Fejeton Richarda Skolka
A v obou případech občas díky doktorské hatmatilce neví, na čem vlastně je.
Nejinak tomu bylo i se slečnou Veronikou, se kterou jsem tehdy hrál v divadle. Na jakoukoliv variaci klasické seznamovací otázky „Nechceš někdy někam jít?“ existují dvě standardní a všeobecně uznávané reakce: souhlas nebo odmítnutí. Slečna Veronika mne ovšem zmátla šalamounskou odpovědí „teď nemám čas, ale jindy bych ráda“.
Jelikož lékařů je dnes nedostatek, pochopil jsem, že v ordinaci je plno, ale medicinman si na mne najde chvilku později. Atak jsem týden počkal a zeptal se znovu, stejná odpověď. Za další týden znovu. A pak opět, zase a ještě jednou.
I když nejsem z nejbystřejších, po šesté šalamounské odpovědi jsem pojal podezření, že operace trvá nějak dlouho a že takto plný snad nemůže být ani kalendář špičkového chirurga (i když jsem si nemohl nevšimnout, že vzhledem ke svým tělesným proporcím se pan doktor pravděpodobně těší zvýšenému zájmu pacientů).
Zvažoval jsem možnost, že léčitel je natolik sečtělý a vzdělaný, že se nemůže rozhodnout, je známo, že přemíra teorie někdy znemožňuje praxi. Tuto možnost jsem však posléze zavrhl, otázka přece jenom nebyla nijak komplikovaná, a kdyby mne mastičkář svými službami potěšit nechtěl, odmítl by mne rovnou. Vrámci této logiky jsem se rozhodl vytrvat ještě o něco déle, a dobře jsem udělal.
Po další divadelní zkoušce mne totiž slečna Veronika zcela nečekaně požádala, zda bych ji nedoprovodil domů. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil a těšil jsem se, že se konečně podívám do ordinace. Jak se však záhy ukázalo, slečna Veronika chtěla především vědět, jaké požadavky má moje profesorka ze zpěvu, protože se k ní sama chtěla přihlásit. Na osobnější rozhovor tedy nedošlo, a ačkoliv jsem vyvázl bez placení poplatků, byl jsem zklamán.
Po této příhodě jsem nicméně považoval svou smolnou zdravotnickou sérii za definitivně prolomenou. A skutečně, slečna Veronika mi při našem příštím setkání sama od sebe nabídla, abych ji znovu doprovodil domů.
A znovu zcela zbytečně, neboť onu magickou hranici jsem nepřekročil ani tentokrát. Pan doktor potřeboval někoho, kdo by jeho sestřičce půjčil knížky k přípravě na maturitu. Zaznamenal jsem, že přituhuje, a svolil jsem k tomuto poplatku, ovšem žádného zákroku jsem se za to nedočkal. Rozhodl jsem se zkusit štěstí do třetice.
Všechno šlo podle plánu, cestu jsme strávili jemně lechtivou konverzací a pan doktor mne tentokrát do své ordinace pozval sám. Vítězně jsem překročil práh, za kterým na mne čekal primář, maminka slečny Veroniky potřebovala někoho, kdo půjde dělat Mikuláše k ní do školky. V takové situaci jsem samozřejmě nemohl couvnout a přislíbil jsem svou pomoc, hned poté jsem však již značně rozčarován udeřil na lékaře a připomněl mu Hippokratovu přísahu.
Velmi se divil, že bych o jeho služby stál, a bez umrtvovacích prostředků mi vysvětlil, že mne jako pacienta nemůže přijmout, poněvadž by se štítil provádět na mne jakékoliv zákroky. A tak jsem smutně vyšel z jeho ordinace a vydal se hledat jiného doktora, který by byl ochoten mne léčit…