Před volbami to vypadalo, že ČSSD pohodlně zvítězí, ve sněmovně prosadí jejich zrušení a alespoň na čtyři roky nás všechny tohoto zdravotnického evergreenu a volebního taháku posledních let zbaví.
A že především této zátěže zbaví kraje. Jen na Vysočině stály poplatky loňský rok 50 milionů korun. A přitom v současné době, kdy peníze chybí všude a určitě i krajům, by se nepochybně hodily na spoustu dalších projektů, které se nedaří ufinancovat. Jako je například oční škola v Třebíči, kam se sjíždějí děti s očními vadami z celé republiky.
Ovšem situace je po volbách jiná. Vládu sestavuje pravice a jediná ze stran, která chce poplatky alespoň nějakým způsobem oklestit, jsou Věci veřejné a i ony upozorňují na to, že k tomuto kroku sáhnou až po stabilizaci resortu.
Samozřejmě argumentů pro i proti placení zdravotnických poplatků je celá řada, od těch regulačních, kdy před jejich zavedením se Česká republika nacházela na samotné špičce ze zemí OECDv počtu návštěv u lékaře, přes peníze, které tak navíc do zdravotnictví tečou, až po ty z druhé strany barikády o nedostupnosti zdravotní péče a zátěže pro sociálně slabší spoluobčany.
Do hry navíc v poslední době vstoupila i Evropská komise, která, byť zatím neoficiálně, projevila svůj názor, že proplácení poplatků může být diskriminační. A tak se zdá, že tomuto eskamotérství definitivně odzvonilo.
Jenže poplatky problémy ve zdravotnictví nevyřeší. Je to jen špička ledovce, i když v hodnotě pěti miliard za rok. Již nyní deficit ve zdravotnictví přesahuje miliard deset a na konci roku se může dostat až k patnácti.
Jediným nejbližším krokem k udržitelnosti je nasypat do něj z rozpočtu dalších pět miliard prostřednictvím navýšení plateb za státní pojištěnce. To se na druhou stranu pochopitelně nelíbí ministru financí Eduardu Janotovi a dá se očekávat, že ani jeho další nástupce z toho nebude nadšený.
Odborníci navíc volají po ucelené koncepci rozvoje tohoto resortu v horizontu alespoň 5 až 10 let. Volají dlouho a volají marně. Jenže u nás, kde se jakýkoli pokus o reformu mění s příchodem voleb, a nejen těch parlamentních, a kde se za poslední dvacet let vystřídalo třináct ministrů zdravotnictví, to půjde těžko i na jedno volební období, natož na dvě či tři.
I tento, jak se nyní zdá, pro kraje sisyfovský boj dokazuje, jak je pro naši politickou reprezentaci těžké se na nějaké dlouhodobé koncepci dohodnout. Problém zdravotnictví tak nestojí na hamletovské otázce z úvodu, ale na obyčejné snaze naší politické reprezentace se dohodnout.
Můžeme do zdravotnictví sypat více peněz ze státního rozpočtu, z kapes občanů či z komerční sféry, ale hlavně musíme něco udělat. Dříve než se vše zvrhne v shakespearovskou tragédii.