Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož by Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) měla zveřejňovat, kolik platí za zdravotní péči jednotlivým zdravotnickým zařízením i soukromým lékařům, považuji za absurdní.
VZP jistě je, a pokud se ministru Julínkovi nepodaří realizovat svůj plán na její podřízení vládě, tak i zůstane veřejnoprávní institucí, jejíž hospodaření musí podléhat veřejné kontrole.
Občané pochopitelně mají právo vědět i to, jaké ceny platí pojišťovna za jednotlivé lékařské výkony. My, lékaři, bychom byli jen rádi, kdyby se pacienti zajímali o to, že navzdory nominálním cenám garantovaným Seznamem zdravotních výkonů, který je jako vyhláška č. 134/1998 Sb. obecně závazným právním předpisem, nám pojišťovny díky nejrůznějším regulacím a omezením platí za práci mnohem méně, než by měly.
Do čeho však s výjimkou finančního úřadu a institucí s obdobným statutem nikomu nic není, to jsou příjmy jednotlivých soukromých lékařů, kteří žádnými veřejnoprávními institucemi nejsou. Je znepokojující, že správní soud nerespektoval Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky a jejíž článek 7 zaručuje nedotknutelnost osob a jejich soukromí.
Každý, kdo by si rád tímto způsobem „posvítil“ na příjmy lékařů, by si měl uvědomit, že pokud takového džina šmírování pustíme z láhve, tak se příště může někdo jiný zajímat třeba i o jeho soukromí.
Co kdyby někdo přišel s nápadem zveřejňovat výši starobních a invalidních důchodů jednotlivých občanů? Vždyť důchody jsou rovněž vypláceny z veřejných peněz. A co třeba platy jednotlivých státních zaměstnanců? Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zkrátka považuji za špatné, za nebezpečný pokus o zásah do soukromí občanů.
Údaje o ekonomice lékařských praxí jsou však snadno zneužitelné v konkurenčním boji jednotlivých zdravotnických zařízení. A nesmíme opominout fakt, že mezi laickou veřejností mohou zavádějící čísla, která nevypovídají nic o intenzitě a množství práce, ani o nákladech zdravotnického zařízení, vzbuzovat závist a nevraživosti vůči doktorům. Je toto snad záměr? Doufám, že nikoliv.
Přesto tvrdím, že než rozšiřovat bez našeho souhlasu na potkání komukoliv o nás takto nesmyslné informace, to snad ať nám, lékařům, stát raději uloží povinnost zveřejňovat naše daňová přiznání. Z těch by alespoň každý vyčetl, že vedle příjmů mají zdravotnická zařízení i nemalé náklady, a kdo by chtěl porozumět, ten by pochopil, že platba zdravotnickému zařízení od pojišťovny se nerovná osobnímu příjmu daného lékaře.
V dané věci je ale také zajímavé to, že více či méně informovaným glosátorům sporného soudního verdiktu uniklo to nejpodstatnější. Správní soud posuzoval případ podle práva platného v roce 2001, tedy v době, kdy spor vznikl. Nepřesný zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byl však v březnu loňského roku novelizován a nový § 8b jasně říká, že se nezveřejňují informace o veřejných prostředcích, které byly přiděleny v režimu zákonů o poskytování zdravotní péče. A mezi těmito zákony je přímo vyjmenován zákon o veřejném zdravotním pojištění, na jehož základě mají zdravotnická zařízení uzavřeny smlouvy s pojišťovnami a podle jehož pravidel se stanoví úhrady za péči.
Rozhodnutí správního soudu tedy, jakkoliv je velmi sporné, naštěstí nepředstavuje průlom do soukromí lékařů. Pokud by VZP podlehla tlaku populisticky uvažujících politiků a zveřejnila údaje o platbách jednotlivým soukromým lékařům, porušila by v současnosti platný zákon a vystavila by se riziku žalob ze strany takto poškozených lékařů.
Milan Kubek, prezident České lékařské komory
Právo
