Psychologie nespočívá jen v sezeních a terapiích. Proniká do zdravotnictví, personalistiky i marketingu

Ačkoli se psychologie řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se pohybuje na rozmezí mnoha dalších oborů, jakými jsou třeba ty přírodní, sociální či humanitní. Setkat se s ní můžeme také ve zdravotnictví, kde se běžně využívá i k léčebným účelům. Dále proniká třeba do kriminalistiky, personalistiky či marketingu.

Původ má označení psychologie v řečtině, konkrétně ve slově psyché, což v překladu znamená duševno, a slově logia, které značí vědu či výzkum. Volně lze tedy psychologii přeložit jako nauku o duševnu. Pokud bychom chtěli být konkrétnější, řekli bychom o ní, že je to věda zabývající se lidským chováním, mentálními procesy, fyzickým děním, mezilidskými vztahy a interakcemi.

Oblasti psychologie

Jak už bylo naznačeno výše, psychologie má opravdu široké pole působení. Zaobírá se výzkumem mezilidských vztahů, možnostmi učení a osobnostními vlastnostmi, ale například i biologickým pozadím lidského myšlení. Podle předmětu, který zkoumá, ji můžeme rozdělit do dvou skupin.

• Základní psychologie – má nejobecnější charakter a je spíše teoretická. Patří sem například biologická psychologie, obecná psychologie, vývojová psychologie, psychologie osobnosti a sociální psychologie.
• Aplikovaná psychologie – zkoumá psychické jevy, které se vyskytují v souvislosti s konkrétní praxí. Snaží se rovněž o praktickou aplikaci obecných teoretických přístupů. Patří sem klinická psychologie, psychologie práce, forenzní psychologie či pedagogická psychologie.

Někteří autoři uvádějí ještě oblast speciální psychologie, která obsahuje disciplíny, jež jsou odvozené z výše uvedených. Řadí se sem například psychometrika, psycholingvistika či psychodiagnostika.

Základní obory psychologie

Existuje hned několik oborů psychologie, které spadají do základní oblasti. Mezi nejznámější patří například obecná psychologie, která se zabývá základními duševními jevy člověka. Zkoumá kognitivní a emociální procesy od vnímání přes myšlení až po prožívání či chování, které je důsledkem již zmíněných procesů. Patří sem mnoho příbuzných témat jako:

• psychika,
• chování,
• prožívání,
• psychické stavy,
• procesy,
• vlastnosti,
• vědomí,
• pozornost,
• spánek,
• sny,
• senzorické procesy.

Mezi základní obory patří rovněž:

• biologická psychologie – zkoumá vztahy mezi psychickými a fyzickými procesy,
• psychologie osobnosti – zabývá se strukturou, vývojem a dynamikou osobnosti,
• psychopatologie – soustředí se na chorobné změny psychických jevů, které mají různé příčiny,
• psychologická metodologie – řeší problémy související s pochopením metodologických přístupů a jejich využití v psychologii,
• sociální psychologie – zkoumá vliv společenských faktorů a vzájemných společenských interakcí na lidskou psychiku,
• kognitivní psychologie – zabývá se způsobem vnímání a zpracování informací dodaných smyslovými orgány,
• vývojová psychologie- studuje fylogenetický i ontogenetický vývoj a změny lidské psychiky, a to od početí až po smrt.

Aplikované obory psychologie

Do skupiny aplikovaných oborů psychologie spadá například klinická psychologie, která aplikuje poznatky o patologickém fungování lidské psychiky a využívá psychodiagnostické postupy k určování jejich typu a příčiny. Cílem klinické psychologie je diagnostikovat pacientovy obtíže a případně navrhnout možnosti léčby, tedy psychoterapii (pokud pomoc vyhledá duševně zdravý člověk, mluvíme spíše o poradenství). Mezi obory aplikované psychologie dále patří:

