Trápí jej nedostatek financí a takřka absolutní nezájem ze strany státu. Jeho ředitel Miroslav Hlavatý ale přesto věří, že bude lépe. „Děláme vše, co je v našich silách,“ říká Deníku.
Jaká je náplň práce pražského Domu světla?
Naše základní poslání je dvojí. Naším prvním cílem je pomoc pro lidi infikované virem HIV, tím druhým prevence a boj proti AIDS. Dům světla jsme zprovoznili v roce 1999. Zabýváme se poradenstvím, snažíme se působit v prevenci a v neposlední řadě nabízíme i pobytové služby. Naše kapacita je 15 lůžek v azylu a 17 v ubytovně. V současné době tu žije 25 dospělých lidí a tři děti. Děti jsou u HIV pozitivních rodičů, ale naštěstí jsou zdravé.
To musí stát spoustu peněz. Kde je vaše organizace bere?
Provoz Domu světla nás ročně přijde na 5 až 6 milionů korun ročně. Zhruba polovinu z toho ročně nám dává stát, konkrétně pak ministerstvo práce a sociálních věcí, něco málo ministerstvo zdravotnictví a nově také pražský magistrát. Co nás trápí, je čím dál menší podpora ze strany ministerstva zdravotnictví. Letos nám zcela přestalo vyplácet dotace na některé projekty.
Jaký projekt ministerstvo již nepodporuje?
Obecně jde o projekty zaměřené na homosexuální menšinu, což je obrovská škoda. Díky němu jsme totiž dokázali zkontrolovat na infekci HIV tisícovku gayů ročně. Naštěstí nám nabídl pomocnou ruku magistrát Prahy, a projekt tak, i přes nezájem ministerstva, pokračuje. Jen v trošku omezenější míře. Samozřejmě žádné úspěšné projekty jsme nezrušili, s vypětím všech našich sil pokračují. Avšak peníze na ně musíme shánět, kde se jen dá.
Jaká je vůbec v současnosti situace v České republice, co se týče boje proti AIDS?
Jen pro vaši představu, v roce 1996 stát na boj proti tomuto onemocnění vyčlenil 67 milionů. Minulý rok už jen tři a půl milionu. Z toho je mi trochu smutno. Ještě víc mne pak mrzí to, že republika má zhruba 25 organizací, které se bojem proti AIDS zabývají, ale už třetím rokem jsme to pouze my, kdo od státu dostane alespoň nějaké prostředky. Přitom i programy jiných organizací jsou často kvalitní a velice potřebné. Pracují na nich kovaní pracovníci, kteří se bojem proti AIDS zabývají ve svém volném čase, a to už celé roky. Stát je ale neocení. Dostáváme se tak do situace, kdy národní plán tvrdí, že se má podporovat nevládní sektor v úsilí proti AIDS, ale toto zůstává pouze na papíře.
Nepomohlo by například nějaké slučování organizací?
To rozhodně ne. Už teď je v naší organizaci každým rokem méně a méně zaměstnanců, neustále musíme propouštět. Každoročně je nás o jednoho méně, přitom služby se snažíme stále nabízet bez omezení. Kdybychom se například my měli spojit s další neziskovkou, z rozpočtu bychom to již určitě neutáhli.
Vaše organizace nabízí i bezplatné testování na infekci HIV. V čem to spočívá?
Každý test na HIV infekci má svůj řád daný vyhláškou hlavního hygienika. Není to tedy tak, jak si mnozí myslí, že člověk přijde kamkoli, dá ruku do okénka, tam mu někdo odebere krev a odchází. Ve skutečnosti musí každému testu předcházet předtestové poradenství, což znamená, že si spolu sedneme do uzavřené místnosti a popovídáme si o vašem dosavadním sexuálním životě, z čehož vyplyne, zda jste vhodný pro test na HIV. Nejvíce hlídáme minimální dobu od rizikového sexuálního styku, což jsou dva měsíce.
Ale v odborné literatuře se často uvádí tři měsíce?
Ano, často se uvádí doba od dvou do tří měsíců. My, ve spolupráci s národní referenční laboratoří, což je špičkový zdravotnický ústav, stanovili tu dobu na dva měsíce. Technika je dnes už opravdu na velmi vysoké úrovni a v případě, že se u vás infekce prokáže, je i ten jeden ušetřený měsíc samozřejmě pro lékaře cenný. Ty tři měsíce doporučujeme u lidí, kteří mají stálého partnera a kteří spolu například žijí, aby nemuseli na testy chodit šestkrát do roka.
Co se děje po odběru?
Výsledek dodává Národní referenční laboratoř. Zákon pak stanovuje, že výsledek musí klientovi sdělit člověk medicínsky vzdělaný. U nás to činí lékař, který má i psychologické vzdělání. Nikdo z nás mu tuto práci nezávidí – sdělení nálezu se pak může protáhnout třeba i na hodinu a půl, protože pro klienta je samozřejmě sdělení takového výsledku velká rána. Nastíní se mu jeho situace a další lékařský postup. Podle zákona je každý HIV pozitivní člověk povinen se léčit. Přitom je pouze na něm, jaké AIDS centrum v České republice si zvolí. U nás samozřejmě dostane všechny potřebné kontakty.
Co vás u klientů nejčastěji překvapí?
Nejčastější chyba u dívek je to, že nám řeknou, že používají hormonální ochranu a tedy nepoužívají kondom. Přitom bych čekal, že už ze základní školy mladí lidé ví, že pilulky zabrání pouze nechtěnému početí, ale ne infekčním chorobám. Chlapci pak často spoléhají na to, že kondom u sebe nosí jejich sexuální partner.