OTÁZKA: Narodil jste se v Bratislavě, národnosti jste české a Fakultu všeobecného lékařství UK jste absolvoval v Praze. Jak jste se do Prahy dostal?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Rodiče byli po roce 1918 vyslaní do Bratislavy, aby tam pomáhali Slovensku. Československá vláda tímto způsobem na počátku společného státu nahrazovala nedostatek kvalifikovaných pracovních sil na Slovensku. Ale po vzniku Slovenského štátu byli velmi brzy propuštěni ze zaměstnání a rodina se musela vrátit zpět do Čech. Přestěhovali jsme se do Prahy a bydleli v Prokopské ulici na Malé Straně. V Bratislavě jsem strávil pouhé dva roky.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Pocházíte z české, slovenské, či smíšené rodiny? Vaši rodiče byli také lékaři?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Oba moji rodiče byli Češi a oba byli zaměstnáni ve státní správě. Otec byl ředitelem Krajinského úřadu v Bratislavě.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Co vás tedy přivedlo k medicíně? Byla to od začátku jasná volba, nebo jste váhal mezi více obory?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
V době středoškolských studií jsem měl zájem o dva rozdílné obory – dějiny umění a chemii. Z čistě praktických důvodů možného budoucího uplatnění jsem se přiklonil k chemii. Od přihlášky na chemickotechnologickou fakultu mě ale odradil sylabus obsahující matematiku, k níž jsem neměl zrovna vřelý vztah, a tak jsem se rozhodl studovat lékařskou chemii a biochemii na lékařské fakultě. Avšak první kontakt s nemocnými ve třetím ročníku mé rozhodnutí změnil. Péče o nemocné dala mému studiu jiný rozměr. Mé směrování k interně pak patrně ovlivnil i můj starší bratr, v době mých studií již úspěšný internista ve Strakonicích, u něhož jsem několikrát trávil část svých prázdnin. Již při studiu jsem se zajímal o místo studentské vědecké síly. Získal jsem jej na II. interní klinice, kde mi její tehdejší přednosta profesor František Herles přidělil jako školitele hematologa Ludvíka Donnera. Tím započala i má budoucí orientace na hematologii, což byl zřejmě osudový okamžik, který mě k tomuto oboru připoutal na celý život. Možná kdyby profesor Herles tenkrát pověřil mým školením docenta Jaroslava Šetku, byl by ze mě třeba gastroenterolog. Definitivně o mé medicínské budoucnosti rozhodlo až moje stipendium u profesora Jeana Bernarda na hematologické klinice v Paříži v roce 1965.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Který z vašich tehdejších učitelů (ať již na fakultě nebo v klinické praxi) ve vás zanechal největší dojem, jaké zásady a poznatky jste si od nich „odnesl“ do své vlastní praxe?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Obdivoval jsem encyklopedické znalosti medicíny u profesora Herlese, z hematologických koryfejů jsem nejvíce uctíval profesora Františka Heřmanského, ale zásadní podíl na mém odborném formování i počátcích vědecké práce musím přičíst svému školiteli profesoru Donnerovi. Byl výborný pedagog, náročný na přesné plnění úkolů, které mi zadával. Jeho základním doporučením bylo: „Nejdřív se musíte pořádně naučit řemeslo, teprve pak přichází jemná cizelérská práce!“ Vychovával mě k samostatné vědecké práci a přitom mě nutil k vystupování na odborných hematologických fórech. Jakmile jsem zvládl rutinní metodiky, zadal mi malý samostatný úkol a už v 6. ročníku jsem měl první výsledky. Ještě před promocí mi pak v časopise Sborník lékařský vyšla první práce, za niž jsem v rámci studentské vědecké činnosti získal v celostátním kole první místo.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Jak byste srovnal atmosféru na lékařské fakultě tehdy a nyní, co vše se změnilo? Myslíte, že dnešní medik je hodně odlišný od toho, jací jste byli vy?