• forenzní psychologie (soudní psychologie) -  zabývá se chováním a prožíváním lidí v situacích, které jsou regulovány právem, tedy například při výslechu svědků, zajišťuje také odborné posudky v soudních záležitostech,
• kosmická psychologie – zkoumá psychiku kosmonautů, zajímá se o psychologickou podporu během dlouhodobých vesmírných projektů, dlouhé odloučení od člověka, problémy spojené se samotou a vypořádávání se s nebezpečím,
• psychologie náboženství – studuje náboženství, religiozitu, spiritualitu a obecně lidskou víru a její vliv na psychiku člověka,
• pedagogická psychologie -  zajímá se o psychologické základy, činitele a zákonitosti výchovy, vzdělávání a vyučování,
• poradenská psychologie – pomáhá lidem ve složitých životních situacích, vychází z lepšího poznání sebe sama a usiluje o optimalizování rozvoje lidské osobnosti,
• psychologie práce -  zkoumá otázky bezpečnosti práce, pracovní kolektiv, vliv pracovního prostředí na pracovní výkon,
• psychologie reklamy – zabývá se efektivitou jednotlivých druhů reklamy, užíváním barev, log či značek a jejich působením na koncového uživatele,
• psychologie sportu – objektem jejího zájmu je trénink, vliv psychiky na výkonnost sportovce, ale i osobnost trenéra,
• psychologie dopravy – zabývá se zejména psychologií profesionálních řidičů a prožíváním situací, které vznikají při řízení,
• psychologie konfliktu – zkoumá střetnutí dvou nebo více protikladných tendencí či sil, jež usilují o tutéž věc s přibližně stejnou motivací, psychologie konfliktu bývá provázená emočními a pocitovými vjemy.

Kromě výše zmíněných lze do aplikovaných oborů psychologie zařadit také:

• inženýrskou psychologii,
• lékařskou psychologii,
• manažerskou psychologii,
• politickou psychologii,
• školní psychologii,
• psychologii trhu,
• psychologii umění,
• vojenskou psychologii,
• psychologii zdraví,
• psychologii životního prostředí.

Speciální obory psychologie

Co se týče speciálních oborů psychologie, mezi ty lze zařadit například dějiny psychologie zkoumající vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob po současnost, psycholingvistiku, která se zajímá o vztahy mezi myšlením a řečí lidí, či zoopsychologii, jež se zabývá psychikou zvířat v závislosti na různých stupních vývoje. Dále lze zmínit například biopsychologii, farmakopsychologii či psychodiagnostiku.

Psycholog, psychoterapeut, nebo psychiatr?

Člověk, který se psychologií zabývá po výzkumné či praktické stránce, je označován jako psycholog. Tím se člověk stává po pětiletém magisterském studiu a jeho možnosti uplatnění jsou velmi široké, od personalistiky přes obchod, koučování a poradenství až po klinickou psychologii. Hlavní náplní práce psychologa je porozumět roli kognitivních funkcí v individuálním i sociálním chování, a to včetně pochopení fyziologických a neurobiologických procesů, které konkrétní funkce podmiňují. Zcela běžně se pracuje s pojmy, jako je percepce, kognice, pozornost, emoce, motivace, osobnost, intrapersonální vztahy či podvědomí.

Psychoterapeutem, za kterého je psycholog často zaměňován, je oproti tomu ten, kdo provádí psychoterapii, tedy člověk, jež kromě teoretických znalostí získal také psychoterapeutické dovednosti, a to konkrétně formou výcviku.

Nejvyšší možné dosažené psychoterapeutické vzdělání v Česku momentálně představuje psychoterapeutické osvědčení na subkatedře psychoterapie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze (IPVZ), kde dotyčný může získat takzvanou funkční specializaci v systematické psychoterapii. Role psychologa a psychoterapeuta se vzájemně nevylučují, jeden člověk může vykonávat obě povolání zároveň. Tedy za předpokladu, že splňuje všechny podmínky.

