Ministr Julínek musí nejprve reformní návrh uhájit před lobbistickými tlaky
Když minulý čtvrtek Tomáš Julínek poprvé veřejně představoval zdravotnickou reformu, spokojeně se hřál před kamerami a blesky fotoaparátů. Nejméně polovina z přítomných poskytovatelů péče, zástupců pojišťoven a pacientů včetně předsedy Sdružení pediatrů Pavla Neugebauera mu totiž gratulovala: „Ministr by si zasloužil poblahopřát za odvahu, že je první, kdo dokázal říct nahou pravdu: je nutné si za zdravotní péči platit.“
Kolik? V lékárně třicet korun za položku na receptu, stejnou částku za návštěvu praktického lékaře i specialistů, šedesát za den v nemocnici a 90 korun za pohotovost. Přičemž když součet poplatků za návštěvy lékaře a za recepty, plus doplatky na léky, překročí hranici pěti tisíc korun na osobu a rok, pojišťovna pacientovi vrátí peníze nad tento limit a ten dále už nic s výjimkou hospitalizace a pohotovosti neplatí.
Poplácání po rameni
Ano, Tomáš Julínek je opravdu první, kdo představil vcelku rozumný návrh, jak zregulovat nadměrnou spotřebu zdravotní péče a léků a zároveň jak prolomit tabu soukromých peněz v českém zdravotnictví. Poplatky totiž platí i země s mnohem horšími hospodářskými výsledky než Česko. Teď se je například chystá zavést Rumunsko. Julínkem představená vize poplatků má ovšem dva háčky.
První háček
To, čemu se říká zdravotnická reforma, ale žádnou reformou není. Má sice (podle propočtů ministrova týmu expertů) pomoci uspořit 3,5 miliardy korun za zbytečnou péči a předepsané léky a zhruba stejně do systému přinést, ale tok peněz ve zdravotnictví v podstatě nijak neovlivní. To znamená, že hrozbu vysokého zadlužení kvůli změnám demografické křivky neodvrátí.
Podívejme se na největší pojišťovnu v zemi – VZP. Už za deset let jí klesne počet lidí v produktivním věku o půl milionu, což znamená více než sedmiprocentní výpadek z příjmů pojistného od vydělávajících lidí.
Zároveň s tím vzrostou výdaje na péči stále se zvyšujícího počtu seniorů o více než 25 procent. To je ovšem jen statický model.
„Kalkulovali jsme jen se zvýšením počtu obyvatel v příslušných vysoce nákladových skupinách, tedy u lidí v důchodovém věku.
Nezapočítali jsme do toho růst cen léků, moderní přístroje a peníze na nové způsoby léčby, které každým rokem přicházejí,“ říká poradkyně ministra Lucie Antošová.
Bude hůř
Kdo takový schodek zaplatí? Stát? To těžko, když trvalo léta, než vyslyšel křik pojišťoven a než díky exministru Davidu Rathovi loni navýšil platby za státní pojištěnce, které významně pokulhávaly za odvody zaměstnanců a podnikatelů. Už po roce je ovšem „vrchní financ“ Miroslav Kalousek na nejbližší dva roky zmrazil na loňské úrovni (48 miliard korun).
Státní pojištěnci přitom tvoří 57 procent z celkového jejich počtu a jsou zároveň největšími konzumenty zdravotní péče. To všechno bude v konečném důsledku znamenat, že jen VZP, která má 65 procent pacientů, bude někdy v roce 2017 chybět okolo 30 miliard korun. A deset let není tak dlouhá doba.
