MUDr. Bohumír Šimek reaguje na článek Léčba Julínkem se blíží
Cílem každého systému zdravotnictví by měl být zdravý pacient a ekonomicky spokojený lékař. Navíc základním předpokladem je vztah důvěry mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem.
A konečně přirozené vztahy jsou tím nejefektivnějším a nejekonomičtějším prostředkem. Toto budiž kredo, jehož prismatem posuzujeme kvalitu systému zdravotnictví i naší reformy.
Z tohoto zorného úhlu si nejsem jist, zda sociální evropský systém zdravotnictví je ten nejúspěšnější. Nejsem si jist ani spokojeností západoevropských pacientů ani spokojeností západoevropských lékařů, kteří opětovně stávkují pro nedůstojné podmínky, s poklesem financování a nárůstem byrokracie.
A to nepochybuji, že evropský sociální systém zdravotnictví je oproti našemu systému mnohem vstřícnější k pacientům i lékařům.
Náš systém zdravotnictví je maximálně centralistický, direktivní, netransparentní se socialistickými rysy. Vše je do posledního haléře dirigováno z ministerstva zdravotnictví.
Všechny subjekty ve zdravotnictví, pacient, lékař, lékárník, pojišťovna, nemocnice… jsou absolutně nesamostatné, nesvobodné a tudíž i nezodpovědné. Mají-li tyto subjekty normálně fungovat, musí být maximálně tvůrčí, musí mít maximum svobody a odpovědnosti. V čerpání prostředků by měli mít přednost před nejrůznějšími lobistickými uskupeními kroužícími jako supi kolem balíku vybrané zdravotní daně.
Pacient povinně odevzdá zdravotní daň, ta netransparentně mizí z dohledu a k jeho ošetřujícímu lékaři peníze doputují již jen v symbolické výši, ošetřující lékař dostane to, co zbude. Lékař pak nemá ani na dostatečné zaplacení práce sestry ani na rozvoj své péče o klienty pojišťovny.
Pacient odevzdá svou zdravotní daň a nikde se nedozví ani to, na co má za své peníze skutečně nárok, ani to, že kvalitu a luxus jeho léčby mu nehradí pojišťovna, ale formou regulačních mechanismů mu na to připlácí jeho ošetřující lékař.
Tento stav byl vystupňován za ministrování Davida Ratha, kdy se každý pacient vstupující do ordinace proměnil v potenciální ekonomické riziko svého ošetřujícího lékaře.
Za tohoto ministra nejvíce utrpěl vztah mezi pacientem a jeho lékařem. Byla vystupňovaná restrikce zdravotní péče a díky riziku statisícových pokut zvaných regulační mechanismy pro lékaře nebyli pacienti řádně vyšetřování ani léčeni.
V důsledku těchto stupňujících se restrikcí v podobě utahující se smyčky ve financování lékařů jsme si jednoznačně dokázali, že náš socialistický model financování zdravotnictví končí v omezeném vyšetřování a léčbě a tudíž končí v hledání korupce nebo protekce pacientem. Jistý náznak tohoto konce jsme tušili již v řešení problémů sociálních systémů zdravotnictví západní Evropy.
Jak učinit pacienta tím rozhodným článkem ve zdravotnictví? Jak dnes pacienta odporně proměněného na předmět lékařského bysnysu opět postavit do centra dění a učinit ho partnerem svého ošetřujícího lékaře, se kterým bude spolurozhodovat o svém optimálním vyšetřování a léčení?
Pacient se musí opět dostat z pozice ohrožující svého ošetřujícího lékaře do pozice ekonomického přínosu. Toho nejlépe dosáhneme, pokud pacient za své ošetření u svého ošetřujícího lékaře zaplatí za své ošetření vložením garančních peněz do systému, které si vyzdvihne v předem dohodnutém podílu u své zdravotní pojišťovny, u které si uzavřel osobní pojistku na své zdraví.
To předpokládá zrušení našich současných pojišťoven fungujících jen jako prostí redistributoři naší zdravotní daně a založení skutečných zdravotních pojišťoven s nejrůznějšími pojišťovenskými produkty na nemoc a zdraví, mezi kterými si občan bude moci volit pro něho osobně nejvíce vyhovující produkt.
Zdravotní pojišťovny musí skončit se státní spoluúčastí a politickým dozorem, což je pro ně rizikem. Místo toho musí být manažersky svobodné a pod řádnou státní kontrolou a včasnou sankcí.
Zdravotní pojišťovny se musí proměnit v plně odpovědné soukromé podniky neřízené, ale dozorované, státem. Preference dnešních pojišťoven jako správců zdravotní daně našich spoluobčanů a kolektivní spoluvlastnictví občanů působí dojmem zástěrky k dobře organizovaným ztrátám našich peněz.