Třetí osobou, která je s psychologií velmi často spojována, je psychiatr. Nejedná se o psychologa, ale o vystudovaného lékaře, který v rámci svého šestiletého studia získal orientaci v přírodovědném směru, zejména pak v biologii člověka. Psychiatrem se lékař stává další praxí a systematickým vzděláváním v oblasti psychiatrie, jež je ověřeno atestační zkouškou. Díky té je pak kvalifikovaný pro léčbu duševních poruch. Zabývá se rovněž ochranou a prevencí duševního zdraví.

Zjednodušeně se rozdíl mezi psychologem a psychiatrem dá vysvětlit tak, že zatímco psychiatr léčí medikamenty, psycholog slovem, případně psychoterapií. Ačkoli se jedná o rozdílná odvětví, psychoterapeutický a farmakoterapeutický postup v praxi rozhodně nejsou protipólem. Naopak se vzájemně doplňují.

Psychiatr a klinický psycholog spolupracují například při léčbě pacientů ve zdravotnických zařízeních, jako jsou nemocnice, psychiatrické léčebny či krizová centra. Podílejí se na diagnostice i samotné léčbě. Koneckonců se oba obory vzájemně prolínají. Vždyť i psychiatr je stejně jako psycholog při diagnostice odkázán na klinické metody, jako je pozorování a rozhovor. Kromě toho pacienta studuje po tělesné stránce a spolupracuje s dalšími specialisty, včetně internistů a neurologů. Velmi často využívá služeb zobrazovacích metod, jako je CT či magnetická rezonance.

Klinický psycholog je vyškolen a po studiích se může i nadále vzdělávat v používání diagnostických a testovacích metod, které napomáhají při hodnocení osobnostních charakteristik pacienta a jeho případných duševních poruch na úrovni myšlení, emocí a chování.

Historie psychologie

O psychologické poznatky se lidé zajímali už od pradávna, první dochované záznamy o výzkumech, které lze označit za psychologické, však sahají teprve do 18. a 19. století. Jako samostatná věda se pak psychologie vydělila z filosofie ve druhé polovině 19. století. To je ostatně důvod, proč jsou dnes v tomto vědním oboru patrná dvě hlavní paradigmata, a sice duchovědná, která jsou spíše filosofická, a přírodovědná.

Vzhledem k tomu, že byla psychologie až do 19. století považována za součást filosofie, lze za jejího prvotního zakladatele považovat Aristotela. Vědecká psychologie, která se snaží o kauzální výklad psychických jevů a je přírodovědně orientovaná, se rozvíjela až díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu a dalším. Její vznik byl podpořen také kritickým empirismem, asocianismem a materialismem.

Počátky vědecké psychologie se datují do roku 1879, kdy německý lékař a fyziolog Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku. Kromě něj se na rozvoji psychologických výzkumů podíleli také německý fyziolog Ewald Hering a česko-německý fyzik Ernst Mach, kteří ve druhé polovině 19. století působili v Praze a studovali počitky a vjemy. Opomenout nelze ani celou řadu dalších jmen, mezi která patří například německý psycholog Oswald Külpe, jenž zkoumal myšlenkové procesy, či německý filosof a psycholog Hermann Ebbinghaus zabývající se pamětí a učením.

Přístupy k psychologii

K současné psychologii lze přistupovat nejméně pěti významnými teoretickými přístupy, jež se od sebe liší jak rozdílnými pohledy na tento vědecký obor, tak definicí psychologie jako takové. Tyto přístupy se vůči sobě v minulosti ostře vyhraňovaly. Dnes mezi těmi, které přetrvaly, dochází k pozvolnému sbližování. Jsou tedy chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu.

Biologický přístup

Biologický přístup k psychologii se zabývá studiem neurofyziologických procesů probíhajících v mozku či například technickými aspekty vnímání. Jinak řečeno, tento směr zkoumá, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání. K získání odpovědí se používá například pozitronová emisní tomografie či magnetická resonance.