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Není divu, že se atmosféra na fakultě i způsob studia za těch padesát let změnily. Dnešní medici mají mnoho výhod, které jsme my neměli. Mají k dispozici dokonalejší učební pomůcky, možnost využívat zahraničních stáží v Evropě i v zámoří, jsou jazykově vybaveni, mají přístup na internet. Přesto bych neřekl, že se struktura studentů zásadně změnila. Kromě pilných a schopných je tu i mnoho takových, kteří přípravu na lékařské povolání berou velmi nezodpovědně. Za nevýhodu současného systému studia považuji mimo jiné i skutečnost, že se medici na fakultách seznamují hlavně se špičkovými diagnostickými a léčebnými metodami, ale vlastní lékařské řemeslo ve výuce poněkud ustupuje do pozadí. Pro nás byl velkou školou dlouhodobý pobyt ve venkovských nemocnicích, kde jsme měli příležitost poznat medicínu v celém rozsahu. Dnes má medik například na naší superspecializované klinice příležitost vidět pouze nemocné s maligními lymfomy, ale nemocného s infarktem zde neuvidí.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Promoval jste přesně před 50 lety, po promoci jste pracoval jako lékař na chirurgii v Roudnici nad Labem. Jak vzpomínáte na začátky svého působení v praktické medicíně?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Vzpomínám na ně rád. V rámci umístěnkového řízení jsem byl tenkrát přidělen do Severočeského kraje, kde jsem zakotvil na chirurgickém oddělení nemocnice v Roudnici jako sekundář. Byl to paradox, protože jsem měl zájem o internu. Na interně ale v roce 1961 nebylo místo. Dostal jsem na výběr pracovat na gynekologii v Litoměřicích nebo na chirurgii v Roudnici. Řekl jsem si, že pro internu, jejíž myšlenky jsem se nevzdával, je znalost chirurgie důležitější než gynekologie. Současně jsem sloužil jako lékař městské pohotovostní služby a zpočátku působil i jako závodní traumatolog v papírnách ve Štětí. Dohromady to byla pestrá, sice tvrdá, ale velice užitečná škola. V Roudnici bylo v té době málo lékařů, takže jsem se už krátce po promoci dostal pod dohledem primáře k jednodušším operacím a ambulance jsem také musel sloužit samostatně. Brzy jsem se tak stal platným členem týmu. To však neovlivnilo moje snahy vrátit se na pracoviště, kde jsem se jako medik seznamoval se základy interny a hematologie, na II. interní kliniku.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Chirurgie vás tedy nezlákala?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Musím přiznat, že mě chirurgie opravdu zaujala. Bylo to patrně tím, že to byl první obor, do něhož jsem měl příležitost hlouběji proniknout. Získání základní chirurgické erudice jsem považoval za velký přínos pro budoucího internistu. Jako začínající praktik jsem zažil i spoustu až neuvěřitelných příhod. Uchytil jsem se tam velice dobře, ale i tak jsem se stále zabýval myšlenkou na návrat do Prahy.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Následně jste skutečně nastoupil na vytouženou II. interní kliniku v Praze – bylo těžké dostat se zpět do Prahy a na univerzitní pracoviště?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Návrat do Prahy nebyl jednoduchý, usiloval jsem o něj několik měsíců. Konkurzem jsem se dostal jako asistent do Fyziologického ústavu FVL UK. Když se pak uvolnilo místo na II. interně, nastoupil jsem tam jako sekundář, i když to zatím bylo jen na dobu určitou – na jeden rok. Po roce se mi podařilo získat trvalý pracovní poměr, jistě za podpory tehdejšího přednosty profesora Herlese. Nakonec z toho bylo téměř čtvrt století. Začátky ale nebyly vůbec lehké. Na roudnické chirurgii mi dost narostlo sebevědomí, byl jsem tam platným a samostatným lékařem. Na pražské klinice jsem najednou musel konzultovat každý krok a na všechno se ptát.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Tato klinika je spojena se jmény mnoha slavných internistů, působili zde profesoři Pelnář, Vančura, Mařatka… Jakou měla atmosféru v době vašeho příchodu?