hraje prostředí velmi významnou roli pro jeho ještě zachovalé schopnosti orientace. Zde je využití prostředí jako terapeutického média naprostou prioritou pro podporu jeho soběstačnosti a schopnosti sebepéče.
Demencí v obecném slova smyslu rozumíme získanou ztrátu kognitivních schopností s dopadem na kvalitu fungování člověka v oblasti sociálních, pracovních a běžných každodenních aktivit. Přidružené jsou též změny behaviorální a osobnostní. Jedná se tedy o syndrom příznaků, který vzniká z různé etiologie, a symptomy nemoci jsou přítomné při neporušeném vědomí člověka, ale mají vliv na výkon denních aktivit seniora.
Proto je naší základní otázkou, jakým způsobem umožnit klientovi žít jeho normální život a odklonit se od služeb institucionálně-nemocničního charakteru.
Terapeutická nabídka péče je tedy také zaměřená na podporu smysluplného života klienta v jeho stáří v období životního bilancování.
Princip normality ovlivňuje také personál jako osobu v jeho životní etapě a také jeho přehodnocení způsobů poskytované péče založené především na vztahu a nikoli jen na výkonu intervencí. Společně pracujeme, společně se smějeme a společně také truchlíme.
Pro spolupracovníky znamená tato koncepce péče změnu postoje ke klientům a k výkonu činností. Je nutné si uvědomit, že ne vše má personál pod kontrolou, že klient má prioritní právo na sebeurčení a rozhodování o jeho životě, personál plní svou funkci poradce a podpůrce, nikoli autoritativního vykonavatele a manažera kontroly všech aktivit klientů.
V zachování životní kontinuity klienta hraje důležitou roli rodina a blízký okruh přátel, který tvoří nezaměnitelnou sociální síť klienta, kterou je nutno správně zmapovat a následně také implementovat do péče o klienta. Nepodceňovat hodnotu vztahů i negativních, či s osobami již nežijícími, které měly prioritní úlohu v životě našeho klienta.
Konsekventní ohleduplnost personálu k psychobiografii klienta je enormně důležitá a je mistrovským uměním ve vztahové terapii. Každý člověk, a osoba postižená demencí v první fázi postižení, obzvláště potřebuje k důstojnému životu zachování pocitu sebehodnoty (někým být) i pocit důležitosti. Pro někoho je tím právě jeho vztah k životnímu partnerovi, k dětem, k celému rodu nebo jeho práce, pro jiného místo, kde žije (Pražan), kde se narodil. Například tím odlišujícím faktorem může být právě i to, jakým způsobem a z jakého hrníčku pije svou kávu.
Senzibilizace personálu
Dalším faktorem péče orientované na biografii klienta je senzibilizace personálu pro celostní obraz klienta a akceptace klienta jako takového, kým je a byl.
Odklonit se od dogmat, že osoba postižená demencí je nekomunikativní na kognitivní úrovni a náročná na péči. Jak dlouho zůstane toto klišé v představách personálu, tak dlouho zůstane náš klient pouze objektem pro výkon intervencí a příjemcem služeb.
Je nutné si uvědomitit, že je to člověk, který prožil statečně a zodpovědně celý svůj život a je hodný důstojné péče. Právě k těmto klientům je nutné najít klíč, kterým může být člen rodiny, jenž nám profesionálům odhalí skutečný obraz klienta s jeho životními výhrami a pády. Klíč k jeho emočnímu životu, který je ještě komunikačně dostupný a nabízí nám možné pole působnosti pro adekvátní péči, tzv. reaktivizační péči.
A. R. Damasio (americký neurolog): „Nejsme myslící bytosti, které mají emoce, ale jsme citové bytosti, které myslí.“
PhDr. Eva Procházková, Caritas der Erdiözese Wien (eva.prochazka@a1.net)