Tento směr se můžeme pokusit pochopit například na způsobu, jakým vnímá depresi. Ta je tímto způsobem chápána čistě jako důsledek abnormálních změn ovlivňujících hladinu neurotransmiterů, nikoli jako důsledek negativní životní zkušenosti. Součástí tohoto směru je rovněž evoluční psychologie, která studuje genetické základy lidské psychiky.

Behaviorální přístup

Behaviorální přístup, který dominoval zejména v první polovině minulého století, se zaměřuje na lidské chování, omezuje se na objektivně pozorovatelná fakta a naopak zcela vypouští lidskou mysl. V rámci tohoto přístupu byl vytvořen takzvaný model S-R, tedy model stimulace a reakce, v jehož důsledku byl tento směr odpůrci označován jako psychologie bez duše. Dnes je tento přístup prakticky historií.

Psychodynamický přístup

Hlubinná psychologie, jak se tomuto přístupu rovněž říká, navazuje na psychoanalýzu Sigmunda Freuda. Zkoumá tedy především nevědomé oblasti lidské psychiky, které v lidském chování a myšlení považuje za dominantní. Hypotézy tohoto směru lze ale prokázat jen stěží, a tak se řadí k nejkontroverznějším proudům vůbec.

Fenomenologický přístup

Silně humanisticky a filosoficky zaměřený směr sleduje smysl lidského bytí, prožívání, lidské svědomí a osamění. Ústředním konceptem je v tomto případě svobodná vůle, přičemž evropský a americký přístup k tomuto proudu se znatelně liší. Zatímco v Evropě byla dominantní zejména existenciální analýza či daseinsanalýza a psychologové se zaměřovali hlavně na smysl života, prožívání úzkosti, odloučení, izolaci nebo přijetí, za oceánem zdůrazňovali pozitivní aspekty lidské přirozenosti.

Gestalt psychologie

Předmětem zkoumání Gestalt či také tvarové psychologie je zkoumání psychických fenoménů celostní povahy, a to především vnímání. Ke svému výzkumu používali představitelé tohoto směru zejména metody introspekce. Podle Gestalt psychologie závisí percepční zkušenosti na vzorcích, které vznikají vlivem působení různých podnětů, dále pak také na organizaci zážitků. Typickým tvrzením tohoto směru je teorie, že celek je více než součet částí.

Gestalisté, jak se příznivcům tohoto proudu říkalo, se zabývali také vnímáním pohybu, velikosti a sledováním proměny barev při změnách osvětlení, čímž položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie. Byli rovněž ovlivněni filosofickou fenomenologií a inspirovali se i objevem magnetického pole.

Kognitivní přístup

Kognitivní psychologie svou pozornost upírá převážně k poznávacím procesům a myšlení celkově. Lidská psychika je podle ní systém, který zpracovává informace. Vytváří takzvané kognitivní mapy chování, které popisují schopnost reagovat pomocí naučených znalostí.

Studium psychologie

Povolání psychologa je možné vykonávat po pětiletém studiu, po jehož zakončení je dotyčnému přidělen titul Mgr., v případně doktorského studia i titul Ph.D. Po ukončení postgraduální přípravy pak může působit na pozici klinického psychologa či psychoterapeuta. V případě bakalářského titulu je absolvent schopný se uplatnit v marketingu či personalistice, nesmí však vykonávat činnost psychologa.

Psychologii lze v České republice studovat například na těchto vysokých školách:

• Karlova univerzita v Praze – Filozofická fakulta a Pedagogická fakulta,
• Masarykova univerzita v Brně -  Fakulta sociálních studií a Filosofická fakulta,
• Univerzita Palackého v Olomouci – Filozofická fakulta,
• Pražská vysoká škola psychosociálních studií,
• University of New York v Praze.

Zdroje: psycholog-praha.cz, wikiscripta.cz, wikipedie.cz