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Atmosféra na klinice se mi jevila jako velice přátelská. Myslím, že dnes by takový kolektiv byl spíše výjimkou. Je zajímavé, že slavná jména internistů se prolínají mezi I. a II. interní klinikou. Asistent Bohumila Eiselta Emerich Maixner z I. interní kliniky se stal prvním přednostou II. interní kliniky, aby se po Eiseltově penzionování vrátil jako přednosta na I. internu. Naopak Josef Thomayer z I. interny převzal vedení II. interny. Jeho asistent Ladislav Syllaba pak byl dalším přednostou I. interny. Netušil jsem, že také já po více než dvacetileté práci na II. interně jednou na 18 let stanu v čele I. interní kliniky.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí působíte prakticky půlstoletí. Jak se za tu dobu změnil charakter práce nemocničního lékaře, ale i charakter pracovišť samotných?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Ve VFN se za půlstoletí mého působení změnilo mnohé. Nejen ve struktuře, stavebních úpravách a koncepcích, jež se měnily s dvanácti různými řediteli, které jsem zažil, ale i ve způsobu práce. Nedovedu si představit, že dnes by měl sekundární lékař kliniky na starosti 25 lůžek. Při nárůstu administrativy a množství nových specializovaných vyšetření, které se musí zařídit, je to nemyslitelné.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Systematicky se věnujete onkologické problematice, zejména protinádorové chemoterapii, jejímž jste průkopníkem. Za poslední léta došlo k zásadnímu posunu od chemoterapie k cílené léčbě. Jak byste tento překotný vývoj charakterizoval? Je těžké usledovat vývoj a nabídnout pacientům vždy léčbu co nejvíc up to date, když se poznatky mění doslova s každým rokem, či dokonce měsícem?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Můj částečný přesmyk od hematologie k onkologii nastal paradoxně na hematologické klinice profesora Bernarda v Paříži, kde jsem se seznámil se základy moderní chemoterapie. Ta se ve stále větším měřítku začala uplatňovat i u solidních nádorů. Moderní trendy v chemoterapii jsem zaváděl na domácím pracovišti ihned po svém návratu z Paříže. Začal jsem se touto problematikou zabývat hlouběji, napsal jsem první monografii o protinádorové chemoterapii a stal se častým řečníkem i na onkologických shromážděních. Posléze jsem byl jmenován zástupcem ČSSR v grémiu pro protinádorovou chemoterapii RVHP. Chemoterapie je přes řadu nevýhod, daných především jejími nežádoucími účinky, stále jednou ze základních a nepostradatelných součástí protinádorové léčby. Její účinnost byla posílena zavedením moderní podpůrné léčby a v neposlední řadě také cílené léčby, u nás nepřesně nazývané biologická léčba. Cílená léčba je spíše jakousi nitrobuněčnou chemoterapií než léčbou biologickou a v kombinaci s chemoterapií se stala významným terapeutickým přínosem některých malignit. Má však svá přesná vymezení a není vhodná pro každého nemocného, což si pacienti často nesprávně vysvětlují neochotou lékaře tuto léčbu indikovat. Nicméně každý měsíc se objevují zprávy o nových cílených léčivech a nepochybně bude trvat řadu let, než se přínos těchto nových látek objektivně posoudí.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Byl jste prvním polistopadovým ministrem zdravotnictví. Jakou nejcennější zkušenost jste si z tohoto postu odnesl? Myslíte si, že řídit resort tehdy a nyní je hodně odlišná záležitost, nebo se každý ministr potýká víceméně s tím samým?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
