Jak na vás seminář ČLK Kontroverze současné medicíny zapůsobil?
Bohužel jsem byl na konferenci pouze dopoledne, ale i tak mne zaujali všichni, které jsem tam slyšel. Počínaje Janem Žaloudíkem, přes Helenu Haškovcovou, která problém vnímá filosoficky, což je skutečně potřeba. Už Hippokrates říkal: „Iatros philosophos isotheos“ neboli lékař, který miluje filosofii, podobá se bohu. Pokud jde o tzv. „žhavá témata“, jako jsou domácí porody, práva sexuálních pidiminimenšin a podobná, jde v podstatě o témata, která zajímají deset lidí z tisíce. Lékaři na ně však reagují podrážděně, vědomí rizika zaměstnání je vede k negativním reakcím. Navíc se kolem toho dělá humbuk. Jednotlivec z extrémního konce spektra totiž dostane v mediálním prostoru devadesát procent místa.
S čím podle vás souvisí, že se o kontroverzi v medicíně v současné době více hovoří?
Medicína byla vždycky kontroverzní. Pamatuji si na organizátorku socialistického zdravotnictví Boženu Fabiánovou, která nesnášela alternativce. Ale ano, ať si lidi chodí, kam chtějí, ale je nutné, aby doktor nenesl odpovědnost za celou „srandu“, kterou „zprasil“ někdo předtím. Nevím, proč se nepoužívá mechanismus regresního řízení. Spousta problémů by zmizela. Před dvě stě padesáti miliony lety se tu zjevili dinosauři, měli mrňavý mozek a v něm mrňavé nervové jádro podobné mandli, neboli amygdalu. Ta je základem našich emocí. Umí vlastně dvě emoce, totiž strach a vztek, a zná tři povely – prchej, stáhni se, nebo útoč. Amygdalu máme stále. Proto nás zajímá to, co překračuje normy. Člověk je nastaven fyziologicky tak, aby ho zaujal jev, který jde přes hranici. A dnešní doba ještě přitvrzuje. Já vnímám kontroverzi zčásti jako umělý problém a zčásti jako optický klam při neschopnosti vidět problém komplexně.
Kontroverze evokuje napětí a pocit vnitřního rozporu. Lidé ale chtějí jistotu a harmonii a touží po jasném a zřetelném poznání. Je současná medicína skutečně ověřená, nezpochybnitelná a správná?
Žádná jistota v životě neexistuje, protože jedinou zárukou je smrt. Ve světě kvantové fyziky není svět ani spočitatelný. V tom je svoboda strašlivá. Je to neúnosné pro lidi, kteří se potřebují skrýt v houfu. Člověk totiž patří do tlupy, potřebuje ji, aby ho chránila. Máme nepřítele v přírodě, v sousedech, a dokonce i v sobě. Proto jsou lidé nehorázně stádní a ochotni poslouchat kohokoli, kdo umí libozvučně mluvit. Ani lékaři nejsou výjimkou. Jen si vezměte, že v čele Lékařské komory stál dvakrát David Rath. Jakmile jsou lidi vystaveni svobodě, začnou ji chápat primitivně jako anarchii. Z toho vznikají kontroverze.
Na semináři jste měl přednášku o placebu jako opomíjené součásti léčby. V současnosti se užívá při testování účinnosti léků. Skutečně placebo léčí, nebo je hlavní příčinou účinnější léčby prostý efekt očekávání?
V případě placeba jde o složitý psychologicko-fyziologický a sociálně-kulturní fenomén, který může mít několik různých mechanismů. Zdravotní stav lze zlepšit už jen na základě víry nebo představy. Nějakým konáním či slovem nabudím opioidní systém, který bolest utlumí. A že šlo skutečně o opioidní systém, dokážu tím, že vše „udusím“ naloxonem. V placebové větvi farmakologie se toho děje mnoho, a dokonce dochází i ke spontánnímu uzdravení. Poslední práce Kanaďanů toto zjištění dokazují na šestnácti amerických analgetických studiích. Pokud se totiž prodloužila doba studie, snížil se rozdíl mezi placebem a analgetikem, přičemž analgetikum bylo stále stejně účinné. Čím déle studie trvala, tím více se placebo uplatňovalo jako léčebný fenomén. Přesto jej nesmíme používat, protože je povinností informovat pacienta. Jinak na nás skočí právníci, etici, komora a samozřejmě farmaceutické firmy.
Hovořil jste také o vlivu informací, které se kolem léku šíří. Mohli bychom v této souvislosti říci, že brand management a marketing mohou léčit?
