Platný, ale neúčinný zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců má být zrušen. Přijat byl sice již v roce 2006, ale jeho účinnost byla opakovaně odložena, naposledy loni na 1. 1. 2017. Důvodem bylo především nevyhovující, zastaralé řešení, přinášející řadu potenciálních problémů. Proto ho odmítli i sociální partneři v Radě hospodářské a sociální dohody.
Vyhovující a lukrativní
Pomineme-li fakt, že současný systém byl od počátku koncipován jako dočasný, můžeme konstatovat, že pro většinu z minimálně pěti zainteresovaných subjektů je na první pohled vyhovující.
Zaměstnanec má bez další výrazné zátěže jistotu alespoň částečného zajištění (přičemž je ovšem nutné podrobit analýze výši, strukturu a způsob tohoto plnění).
Pro komerční pojišťovny je úrazové pojištění velmi lukrativní činností. To ostatně vyplývá i z toho, že o provozování tohoto typu pojištění i nadále jeví eminentní zájem. Po řadu let jim totiž mimo jiné byly přiznávány vysoké provozní náklady, které se teprve nedávno, s účinností od ledna 2015, podstatně snižují na 4 % vybraného pojistného. A ostatně ani sám stát nepřišel zkrátka – komerční pojišťovny odváděly do státního rozpočtu „přebytky“ (rozdíl mezi vybraným pojistným, vyplaceným odškodněním a vlastní režií) ve výši 2,3 miliardy Kč ročně.
Úzké krytí škod
Na straně těch méně spokojených stojí především ti, kdo jsou ze zákona povinní pojistit odpovědnost za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání – zaměstnavatelé. Ti za své peníze dostávají produkt, který jim neposkytuje komplexní pokrytí škod. Úrazové pojištění je sice chrání proti uplatněným nárokům za škodu vzniklou při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ale pouze ze strany zaměstnanců. S pracovním úrazem či nemocí z povolání jsou ovšem spojeny i jiné, často mnohonásobně vyšší nároky, proti kterým zaměstnavatelé kryti nejsou. Jde především o náklady na poskytnutou zdravotní péči.
Ve skutečnosti s sebou totiž každý pracovní úraz nebo nemoc z povolání nese náklady na své léčení. Zaměstnance je třeba léčit, obnovit jejich pracovní schopnost, zabránit chronickým problémům, trvalým následkům, invaliditě nebo úmrtí. To vše jsou možné důsledky pracovních úrazů a nemocí z povolání, ale z úrazového pojištění hrazeny nejsou.
Role zdravotního pojištění
Ekonomické dopady pak nesou buď zaměstnavatelé, nebo – ještě častěji – systém veřejného zdravotního pojištění. Na ten dopadá zřejmě největší část nákladů spojených s pracovními úrazy nebo nemocemi z povolání. Systém veřejného zdravotního pojištění ovšem není nějaký anonymní abstraktní pojem – náklady dopadají na jeho zcela konkrétní účastníky/pojištěnce. Ti svým pojistným hradí léčebné výlohy na pracovní úrazy a nemoci z povolání. To nepochybně není v pořádku, pokud vedle veřejného zdravotního pojištění existuje i speciální pojištění úrazové. Veřejné zdravotní pojištění tak de facto i de iure sanuje závažnou mezeru v platné právní úpravě.
Současná právní úprava totiž staví provozovatele systému veřejného zdravotního pojištění – zdravotní pojišťovny – do role, kdy musí prokázat zaviněné protiprávní jednání zaměstnavatele. Jen tak mohou mít nárok na náhradu nákladů za služby, které musely zaplatit v důsledku protiprávního jednání vůči pojištěnci (tzv. regres podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Jde o zjevnou diskriminaci systému veřejného zdravotního pojištění, protože i on utrpěl škodu v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání. Ovšem prokázat zaviněné protiprávní jednání zaměstnavateli je často nemožné, většinou pro důkazní nouzi. Ta je způsobena i tím, že ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec nemají žádnou motivaci zdravotním pojišťovnám jakkoli pomáhat. A tak ačkoli zaměstnanec je odškodněn vždy, náklady vynaložené ze systému veřejného zdravotního pojištění se do něj vrací jen málokdy.