O funkci ministra jsem neusiloval, ale když jsem byl jmenován, zanechal jsem medicínské praxe a pustil se naplno do práce na ministerstvu, které v té době bylo i ministerstvem sociálních věcí. Ihned se začalo s prací na reformě zdravotnictví a do konce mého funkčního období byl připraven a vytištěn návrh, k němuž se pochvalně vyjádřili i experti WHO. Skončil ale v koši. V průběhu následujících let byly fragmentovaně realizovány některé v něm uvedené kroky. Nejvíce mě však zaráželo, s jakou lehkostí někteří z mých následovníků rušili dobře fungující systémy, například v preventivní medicíně, a k jakým koncům dospěla reorganizace profesního postgraduálního vzdělávání. Měl jsem zásadu, že pokud nemohu navrhnout něco lepšího, je nesmysl rušit zaběhnutý systém. Nehodlám posuzovat práci svých následovníků, neboť se na ministerstvu zpravidla moc neohřáli. Mám však dojem, že od nástupu ministra Fišera řídili ministerstvo spíše první náměstci než samotní ministři.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: V letech 2002 až 2007 jste stál v čele Ústavu hematologie a krevní transfuze. Vaše odvolání z funkce tehdejším ministrem zdravotnictví bylo velkým překvapením. Tušíte, co bylo skutečným důvodem tohoto kroku?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Přiznám se, že mé odvolání bylo překvapením i pro mě. Ústav se úspěšně rozvíjel, hospodaření měl vyrovnané, což potvrdila i následná kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu. Podařilo se vybudovat nové moderní ambulance a zajistit finanční prostředky na zařízení komplementu laboratoří. Rozvíjela se vědecká činnost, většina laboratoří získala akreditace a také léčebně-preventivní péče dosáhla skvělé úrovně, o čemž svědčí i udělení mezinárodní akreditace JCI (Joint Commission International). Navrhl jsem plán integrace hematologické péče ÚHKT a 1. interní kliniky 1. LF UK. Nesouhlasil jsem však se sloučením ÚHKT se Všeobecnou fakultní nemocnicí. To bylo interpretováno jako manažerské selhání, neboť jsem nebyl schopen přesvědčit své spolupracovníky o správnosti rozhodnutí ministra Julínka připojit ústav k VFN. Další sled událostí byl velmi rychlý. Způsob jednání s čelnými představiteli Ministerstva zdravotnictví ČR a posléze i s premiérem Topolánkem se pro mě stal nezapomenutelným negativním zážitkem, neboť tolik arogance, přezírání a neochoty vyslechnout argumenty druhé strany jsem nezažil ani v době totality.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Vychoval jste si velmi schopného nástupce v podobě profesora Marka Trněného, který po vás převzal ústav i kliniku. Ne každému přednostovi se to podaří – máte nějaký recept?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Nemám žádný speciální recept. Snažil jsem se podporovat své mladší spolupracovníky v rozvoji jejich odbornosti i ve vědecké práci. Záleželo hlavně na nich, jak příležitost k dalšímu odbornému růstu využijí. Mnohým jsem navrhl habilitaci, některým i jmenovací řízení. Postupně se okruh možností mého vhodného nástupce zužoval, protože ve funkci vedoucího pracoviště je kromě odbornosti zapotřebí i zapálení pro obor, mimořádná píle a schopnost pracovat často bez ohledu na pracovní dobu. Tyto vlastnosti jsem nalezl především u Marka Trněného a jsem rád, že vedení fakulty se s mým návrhem na nového přednostu ztotožnilo.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: O to více se věnujete publikační činnosti, z vašich knih se učí medici i onkologové v praxi. Které si považujete nejvíc a kterou bylo nejtěžší napsat?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Nejvíce si cením obsáhlé monografie „Klinická onkologie“, kterou jsem napsal prakticky sám. Pokud jde o úsilí a časovou zátěž, pak bych jmenoval neméně obsáhlou monografii „Vnitřní lékařství“, v níž sice mám vlastní autorský podíl jen desetiprocentní, ale sladit a korigovat příspěvky několika desítek dalších spoluautorů byl mimořádně obtížný a nevděčný úkol. Jsem rád, že toto editorské úsilí nebylo marné a monografie byla okamžitě rozebrána, stejně rychle pak z pultů zmizela i další dvě vydání. V současné době je v tisku již čtvrté, podstatně aktualizované vydání.