Nepřehledná situace kolem křesla ministra zdravotnictví má svůj prapůvod v tom, že předseda vlády si před časem přál někoho za ministra zdravotnictví nemít (a nikoliv, jak ústava poněkud očekává, někoho mít). Navrhl odvolání doc. Emmerové a pověření místopředsedy vlády ing. Škromacha.
Tomuto návrhu prezident republiky bezodkladně vyhověl, i když věděl, že je míněno jako řešení formální a provizorní.
Pak prezident republiky dne 20. října obdržel, v souladu s příslušným ustanovením ústavy, návrh předsedy vlády na jmenování nového člena vlády a jeho pověření řízením ministerstva zdravotnictví.
Prezident na základě tohoto návrhu jmenování neuskutečnil a v tisku následovala vlna komentářů. V nich zazněly snad všechny myslitelné názory, unikla však prostá a rozhodující skutečnost, že prezident může takovémuto návrhu předsedy vlády -stejně jako veškerým jiným právními předpisy předvídaným návrhům - vždy vyhovět jen tehdy, je-li návrh věcně způsobilý k tomu, aby byl uskutečněn.
V daném případě tomu tak nebylo, protože prezident shledal, že pozice prezidenta ČLK svou povahou odporuje výkonu funkce ministra, tudíž podle ústavy tyto dvě funkce jedna a tatáž osoba nést nemůže. Toto posoudit je povinností a odpovědností prezidenta a názor samotného zamýšleného člena vlády v tom hraje pramalou roli.
Takzvaný střet zájmů je třeba od tohoto odlišit. Střet zájmů je upraven zvláštním zákonem, který míří na věci v tomto srovnání poměrně prozaické, v oblasti jen podnikatelské a výdělkové.
Příslušný zákon počítá s tím, že takovýto střet zájmů okamžikem jmenování do funkce prostě nastat může, a ukládá jej následně a neprodleně odstranit.
Zcela zbytečné tedy bylo písemné prohlášení pana Ratha o tom, že se po jmenování vzdá všech činností, které by odporovaly článku 70 ústavy: Oblast střetu zájmů musí po jmenování vyřešit proto, že mu to zákon ukládá.
Pozice prezidenta ČLK je však podle názoru prezidenta republiky překážkou absolutní, i jen přechodný souběh by byl protiústavní. Dne 31. října nastala nová událost, předseda vlády prezidentu republiky navrhl, aby pověřil řízením, to jest učinil ministrem zdravotnictví, jeho samotného.
Přísně vzato se asi nejednalo o návrh podle čl. 68 odst. 5 ústavy - ten totiž říká, že: „prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev“.
Předseda vlády není „ostatním“ členem vlády, byl to tedy spíš jeho námět než návrh s následky podle ústavy. Prezident jistě i předsedu vlády pověřit řízením některého ministerstva může, předseda vlády však tímto úkonem - jistě nechtěně - upozornil na další rozměr prezidentova uvážení při sestavování vlády.
Tak jako tak zde v tento okamžik byly dva vzájemně si protiřečící projevy vůle předsedy vlády. Prezident republiky by byl mohl vyhovět kterémukoliv z nich, nikoliv oběma současně. Anebo naopak mohl interpretovat, že pozdějším úkonem je předchozí úkon anulován, předseda vlády už nyní dr. Ratha za ministra nechce.
Dříve, než prezident republiky mohl na tuto zapeklitou hádanku dát odpověď, zde už ovšem byla opět jiná situace. Dne 1. listopadu byla z Úřadu vlády doručena písemnost podepsaná dr. Rathem, která mimo jiné obsahuje i slova „abdikuji z funkce prezidenta ČLK ke dni 2. 11. 2005“.
Pokud mohu posoudit, snad to skutečně znamená zánik funkce; i předseda vlády tomuto úkonu podle svého dopisu ze 2. listopadu zjevně přisuzuje stejný význam. Tímtéž dopisem proto předseda vlády vzal zpět návrh na jmenování sebe sama a zopakoval svůj původní návrh na jmenování dr. Ratha.
Tím, že předseda vlády považoval za nutné svůj návrh opakovat, se postavil za takový výklad, že napřed dr. Ratha za ministra chtěl, pak jej chtít přestal, a nyní jej znova chce -jinak by totiž původní návrh považoval za stále platný a neopakoval by jej.
Prezident republiky tedy rozhodl už o třetím návrhu v pořadí, a nikoliv ještě stále o prvním. Není to nejlepší způsob, ale důvod mluvit o ústavní krizi to jistě taky není.
Jan Bárta (ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky),
Právo