Vídeňská univerzita (Institut pro etiku a medicínské právo), svaz vídeňských veřejných nemocnic a všeobecná (univerzitní) nemocnice v tomto hlavním městě Rakouska se mj. snaží stále zlepšovat kvalitu ošetřovatelské péče. Přes web univerzity (www.uniwien.ac.at) lze sledovat programy kvality a předcházení rizikům a pochybením mj. v sesterské profesi nebo úkoly vytčené svazem nemocnic a vedením vídeňské nemocnice spojené s univerzitou (www.kavwien.at a www.
akhwien.at), jež jsou v gesci ředitelky pro ošetřovatelskou péči.
Stres vs. výkon
Zveřejněna je tu i například i zajímavá diplomová práce Manuely V. Gruber-Aignerové, jež se pokusila vyjádřit poznatky prakticky z celého světa, pokud jde o možnost předcházet rizikům v oblasti zdravotní péče, a připojila i vlastní šetření připravenosti středního zdravotnického personálu na prevenci „nežádoucích příhod“. Autorka se mj. dotkla japonské studie, v níž se porovnávala náročnost profese pilotů, lékařů a sester. Zdá se, že ve zdravotnictví existuje daleko více rizik než v práci pilotů a je nesnadnější je přesně definovat a minimalizovat. Už jen proto, že ve zdravotnictví působí větší pracovní týmy, v nichž daleko více jedinců se může nekontrolovatelně dopustit chyby. Zmíněná studie sledovala pracovní zátěž, stres, (ne)dostatek spánku aj. Konstatuje se, že přetížený zdravotnický personál nepracuje efektivně, ale na rozdíl od pilotů si zdravotníci údajně méně přiznají možnost pochybení. Nejde však jen o profesní zátěž. Na otázku, jak dobře může člověk pracovat při osobních problémech, se 82 % lékařů a 60 % sester domnívalo, že na kvalitu péče o pacienty to nemá vliv.
Kultura blamáže
Ve zdravotnictví není dostatečně rozvinuta „kultura prevence profesních pochybení“, dedukuje autorka diplomové práce s odkazem na experty z různých zemí, kteří rozlišují, zda státy nastolují „kulturu bezpečnosti pacientů“, nebo „kulturu blamáže“. Do práce zdravotníků se však promítá doslova tříšť vlivů, jež není jednoduché v praxi uhlídat, což nesnímá zodpovědnost za minimalizaci potenciálních negativ na úrovni státní správy, škol, vedoucích pracovníků zdravotnických pracovišť i řadových zaměstnanců. Ač instituce vyhlašují nové a nové programy kvality, při osobním rozhovoru s ošetřovatelským personálem v oblasti intenzivní péče se ukáže, že zhruba polovina zaměstnanců si myslí, že se bezpečnost pacientů nemusí nijak zvlášť projednávat. Přitom chybná péče zvyšuje nejen náklady nemocnic, ale také sazby pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání. Autorka uvádí, že na jednoho poškozeného pacienta se musí v průměru vydat čtyři až osm tisíc eur dalších nákladů při řešení následků chybné péče. Podle ní je 30 až 50 % nežádoucích příhod odvratitelných.
Kromě jiného zmiňuje úskalí, kdy zdravotnická organizace perfektně zvládá kontrolovat „vnější rizika“, ale zapomíná na ta „vnitřní“, uvnitř vlastní struktury. Například není dostatečně úzká spolupráce (spolurozhodování) mezi lékaři a ošetřovatelským personálem, nebo není běžné, aby si podřízený mohl dovolit přednést nadřízenému vlastní názor (nebo takový podnět není dostatečně vnímán). Stačí málo – např. špatná komunikace při předávání služby a dojde k fatální záměně léku či jeho dávky. Třistakrát se člověk nachází u rizika pochybení, 29krát se dostaví neočekávaný výsledek péče a jedenkrát je pacient vážně poškozen…, pokusila se tato práce ukázat rozměry celkových rizik.