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Vedle ministerského postu jste dva roky působil též jako poslanec České národní rady, ucházel jste se o funkci senátora, hovořilo se o vás jako o prezidentském kandidátovi. Nechystáte se znovu do nějaké veřejné funkce?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Jednak mi žádná veřejná funkce nabídnuta nebyla, a i kdyby se tak stalo, patrně bych její přijetí velmi zvažoval. Mé krátké působení v politice a hlavně sledování praktik naší politické scény mě utvrdily v názoru, že veškeré snahy po racionální změně v jakémkoli oboru musí ustoupit do pozadí před neodbornými politickými rozhodnutími stranických sekretariátů.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Letos se vám dostalo pocty v podobě Ceny J. E. Purkyně, nejvyššího ocenění, jež svým členům uděluje Česká lékařská společnost JEP. Co pro vás znamená?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Je to pro mě veliká a nečekaná pocta. Když jsem si přečetl jména nositelů tohoto vyznamenání, jsem hrdý, že jsem se do tohoto seznamu také dostal.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Když se ohlédnete za svým velice plodným životem, z čeho máte největší radost? Vzpomenete si naopak i na nějaký moment, kdy byste se chtěl vrátit v čase a učinit jiné rozhodnutí, pokud by to bylo možné?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Mám radost, že se mi podařilo splnit zadání pro správného muže. Postavit dům, zplodit syna a zasadit strom. Dům jsem sice nepostavil, ale nádenické práce na přebudování chalupy jsem zažil tolik jako na stavbě nového domu. Syna jsem zplodil a stromů zasadil několik. Kromě toho jsem formou učebních textů a monografií předával své zkušenosti mladé lékařské generaci. O tom, zda bych měl něco ve svém životě učinit jinak, neuvažuji. Možná, že by odlišná rozhodnutí nebyla o nic přínosnější.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Do čeho byste se ještě nyní rád pustil?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Rád bych se pokusil o napsání monografie o cílené léčbě. Podrobnější informaci o této prudce se rozvíjející metodě považuji za velmi potřebnou. Samozřejmě počítám se spoluprací svého syna.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Ve vaší rodině skutečně platí, že jablko nepadá daleko od stromu. Váš syn Pavel je také lékařem a dnes již i spoluautorem vašich publikací. A dcera Veronika?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Mám radost, že můj syn Pavel jde částečně v mých šlépějích. Se zaujetím se věnuje klinické medicíně v oblasti hematologické onkologie, ale také výzkumu na Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK. Je nejen spoluautorem několika mých publikací, ale hlavně samostatným autorem řady příspěvků v domácích i zahraničních časopisech. Dcera Veronika je profesorkou na gymnáziu Jana Keplera v Praze, kde vyučuje angličtinu a hudební výchovu. Kromě vzorné péče o své dvě děti se aktivně podílí na organizaci každoročních festivalů akademických sborů „Festa academica“.
27.9.2011 10:30:29
OTÁZKA: Jak si nejlépe odpočinete?
ODPOVĚĎ:
prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
Na odpočinek mi mnoho času nezbývá, ale za aktivní odpočinek považuji práci na chalupě, které je neustále dost. Jinak se vždy potěším návštěvou koncertů nebo divadel. Sbírám také sovy, ale vlastně už nevím proč; někdo mi ji jednou přinesl, pak se to rozkřiklo a začal jsem je dostávat ze všech stran. Když jejich počet dosáhl asi čtyř set, přišlo stěhování, takže jsem byl nucen je trochu zredukovat… V posledních letech mi pak ještě přibyla radostná funkce dědečka, kterou bych nerad zanedbával, dokud vnoučata nevyrostou natolik, že už je děda nebude zajímat.
27.9.2011 10:30:29