Nemohou léčit, ale hodně na léčebném efektu přidávají. Placebo, které nese nějakou „značku“ či se objevuje v reklamách, je až do tří čtvrtin stejně účinné jako lék téže kategorie. Člověk s neurotickými problémy přijde k psychoterapeutovi, ten mu udělá setting (prostorové uspořádání léčby - pozn. red.), čímž dojde k pocitu bezpečí a jistoty, a v těle se rozlije oxytocin. I při návštěvě Lurd k vám může přijít informace, bez ohledu na to, jestli jste věřící nebo ne. Je de facto jedno, jestli přijde zevnitř nebo člověku pokyne Panenka Maria. Musí to být ale ta správná informace. Farmaceutický průmysl stále vidí člověka jako rozumný stroj a choroba je pak poruchou provozu rozumného stroje. To je mínění většiny lidí. Člověk má duši, která do medicíny nepatří. Duchovní na druhé straně zapomínají, že lidé mají také tělo. Když se stanete ideologickým hlasatelem jednoho směru, tak už si rozpor ani uvědomovat nesmíte, protože by to byla zrada.
Napsal jste knihu Deprese – Depresívní nemocný v nepsychiatrické ordinaci. Spotřeba antidepresiv stále stoupá, nebylo by právě zde užití placebového efektu praktické?
Je třeba zjistit, co je to zvýšený výskyt depresí. Psychiatrie bude muset vzít v úvahu střevní mikrobiom, který vyrábí sedmdesát procent mozkové chemie včetně posvátného serotoninu. Měli bychom změnit, co jsme zničili za poslední půlstoletí. Země je totiž prolezlá antibiotiky. Tím jsme do složení bakteriomu těžce zasáhli. Stále ale nikdo neví, jak to v něm probíhá, co je příčina, následek, nebo epifenomenon (průvodní, druhotný jev – pozn. red.). První dvě generace antidepresiv byly vlastně náhodným objevem. Imipraminem (neboli tenkrát Tofranilem) léčili schizofreniky, ale prokázalo se, že lék funguje jako antidepresivum. Je ale také otázkou, jestli by psychofarmaka zkoušená před deseti lety obstála, pokud by studie trvala aspoň půl roku. Kdyby se církev začala chovat rozumně a podchytila lidi, kterým může pomoci, půlka terapeutů by nemusela prodlužovat čekací doby. To, co dělá osamělost příšernou, není jen svoboda, ale také elektronická kultura. Lidé mají tisíc přátel na sociálních sítích, a přesto si s nikým nemohou pokecat. Myslím si, že spousta depresí nemá biologickou povahu.
Zmiňoval jste především efekty placeba v analgezii. Zdravotnictví řeší paradox kvalitní a vysoce specializované biologické léčby za stabilního nedostatku finančních prostředků. Mohlo by právě opomíjené placebo být potenciálním doplňkem etiologické léčby? Bylo by to vůbec etické?
Etické je všechno, co lidem přinese dobro, a ne zlo. Lze například čínskou medicínu, kterou považuje většina lékařů za placebovou, použít v praxi? Musely by se nutně stanovit regule toho, co si můžeme dovolit v rámci experimentu a výzkumu, aby to člověka nepoškodilo. V Discovery uváděli, že kdosi prohlásil mezenterium (výchlipku peritonea, na kterém je upoutané střevo) za orgán, neboť má orgánové funkce. A oponenti mu začali nadávat. Nakonec zjistili, že vlastně nevědí, co to orgán vlastně je. Neshodli se totiž ani na definici. Ve světě se snaží léčit autismus vajíčky tenkohlavce prasečího. Když jsem to řekl své ženě, která začínala jako parazitoložka, navrhla mi, abych vrátil klíče od psychiatrie a šel si tam sám lehnout. Mám zkušenost, že farmakologické studie jsou na devadesátiprocentní úspěšnosti a klinické studie vycházejí pouze na padesát až šedesát procent. Dvacet let používání léku už dá konkrétní empirickou představu o jeho skutečném fungování a pro koho je vhodný.
Dopřejete si i vy někdy placebo efekt?
Mou nejlepší přítelkyní byla fena Bobina. Otázkou je, kdo si koho vlastně ochočil. Kamarádství se psem je slušným placebo efektem. Když jsem půl roku procházel ozařováním, říkal jsem si, že veselá mysl je půl zdraví. A taky jsem si řekl, že se na mne Pán Bůh nevykašle. Postavil jsem si to tak, že jsem tak starý, že ani buňky nádoru nebaví růst moc rychle. Faktem je, že za celého půl roku jsem neměl se systémem žádnou špatnou zkušenost. Dokonce jsem při léčbě potkal nějaké své bývalé žáky. A také zdravotní sestry, které svoji práci milují. Právě tento zážitek byl pro mne placebo efektem. Je úžasné, když personál věří tomu, že léčba funguje, teprve pak to skutečně funguje. Neříkejme tomu placebo, protože ten výraz má v sobě negativní konotaci, ale nazvěme to dobrý léčebný postup. Psychosomatika by se měla rozplynout v celé medicíně, nemělo by jít o samostatný obor.