Země se otřásá sporem o zdravotní reformu, lékárny jdou do stávky a politici oznámili horor: první pacienti už tady čekají na smrt bez léků na bolest.
Země se otřásá sporem o reformu nového ministra zdravotnictví: lékárny rozhořčené seškrtáním zisku se chystají do stávky, lékaři znepokojení návrhy úspor varují před poklesem péče. A politici teď přidali opravdový horor.
„Před pár minutami mně v telefonátu sdělila jedna občanka České republiky ve stáří 27 let, onkologicky nemocná, že jí lékaři sdělili, že po nových zásazích ministra zdravotnictví si musí doplácet na opioidy čili na léky tlumící její bolesti, a to v takovém rozsahu, že jí to její sociální situace neumožňuje,“ prohlásil na posledním zasedání parlamentu minulý týden poslanec Josef Janeček (KDU-ČSL).
Tak otřásající příklad bezcitné reformy je samozřejmě třeba prozkoumat blíž. Ale pozor - výsledek může překvapit.
Poplivaný diplom
Pátrání po nešťastné oběti ministerských zásahů je snadné: poslanec Janeček ochotně předává telefonní číslo na lékařku, která je s mladou ženou v kontaktu.
Ale hned pak se obraz začíná bortit. „Ne, ne, pan poslanec to nějak popletl,“ říká Marie Goldmannová, vedoucí lékařka domácího hospice Cesta domů, který pečuje o nevyléčitelně nemocné.
„Opioidy, které naše pacientka potřebuje, stále patří do kategorie léků plně hrazených pojišťovnou. Problém je jinde - v tom, že praktická doktorka, pod kterou naše pacientka spadá, nechce této ženě vystavit na potřebné léky recept. Když jsem se s ní pokoušela dohodnout, křičela, že to je drahé a že by pak mohla překročit strop pro předepisování léků.“ Jméno dotyčné praktické lékařky Marie Goldmannová prozradit nechce.
„To je těžké. Ačkoli její přístup považuji za plivání na lékařský diplom, z praxe vím, že zveřejněním jména provinilce pro pacienta nic nezískám. Naopak spíš riskuji, že se mu ze strany rozzlobeného lékaře nemusí už vůbec dostat kvalitní péče.“
Nemocná žena, o níž je řeč, má karcinom jazyka a onkologičtí specialisté prohlásili, že v léčbě už byly vyčerpány všechny možnosti, a jediné, co se dá v tuto chvíli dělat, je tlumit bolest. Proč tedy hospic nezmění praktického lékaře nebo se neobrátí na specialistu, když všechno visí jen na neochotě jedné doktorky?
„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ říká Marie Goldmannová. Limit pro předepisování hrazených léků byl ve zdejším systému nastavený dávno před ministrem Rathem a, zjednodušeně řečeno, dovoluje lékaři napsat za půl roku recepty jen do určité výše.
Pokud cena předepsaných léků v jedné ordinaci přeroste oblastní průměr, musí lékař pojišťovně vysvětlit, proč utrácel. Pojišťovna následně vyhodnotí, zda jsou důvody dostatečné.
Ovšem ani v případě, že má lékař v evidenci těžce nemocného pacienta, si nemůže být rozhodnutím pojišťovny jistý a hrozí mu, že částku, o kterou limit překročil, zaplatí ze svého.
Proto už léta platí, že o pacienta, který potřebuje drahé léky - a to opioidy v náplastech opravdu jsou - , není zájem. Proč tedy léky nepředepíše některý z lékařů v hospici? „Jsme nestátní zdravotnické zařízení, se kterým zatím pojišťovna neuzavřela smlouvu, a proto cokoliv předepíšeme, si musí pacient zaplatit,“ vysvětluje Marie Goldmannová.
Uprostřed takové pasti měla nakonec ona mladá žena štěstí v neštěstí: v hospici zemřel jiný pacient, jehož rodina věnovala lékařům opiové náplasti, které nestihl doužívat.
„Takže jsme překlenuli aktuální krizi a pacientku jsme okamžitě nechali přes dobré známé v podstatě načerno zapsat u jednoho specialisty.“ Jak se příběh mladé klientky hospice dostal do sněmovny, je pro Marii Goldmannovou záhadou.