Reálné náklady nepokrývá
Zaměstnavatelé se tak dostávají do situace, kdy splní svou zákonnou povinnost, ale přesto v důsledku zjistí, že jim jejich pojištění vzniklé náklady nepokryje. V mnoha případech by vyčíslení a zaplacení takových nákladů mohlo pro zaměstnavatele přerůst až ve fatální problém. To samozřejmě cyklicky přispívá k tomu, že zaměstnavatelé nemají zájem „ulehčovat“ zdravotním pojišťovnám pozici při vymáhání. A byly již zaregistrovány i případy, kdy je vyvíjen tlak na zaměstnance, aby postupovali ve shodě se zaměstnavatelem. To může být pro zaměstnance samozřejmě rovněž neřešitelná situace.
Pro ilustraci: V roce 2012 bylo v Česku nově hlášeno zhruba 44 tisíc případů pracovní neschopnosti pro pracovní úraz či nemoc z povolání. Z toho cca 43 500 případů trvalo déle než 3 dny. Zaviněné protiprávní jednání však bylo možno prokázat zaměstnavatelům pouze zhruba ve 3 % případů. O této dimenzi problému úrazového pojištění se však při současných úvahách o jeho reformě vlastně vůbec nehovoří.
V diskusích o reformě úrazového pojištění jsou teď zvažovány čtyři subjekty pro provádění úrazového pojištění: • zachování současného stavu, kdy úrazové pojištění provádějí komerční pojišťovny; • vytvoření nového subjektu – úrazové pojišťovny; • provádění úrazového pojištění Českou správou sociálního zabezpečení; • převedení úrazového pojištění na existující zdravotní pojišťovny.
Koho vybrat?
Všechny čtyři varianty představují životaschopné formy provozování úrazového pojištění. Dělicí čáry mezi jednotlivými variantami je možné rýsovat v mnoha rovinách – od dělení na veřejnoprávní subjekty a soukromoprávní úpravu přes provázanost na státní rozpočet až po účel poskytování úrazového pojištění. Výhody i nevýhody jednotlivých variant jsou přitom nezpochybnitelné.
U první varianty je výhodou především know-how jeho současných provozovatelů na straně jedné, na druhé straně však stojí možná i jejich soukromoprávní povaha a primární účel jejich existence spočívající v tvorbě zisku. Druhá varianta je pak nepochybně nejdražší co do rozjezdových nákladů, ale přináší i výhodu nové, účelově vymezené a s konkrétním posláním a zázemím tvořené instituce.
Česká správa sociálního zabezpečení s sebou přináší stabilitu a zkušenosti s dávkovými systémy, vyvážené z druhé strany jasně rigidními vnitřními postupy řízenými přísně správním řádem a nároky na státní rozpočet.
Budou to zdravotní pojišťovny?
Kdesi na pomezí toho všeho pak stojí zdravotní pojišťovny. Ty v sobě snoubí výhodu již existujících nástrojů – například evidenci zaměstnavatelů, zavedenou mnohaletou komunikaci a bohaté zkušenosti s výběrem pojistného a s jeho kontrolou, personál i použitelné informační systémy. To vše včetně zkušeností s přeshraničním prvkem takového pojistného systému a nejúplnějších informací o zdravotním stavu svých pojištěnců. Synergie obou systémů veřejného pojištění je nesporná.
Ať už bude zvoleno jakékoli řešení, je třeba vést další debatu nad rozsahem, adresáty, provozovateli i nositeli úrazového pojištění. Reforma nesmí přinášet zásadní administrativní a finanční nároky, prodloužení lhůt na odškodňování, musí být zajištěn systém kontroly revizními lékaři a musí přinést hospodárnější vynakládání prostředků nás všech.
O autorovi| Bc. Vít Jásek, výkonný ředitel Unie zaměstnavatelských svazů ČR
Vít Jásek