Nutná změna
Žádný ekonom nepochybuje o tom, že změna systému je nutná. Je to ostatně vidět i na jiných statistikách. V Česku jde do zdravotnictví v poměru k HDP 7,2 procenta peněz, přičemž průměr zemí Evropské unie je osm procent. Jenže poměr mezi veřejnými a soukromými penězi je u nás vůbec nejnižší v neprospěch veřejných financí: ani ne deset procent. Julínkova „reforma“ tak není ničím jiným, než jen prvním krokem k tomu, aby se systém více opřel i o soukromé peníze. Ostatně i na sousedním Slovensku, kde před čtyřmi lety tehdejší ministr zdravotnictví Rudolf Zajac řešil podstatně krizovější stav resortu zavedením poplatků, je spoluúčast pacientů dvacetiprocentní. A ani současná levicová vláda si nedovolila zrušit je všechny: ponechala padesát korun za návštěvu pohotovosti a pětikorunu za recept.
Co dále?
Julínkův návrh na zavedení poplatků je sice prvním krokem ke skutečné reformě, ale k té máme ještě daleko. A ministr o budoucích změnách zatím mluví jen v obrysech.
V pátečních Hospodářských novinách například prozradil, že počítá s prodejem menších fakultních a s privatizací některých nemocnic do rukou strategického partnera. Na tom není nic zvláštního – síť lůžkových zařízení v Česku je přebujelá a spotřebovává více než polovinu peněz ze zdravotního pojištění. A stát navíc bývá mizerný hospodář.
„Zároveň je u nás počet hospitalizačních dnů téměř o polovinu vyšší, než je průměr zemí OECD a dále roste. Trend vyspělých zemí je přitom opačný – jednodenní chirurgie a snižování počtu dní strávených v nemocnici,“ říká náměstek ministra a hlavní architekt reformy Pavel Hroboň.
Nehledě na to, že podle konzervativních studií Transparency International je ztráta z neefektivních výdajů ve zdravotnictví 9,6 procenta, což je necelých 20 miliard korun. A až 30 procent zdravotní péče je poskytnuto zbytečně. Tomáš Julínek však nemluví o tom, co jsou tyto černé díry a jak je zalepit.
Proměna pojišťoven
Skutečný cíl reformy je však jinde než jen v zapojení soukromých peněz a identifikování a zalepení děr. Spočívá v proměně zdravotních pojišťoven v akciové společnosti, a tím i ve skutečnou konkurenci a v reálného nákupčího zdravotní péče. „Aby si lidé mohli vybrat svůj pojistný plán na míru. Regulátor ohlídá, je-li v pořádku. Plán mi umožní zvolit si třeba vyšší spoluúčast v absolutní částce peněz výměnou za nižší pojistné,“ konstatuje ekonom Miroslav Zámečník.
Ministr však téma odbývá: „Hlavním akcionářem bude určitě stát. A pak žadatelé. To je ale záležitost roku 2009 a dále, to je předčasné řešit.“
Není. Je třeba vědět předem: Jaký bude druhý krok reformy? Kdo bude akcionářem pojišťoven? Jaká budou pravidla hospodaření? Budou jasně odděleny peníze, které za provozování systému zdravotního pojištění dostává provozovatel, od těch, s nimiž jen hospodaří coby s financemi daňových poplatníků? Kolik procent bude činit fond na provoz, marketing, nábor pojištěnců a podobné záležitosti? A bude to jediný balík, z něhož se budou vyplácet dividendy?
Druhý problém
Zatím je tu však ještě jeden aktuálnější problém, a sice nutnost ustát čerstvě představený první krok k reformě a uhájit jej před lobbistickými tlaky.
Až do 19. dubna je totiž čas na připomínky k Julínkovu návrhu. A praktičtí lékaři a lékárníci už teď s řadou věcí nesouhlasí. Lékárníci nechtějí vybírat poplatky. Navrhují převést výběr na lékaře do ordinací. Do chvíle, kdy vypisuje recept, aby regulace měla smysl. „Lékárník už nic nezmění,“ říká šéf lékárnické komory Lubomír Chudoba.
Praktičtí lékaři by se tomu nebránili. Brání se však faktu, že by jim pojišťovny spolu se zavedením poplatků sáhly na platby za péči, aby se jejich nový příjem vykompenzoval a systém skutečně ušetřil. Lze očekávat, že podobných tlaků bude ještě během tohoto týdne mnohem více. Ustojí je ministr?
Lenka Petrášová, EURO