„Já jsem s panem Janečkem nemluvila a pacientka, o níž pan poslanec tvrdí, že mu telefonovala, také ne. Ona kvůli své nemoci už skoro mluvit nemůže. Mám jediné vysvětlení: na mé poslední přednášce, kde jsem se zmiňovala i o tomto případu, jsem - tuším - zahlédla manželku poslancova asistenta.“
Kdo tedy minulý týden vlastně poslanci Janečkovi telefonoval a o jakých potížích byla řeč? „Já na to teď nemám čas,“ říká poslanec Janeček do sluchátka na dotaz, zda ví, v čem vlastně spočívá těžká situace „jeho“ mladé nemocné ženy a že za ni nemůže ministr. „My teď vyšetřujeme VZP. Zavolejte někdy později.“
Přirážka už nepálí
Je zajímavé sledovat, že rysy zavádějících informací vykazují i reakce v jiných oblastech zdravotnictví, do nichž ministr zasahuje. Například stávka lékárníků avizovaná na 30. ledna byla zpočátku podle svých aktérů způsobena tím, že ministr v zájmu úspor prosadil snížení obchodní přirážky na léky ze 32 na 29 procent.
Podle analýzy, kterou si nechala vypracovat Česká lékárnická komora, tím zdejší lékárny přijdou o takový zisk, že to ohrozí existenci čtvrtiny z nich. Tyto prognózy ale nekorespondují s údaji z minulých let.
Obchodní přirážka se o 3 procenta snížila v roce 1996 a o další tři roku 1999. I poslední snižování provázely varovné věštby, jak zkrachuje „300 lékáren“. Jenže nic podobného se nestalo, počet lékáren naopak stále roste: ze 1400 před deseti lety na současných 2300.
„Předchozí dvojí snížení na sebe převzali distributoři a lékáren se to nedotklo,“ vysvětluje prezident České lékárnické komory Lubomír Chudoba, nicméně faktem je, že snížení marže přestalo být uváděno mezi příčinami stávky a lékárníci už na vrácení přirážky do původní výše netrvají.
Podle ekonoma a odborníka na zdravotnické systémy Miroslava Zámečníka je Rathovo snížení přirážky „rychlé a příliš hrubé řešení“, které ale má svou logiku: „Zvýšení spoluúčasti na úhradě léků se tak rozdělí mezi pacienty a lékárny,“ říká Zámečník.
Proč tedy lékárny chtějí stávkovat? „Je to začátek osvětové kampaně, která je po ministrových výrocích nutná,“ vysvětluje Lubomír Chudoba. „Chceme lidem vysvětlit, že potřebujeme stejné podmínky, jaké jsou v zemích Evropské unie, chceme být vybaveni programy, chceme mít stabilně proškolovaný personál a trváme na zavedení degresivních marží.“
Ty spočívají v tom, že na levné léky by mohla být obchodní přirážka vyšší, a na drahé naopak nižší, čímž by se částečně narovnaly podmínky mezi soukromými a nemocničními lékárnami.
Lékárny v nemocnicích mají totiž výjimečnou pozici díky tomu, že mohou prodávat drahé léky pro těžce nemocné pacienty hospitalizované právě v „jejich“ špitále. Za to, že odnesou lék např. za 10 000 korun o patro výš, inkasují čistý zisk zhruba 1600 korun, zlobí se soukromí lékárníci.
Podle ministrova poradce Jindřicha Grafa hlavní zdravotnický úřad zavedení degresivních daní podporuje. „Do budoucna se s nimi počítá, ale rozhodně ne dříve než v pololetí,“ říká Graf. „Zatím o tom jednáme s lékárníky a v tuto chvíli je jisté jen to, že se neshodneme na konkrétních výších.
Lékárníci si představují, že o co se sníží přirážka u drahých léků, o to se zase zvýší u léků levných. Tato varianta je ale pro ministerstvo nepřijatelná z prostého důvodu: neplyne z ní žádná úspora pro zdravotnický systém.“
Kateřina Mahdalová, Respekt
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
MUDr. Bohumír Šimek, Křemže
Financování zdravotnictví je tak komplikované a absurdně složité, že je to k smíchu i pláči zároveň. Je to nepochopitelné, ale je to pravda, že žádný lékař nedokáže pravdivě popsat problémy, jaké má jeho kolega s pojišťovnami, jejich
smlouvami a platbami. Svědčí o tom i článek v Respektu. A navíc svědčí i o tom,
že v tomto kocourkovském systému se již vůbec nezorientují politici, kteří se o
tyto vztahy starají. Absurdní!
