Do podpalubí se hrne dírou voda, takže cestující v této cenové třídě (tj. těžce nemocní a sociálně slabí) už polykají andělíčky. Na horní palubě však hraje hudba a hrstka vyvolených dokonce tančí, protože ví, že do záchranných člunů mířících na Bahamy se vždycky dostane.
Ve všech zemích na světě podléhá zdravotnictví regulacím, dokonce i v zemi „neomezených možností“, jako jsou Spojené státy. S rozvojem vědeckých poznatků výdaje na zdravotnictví stále rostou, všude jsou tedy zavedeny určité limity a kvóty, aby nekontrolovatelné výdaje nezpůsobily finanční kolaps systému.
Regulace za Ratha a Julínka
V roce 2006 David Rath jako tehdejší ministr zdravotnictví snížil lékařům finanční limit na předpis léků o 2 %, čímž je donutil k zamyšlení nad účelnou farmakoterapií. Zároveň zkrácením úhrad léků z veřejného zdravotního pojištění přiměl farmaceutické firmy zlevnit léky. Tím došlo ke snížení výdajů za léky, které do té doby nebývalým tempem rostly. Krom povyku vlivné farmaceutické a potažmo lékárenské lobby, které tím přišly o část svých zisků, se nic zvláštního nestalo.
Rozumějte – nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu obyvatel. Tomáš Julínek zavedl pro pacienty paušální pokuty za návštěvu lékaře s tím, že pacienti přestanou chodit s banalitami a systém ušetří. Finanční limity na léky opět uvolnil. A výsledek? Jak prezentoval v pořadu „Máte slovo“ na ČT 1 první náměstek ministra zdravotnictví bakalář Šnajdr, oproti předchozímu období stoupl počet pacientů léčených ve specializovaných centrech onkobiologické léčby o neuvěřitelných 35 %. Bakalář Šnajdr se tím chlubí, mně tato skutečnost připadá děsivá.
Centra takto vysoce specializované (a finančně náročné) péče léčí pacienty s vysoce aktivními nebo pokročilými stadii chorob. Sama jsem v podobném centru biologické léčby před pěti lety pracovala, a tak vím, že stanovené kvóty takto těžce nemocných pacientů jsme v našem kraji ani nenaplnili. Podotýkám, že kritéria pro zařazení do programu léčby byla v naší republice mírnější než třeba ve Francii nebo ve Velké Británii.
Zanedbané nemoci stojí víc
Jak si vysvětlit nárůst těžce nemocných? Buď došlo ke „změkčení“ indikačních kritérií, a to tak, že by se dalo mluvit o neúčelném plýtvání finančními prostředky ze společného balíku peněz na zdravotní péči. Nebo lidé opravdu přestali chodit k lékaři s „banalitami“ a přicházejí až v pokročilejším stadiu chorob. Druhou variantu považuji za možnou z toho důvodu, že sama ve své lékařské praxi tento efekt pozoruji. Mám interní a revmatologickou ambulanci, a zatímco na revmatologii se počet nemocných v roce 2008 oproti předešlému roku v podstatě nezměnil či mírně stoupl, na interně meziročně došlo k dramatickému propadu, a to zhruba o 30 %.
Lapidárně řečeno, bolavé koleno nemocného donutí lékaře navštívit, kdežto vysoký tlak nebo vysoká hladina cukru nikoli. Pokud má před sebou pacient navíc bariéru poplatku, podle hesla „bližší košile než kabát“ odloží léčbu choroby, jež mu nečiní výraznější obtíže. Objeví se u lékaře až v případě komplikací. Problém je, že léčba těchto komplikací je mnohonásobně dražší a mnohdy už nevede zcela k úpravě a nastolení původního stavu. Hypertonik, který dostane mozkovou mrtvici a ochrne na polovinu těla, nebo diabetik, jenž vlivem neléčené cukrovky oslepne, zůstanou doživotně invalidní. Společnost ztratí práceschopnou sílu a na léčení a ošetřování takto postižených lidí vynaloží obrovské prostředky.
Důvod první – odsávání peněz ze systému zbytečným vyhazováním za předražené léky – ovšem také není mimo hru. U člověka, který v minulosti prokázal své manažerské schopnosti spíše v umění přivést prosperující podnik ke krachu než naopak, je tato možnost dokonce velmi pravděpodobná. Dříve pan bakalář Šnajdr válcoval plechy v HP Construct, nyní coby zdravotnický expert válcuje naše zdravotnictví.
Julínkův duch na MZ žije dál
Naše zdravotnictví je jako potápějící se Titanic. Do podpalubí se hrne dírou voda, takže cestující v této cenové třídě (tj. těžce nemocní a sociálně slabí) už polykají andělíčky. Ve vyšších patrech je to o něco lepší v závislosti na tom, kam až dostoupila voda. Nahoře na palubě hraje hudba a hrstka vyvolených dokonce tančí. Proč ne. Oni totiž vědí, že do záchranných člunů, které posléze vyrazí směrem k Bahamám, se vždycky dostanou.
Za této situace kapitán lodi – ministr zdravotnictví – místo, aby začal intenzivně opravovat díru, nakáže strojníkům vzít vědra a vodu ze zaplavených částí vylévat. Ta se však většinou jen přelévá vedle, do dosud nezaplavených kabinek, což situaci v původní kabince na chvíli zlepší, o to rychleji pak ale půjde celá loď ke dnu. Bývalý ministr zdravotnictví Julínek byl opravdu nebývale špatný kapitán. Kromě přelévání vody vědry přišel ještě s takovými „originálními“ nápady, jako že udělá do lodi další díry, kterými bude voda zase vytékat ven. Kupříkladu zrušil vysoce specializovaná centra lékařské péče, rozmetal sehrané zdravotnické týmy, jež se na pracovištích tvořily řadu let a které nikdo nedá za týden, za měsíc ani za rok znovu dohromady.
Odvolal erudované odborníky z vedoucích míst prosperujících zdravotních ústavů či dorazil už beztak skomírající systém vzdělávání. Ačkoli již Tomáš Julínek ministrem není, jeho duch na ministerstvu zdravotnictví stále žije. A nepřestává pracovat na původním záměru – pomyslné detonaci, která by nezpůsobila díru, nýbrž kráter do lodi. Takový by byl efekt Julínkovy zdravotnické reformy, jejímž cílem je odliv finančních prostředků od pacientů a zdravotníků směrem k majitelům privatizovaných zdravotních pojišťoven.
MUDr. Maria Kortusová,privátní internistka a revmatoložka, České Budějovice, Zdravotnictví a medicína