Poslechli byste například radu, ať při práci s dětmi HIV pozitivními nepoužíváte gumové rukavice, protože to přece vůči nim není etické? Radka Rejhová se s těmito poměry dokázala vyrovnat a na dobu, kterou prožila v sirotčinci v Zambii, stále nemůže a ani nechce zapomenout. řiadvacetiletá Radka Rejhová, studentka posledního ročníku Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, si malé černoušky oblíbila natolik, že se po své první stáži v Zambii do této africké země po roce vrátila. Pobyt mezi na smrt nemocnými dětmi jí pomohl nejenom po profesní stránce, ale naučila se při něm také rozlišovat, co je pro život důležité a co zkrátka zase až tak důležité není.
* Jak jste se dostala do této vzdálené exotické africké země a proč právě do Zambie?
Se spolužačkami jsme se přihlásily na tříměsíční stáž v rámci studentského programu naší zdravotně sociální fakulty a společnosti Czech-Aid. V ní pracuje doktor Kusý, který působí střídavě tři měsíce v Praze a tři měsíce právě v Zambii. Tři studentky jsme odjely do sirotčince v Kasisi a dvě do Chingoly, kde pracovaly s dětmi z ulice. Potom se obě skupiny vystřídaly. V sirotčinci, který patří polskému řádu Sester Panny Marie Neposkvrněné, jsme strávily pět týdnů. Spolu s kamarádkou jsme pracovaly jako ošetřovatelky u novorozenců a kojenců HIV pozitivních. Třetí z nás se starala o větší batolata, která byla ale zdravá. V Zambii je hodně lidí nakažených AIDS, za což může, stejně jako v dalších afrických zemích, velká promiskuita místních obyvatel, která patří k tradičnímu způsobu života zdejších lidí.
* Jakou práci jste v sirotčinci dělaly?
Neměli tam dostatek sester, a tak jsme dělaly základní ošetřovatelskou práci. Zdejší personál se dělí na řádové a zdravotní sestry a pomocnice, kterými byly místní Zambijky. Ty měly na starost vlastní ošetřovatelskou práci a my jednaly především s nimi. Pomáhaly jsme i zdejším zdravotním sestrám. Na všechny děti byly jenom dvě, což mnohdy samozřejmě nestačilo. Snažily jsme se proto zapojit do jejich práce a zároveň jsme učily africký personál věcem, které dělal špatně nebo mohl dělat jiným způsobem.
* Co třeba podle vás dělaly africké sestry a ošetřovatelky špatně nebo jinak, než jak jste byly z České republiky zvyklé?
Snažily jsme se zambijské kolegyně odnaučit některé návyky, které u své práce s dětmi měly. Pomáhaly jsme hlavně pomocnicím ošetřovatelek. Ty například i v pětatřiceti nebo dokonce při čtyřiceti stupních vedra dávaly dětem vlněné čepičky, takže byly úplně zpocené, skoro až uvařené. Také jsme se jim snažily vysvětlit, že mají děti krmit jenom, když mají hlad. Sestry je totiž stále „přecpávaly“, děti pak plakaly a všichni z toho byli nešťastní. Problémy zde byly i s přebalováním. Sestry měly striktně předem vymezený čas, a když pak některé z dětí brečely, nechaly je být a přebalovaly je zase všechny najednou. Snažily jsme se je proto naučit, že mají zjistit, jestli dítě, které brečí, není počurané nebo pokakané. Vysvětlovaly jsme jim, že když dítě hned přebalí, přestane plakat a jim to ulehčí práci. Taky jsme se trochu snažily působit i v osvětě. Zavedly jsme tam například čištění uší. V sirotčinci byly sice k dispozici vatové štětičky, ale ani samy ošetřovatelky je neznaly. Nejdřív se je proto naučily používat samy a pak nám s hrdostí každý den ukazovaly, jak si uši vyčistily. Teprve potom se vrhly na uši dětí. Také jsme je naučily pracovat s odsávačkou, kterou měly až do našeho příjezdu uloženou na lékařském pokoji a vůbec ji nepoužívaly. Děti stále chrchlaly, a ošetřovatelky s nimi přesto nic nedělaly.
* Líbilo se místním, že jim radíte, co mají dělat, nebo vaše pokyny brali jako „sekýrování“?
Ze začátku byly ošetřovatelky a sestry spíš překvapené, že bílá žena vůbec umí pracovat. Že je jenom nesekýruje a neradí. Když viděly, že něco děláme, snažily se to po nás opakovat. Ani jsme je moc nemusely pobízet, aby udělaly, nebo naopak neudělaly to či ono. Kopírovaly naši práci, protože nás braly jako přirozenou autoritu. Bylo to tím, že jsme bílé.
* Jaké společenské postavení mají sestry v Zambii?
Myslím, že v téhle africké zemi je to práce jako každá jiná, a co se týče prestiže, tak zhruba někde uprostřed. Není to práce až tak vysoce ceněná, ale rozhodně nejde o nějaké podřadné zaměstnání. Řekla bych, že sestry a ošetřovatelky tu mají asi stejnou hodnotu jako učitelé nebo další lidé, kteří pracují ve školství či na úřadech. Jenom že si to v sirotčinci těžko ověříte, protože je vyloženě odstrčený a izolovaný od okolí. Žije životem sám pro sebe.