Řešení je jediné: Skončit se socialistickým, supersolidárním, evropským systémem
financování zdravotnictví a na zcela přirozených vztazích mezi účastníky systému
(pacient, lékař, pojišťovna a stát) nastavit zcela nově systém pokladenský
alespoň v ambulantní sféře. Vztahy budou transparentní, peníze vkládané do
zdravotnictví se tak snadno nerozkradou, zdravotní pojišťovny přestanou být
prostými správci zdravotní daně a stanou se skutečnými pojišťovnami na zdraví a
nemoc, pacienti přestanou být zcela vyloučeni z ovlivnění systému a stanou se
pány rozhodujícími o svém zdraví, lékaři dostanou zaplaceno včas a budou se moci
věnovat svým pacientům aniž by byli ohrožováni regulačními mechanismy, protože
kvalitu a luxus péče by si hradil pacient sám a nikoliv jeho lékař, a politici
by se nemuseli zabývat rozhodováním o každém halíři, který stejně nedokáží (nebo
ani nechtějí?) uhlídat, nemuseli by pravidelně dosypávat do zdravotnictví ze
státního rozpočtu, nemuseli by se neustále dohadovat kolik má pacient doplácet a
zdravotnictví by nadále nemuselo trpět pod bitvou politiků o toto zbytečně
zpolitizované téma.
Konečně pár myšlenek k samotnému článku: Hippokrates nikde nenutí lékaře, aby platili svým pacientům léčbu! A proto nactiutrhající mezititulek „Poplivaný diplom“ svědčí spíše o nepochopení postihu poctivě pracujících lékařů. Sám mám tentýž problém. Z Prahy se mi vrátil do mojí péče onkologický pacient nastavený na v tomto článku popisovanou náplasťovou analgesii, ve které jediná krabička stojí asi čtyři až deset tisíc korun. Podle současných omezení naší péče regulačními mechanismy bychom tyto léky měli svým pacientům hradit ze svého plnou sazbou. No na to nemá nikdo z nás! Zatím jsme překročení nákladů na léky dodatečně určených pojišťovnou platili procentuálním podílem, což činívá podle odbornosti desítky až stovky tisíc korun. Ale nyní ta překročení máme platit plnou sazbou! Proto panuje mezi námi lékaři takové zděšení ohledně nových regulačních mechanismů. A pokud kohokoliv udivuje kondicionál v předchozích větách, nechť ví, že dosud nejsou známa pravidla hry, podle kterých jedeme od první ledna. Očekáváme, že načrtnutá pravidla musí být opravena, protože jsou považována za likvidační. Navíc nikdo z nás od prvního ledna dosud nemá plnohodnotnou smlouvu s žádnou zdravotní pojišťovnou a tudíž neznáme hodnotu své práce a nevíme, co smíme které pojišťovně účtovat. Toleranci státu vůči prodlužovanému termínu splatnosti faktur pojišťovnami jsme říjnovou stávkou mnoho neovlivnili. To vše se nepříznivým a nenapravitelným způsobem podepisuje na našich pacientech. Chtěli jsme zdravotnictví zadarmo? Máme, co jsme chtěli! A zadarmo stejně nebude.
V článku popisovaná pravidla regulace již neplatí. Asi byly popisovány lékařkou
z hospicu. Tato pravidla platila ještě vloni a proti letošním regulačním mechanismům byla velmi benevolentní, protože se vztahovala k celorepublikovému
průměru a hradili jsme procentuální podíl z překročení. Letos mají být pravidla
hry vztažena k množství naší preskribce v loňském roce bez ohledu na aktuální
cenu léků a překročení hradíme plnou sumou. Z toho vyplývá, že lékař, který
šetřil pojišťovnu, musí brát své pacienty na hůl ještě více. Ještě loni mohl
praktický lékař částečně své překročení limitů na léky kompenzovat kvalitou své
péče, neboť tím ušetřil jinde. To již letos také nepůjde. A tak přijde-li pacient od specialisty (který má v systému stejné problémy), že mu má praktický lékař napsat léky, jen blázen mu je může napsat. Proč by měl pacientovi hradit léky lékař, když je David Rath zakáže platit zdravotním pojišťovnám a pacient je má mít hrazené?
Ano, je to zkratka z pohledu praktického lékaře, ale pravdivá zkratka. Avšak nejkomičtější na našem systému je to, že toto, co zde popisuji, ač je pravda, je
tak komplikované a nesdělitelné, že kdokoliv může dokazovat, že to pravda není.
Inu, Kocourkov! Nebo snad úmyslně korupčně nastavené prostředí?