Pacient svou individuální smlouvou s vybranou zdravotní pojišťovnou zahrnující různé bonusy a malusy dle životosprávy a chování klienta a vkládáním garančních peněz v ambulantní medicíně dostává do plodné konkurence nejen zdravotní pojišťovny, ale stejně tak ošetřující lékaře, což přirozenou cestou přinese navýšení kvality odborné i kvality jednání.
Pacient zaplatí za ošetření svému praktickému lékaři, který ho dokáže nejúspěšněji a nejlevněji provázet zdravotnickým systémem.
Praktický lékař svými konexemi mu případně doporučí nejlepší specialisty a nejlepší nemocnici podle svých vlastních zkušeností. Tato osobní zkušenost je mnohem cennější než sebelepší žebříčky kvality.
Zdravotní pojišťovny budou dělit vybrané zdravotní pojištění na dvě části. V plné solidaritě budou propláceny zřejmě hospitalizace a některá dražší vyšetření, na která většina z nás nemá.
Druhá část bude ponechána na proplácení podílu zaplacených garančních peněz v ambulantní medicíně. Zdravotní pojišťovny budou nasmlouvávat potřebnou zdravotní péči přímo s jednotlivými nemocnicemi. Zmizí restriktivní smlouvy s primární péčí, které představují riziko, že pacient není řádně vyšetřen ani řádně léčen.
Ministerstvo zdravotnictví by mělo jen definovat pojmy a přenechat všem subjektům co nejvíce svobody a odpovědnosti. Ponechat si jen aktivní dozor nad pojišťovnami a nemocnicemi. A samozřejmě řešení sociální problematiky ekonomicky slabších občanů.
Tyto úvahy o reformě našeho zdravotnictví jsou činěny z optimální pozice pacienta. Aby pacient mohl být partnerem svého ošetřujícího lékaře a spolurozhodovat o svém vyšetřování a své léčbě.
A konečně poznámky k článku Tomáše Pavlíčka a k Julínkově reformě. Začíná se regulačními poplatky. Nejsem si jist, že je to nejšťastnější začátek. Přestože jde o směšně nízké částky, které máme každý k dispozici, vyvolávají hrubý protitlak opozice, které se daří mobilizovat veřejnost.
Nevoli vyvolávají i u lékařů, protože budou budit dojem pacientů o navýšení příjmu lékařů, a již se před pacienty tají jejich administrativní náročnost a hlavně to, že předpokládanému výběru bude úměrné snížení plateb VZP. Při nedostatečném výběru, byť pro pacientský vzdor, budou lékaři v minusu. Navíc směšná výše regulačních poplatků nebude mít dlouhé regulační trvání.
Skutečnou regulaci by přinesly jen garanční peníze zapůjčované pacientem do systému. Tomáš Julínek tuto regulaci hodlá přijmout až v druhé trati po zřízení komerčních pojišťoven, kdy by mohl pacient v ordinaci platit platební kartou.
Placení touto kartou má tu nevýhodu, že na rozdíl od přímého placení vkládáním garančních peněz pacient nevidí cenu svého ošetření přímo na dlani. Psychologický efekt je nižší.
Pokud hodlá Tomáš Julínek ponechat existující pojišťovny a zřídit k nim navíc komerční připojištění, obávám se zbytečné ztráty našich pacientských peněz. Takové zdravotní pojištění by bylo mnohem dražší, než pokud by bylo spravováno jednou pojišťovnou. Zejména pokud místo státního dozoru by zůstala státní spoluúčast v pojišťovnách.
Znovu opakuji, že cennější než ministerské či pojišťovenské žebříčky kvality je osobní znalost praktického lékaře, u kterého bychom měli začít. Praktický lékař má přehled o celé medicíně, a proto není radno ho obcházet.
Na rozdíl od Tomáše Julínka bych se více opřel o kvalitní praktické lékaře než o zdravotní pojišťovny. Systém zdravotnictví opřený o kvalitní praktické lékaře je systém pro pacienty nejlevnější. A konečně praktický lékař má k pacientovi blíž než jeho zdravotní pojišťovna. Proto bych se opřel o kvalitní praktické lékaře a usiloval o obnovení jejich prestiže
Co se týče chování lékařů k pacientům, jsou čeští lékaři podle údajů Health Comsumer Powerhouse čtvrtí nejhorší v Evropě. Věřím tomu, protože bohužel nevstřícnost a arogance lékaře jsou zatím jediné fungující regulativy pacienta v této zemi. Pacient je jediný článek našeho systému, který dosud není systémově regulován.
MUDr. Bohumír Šimek, www.Zdravi.Euro.cz
praktický lékař z Křemže