* Nebojí se sestry pracovat s nemocnými dětmi, které jsou HIV pozitivní? Nemají strach, že se nakazí?
Zdálo se mi, že jim to přijde docela přirozené a nemají problém pracovat se sirotky, kteří jsou HIV pozitivní. V Africe není jenom AIDS, ale také spousta dalších nemocí, které jsou obdobně vysoce přenosné a smrtelné. Mám ale pocit, že kdyby si mohly sestry nebo pomocnice ošetřovatelek vybrat a místo v sirotčinci pracovat někde u zdravých dětí, tak k HIV pozitivním nepůjdou. Vím, že právě v současné době tam nutně potřebují a shánějí k dětem jako dobrovolníka nějakou vyškolenou sestru. Z Čech tam asi nikdo nepojede, ale vzpomínám, že z Německa, Japonska nebo Číny jezdí k nemocným dětem do Zambie pomáhat doktoři i sestry jako dobrovolníci.
* Vadilo vám, že s HIV nemocnými přicházíte denně do styku? Vy jste se nebála nákazy?
Ze začátku jsem vůbec nepočítala, že budu v sirotčinci dělat jenom s HIV pozitivními dětmi, proto byl pro mě první týden v Zambii hodně krušný. Přiznávám, že prvních pár večerů jsem probrečela a opravdu si trochu sáhla až na samé dno. Moc dobře si vzpomínám, jak mi řádová sestra hned při nástupu řekla: Budeš tady pět týdnů a nepoužívej při práci s dětmi rukavice, protože je to tady neetické. Můžeš si je vzít, jestliže budeš vyšetřovat nějaké krvavé poranění, ale jinak ne. Ze začátku to tedy bylo hodně těžké, ale pak už jsem si zvykla. Bála jsem se však, když jsem šla potom tady doma na testy. Nejistota byla hodně nepříjemná, ale naštěstí dopadly dobře.
* A jak na svou práci v zambijském sirotčinci vzpomínáte?
Zpočátku jsem se bála, že se škrábnu, ale později mi samotné nepřišlo vhodné, abych při práci s dětmi rukavice měla. Vzala jsem si je asi jen dvakrát, když ke mně přišli na ošetření zranění kluci a byli celí od krve. U malých dětí mi ani nepřišlo, že mohou být vážně nemocné. Vypadají normálně, stejně jako naše zdravé děti, jen jsou tmavé a krásné. Některé byly nakažené od matky hned po narození, jiné při kojení. U těch nejmenších se ještě ani neví, zda jsou HIV pozitivní, nebo ne. Na testování je ještě brzo, ale jelikož jsou dětmi pozitivních matek, tak se předpokládá, že budou nemocné. Na svém oddělení jsem měla dvanáct dětí a ve vedlejším pokoji také tolik. Jmenovaly se různě, například Jane, Jack, Mwinga, Maria, Luka, Antony nebo Gertruda. Všechny byly sirotky, některému byly tři týdny, jinému rok. Na to, že jsou na smrt nemocné, jsem nemyslela. Docházelo mi to až později, když jsem se vrátila domů. Dobře vím, že jejich šance na život je opravdu strašně malá. Beru to, že zrovna tyhle dětičky měly v životě smůlu, a ne štěstí jako většina normálních vrstevníků. My jsme se jim v sirotčinci aspoň snažily zpříjemnit pár let života, které na světě jsou. Samy vědí, že jsou nemocné, protože nebydlí v sirotčinci se zdravými dětmi, ale odděleně.
* Dostávaly jste v Zambii plat nebo jste pracovaly jenom za kapesné pro dobrovolníky?
Nebyly jsme dobrovolníky, ale stážisty. Poprvé nám letenku zaplatila naše zdravotně sociální fakulta, kapesné jsme dostaly od partnerské společnosti Czech-Aid, která s fakultou spolupracuje a v Zambii má svou kliniku. V sirotčinci, kde jsme bydlely, měly sestry zahrádku, a protože jsme neměly možnost dostat se do města a byly pořád jen v areálu, dávaly nám jídlo a základní potraviny.
* Co vám osobně práce v Zambii přinesla?
S prací dobrovolníka zkušenosti sice mám, ale v zahraničí jsem byla pomáhat poprvé. Při práci jsem viděla, že děti v Zambii naši pomoc skutečně potřebují a dávají opravdu intenzivně najevo svou vděčnost. Jsou vděčné za každou maličkost a jakýkoli kontakt, všechno je baví a vším jsou velmi nadšené. Co jim dáte, vrátí vám tisíckrát zpátky. Přitom jim stačí jediný pohled, pohlazení nebo třeba příjemné slovo. Při práci u afrických dětí HIV pozitivních jsem si uvědomila, co ve mně je. Poznala jsem, co je důležité pro život a co zase až tak důležité není. A viděla jsem, že si lidé pomáhají, protože k malým dětem chodily pomáhat zase ty starší. V Africe jsem zjistila, že pro život je důležité, když mám kde bydlet, co jíst, a pár lidí kolem sebe, kteří mě mají rádi a kterým zase já můžu na oplátku něco dát.