Domnívám se, že péče o příbuzné je stále mnohde zanedbávána. Je důležité pochopit pocity rodiny, jejich potřeby a starosti. U pacientů a jejich rodinných příslušníků je stále poměrně hluboce zakořeněný názor „příliš neobtěžovat a nerušit“.
Příkladem je nesmělost a strach, se kterými přicházejí ke dveřím pracovny zdravotníků v obavě se na cokoli zeptat nebo doprovod, který hned odchází, nejde dál, podívat se na pokoj, kde bude jejich příbuzný ležet. Sami si zkusme sáhnout do svědomí a vybavit si okamžik kdy si říkáme: „Co zase chtějí, proč sem lezou, ani nepozdraví“.
V péči o příbuzné nemůže funkci rodiny nahradit žádná instituce, proto by pro nás měla být spolupráce s rodinou samozřejmostí a neměli bychom ji považovat za práci navíc. Musíme se snažit navodit pocit velké důvěry, pochopení, ochoty a empatie. Při své práci jsem většinou měla zkušenost, že vše se soustřeďuje a orientuje pouze na uspokojování potřeb pacienta, což je jistě v pořádku, ale nikdo se o rodinu pacienta výrazněji nezajímá. Proto jsem se rozhodla vytvořit anonymní dotazník, který by mi celou situaci pomohl nastínit a i se lépe vžít do postoje rodiny.
Dotazníkové šetření
Dotazník byl určen všem příbuzným a známým, kteří svého příbuzného navštěvují. Obsahoval celkem 29 otázek a vyplnilo jej celkem 60 respondentů ve věkovém průměru mezi 30-50 lety. Při volbě otázek jsem se držela několika hypotéz.
Hypotéza 1: Množství informací týkajících se nemocného, jeho léčby, zdravotního stavu, dalšího postupu a podobně. Domnívala jsem se, že rodina má těchto informací nedostatek. Celkem 86,8 % (52) respondentů bylo spokojeno, pouze 13,2 % (8) postrádalo informace např. o následcích onemocnění, nebo o délce hospitalizace. Zde se má hypotéza nepotvrdila.
Hypotéza 2: Soukromí při podávání informací. Měla jsem zkušenost spíše negativní, ale výsledek mne mile překvapil, protože 71,7 % (43) dotazovaných bylo spokojeno, jen 28,3 % (17) uvedlo, že rozhovor s lékařem byl uskutečněn na chodbě, někdy i na pokoji mezi ostatními pacienty. Hypotéza se nepotvrdila.
Hypotéza 3: Čas pro rodinu. Chtěla jsem zjistit, kolik času věnuje zdravotnický personál během návštěv rodině pacienta. Domnívala jsem se, že výsledkem mého šetření bude nejspíše odpověď „nedostatečné množství času“. Vztaženo k osobě lékaře bylo spokojeno pouze 18,4 % (11) dotazovaných a ze strany sestry 66,5 % (40). Nespokojeno bylo ze strany lékaře 81,6 % (49) a u sestry jen 33,5 % (20). Lze to chápat tak, že se sestra věnuje ošetřovatelské péči a tráví na pokojích pacientů mnohem více času než lékař. Proto i rodině se zdá, že je nutné být více v kontaktu se sestrou. Zde se má hypotéza potvrdila.
Hypotéza 4: Prostředí na klinice. Byla jsem přesvědčena, že prostředí na našem oddělení působí na rodinné příslušníky většinou příjemně. Svědčí o tom i zjištěné výsledky: 91,6 % (55) dotazovaných bylo velmi spokojeno. Vybavení pokojů je oživeno obrázky nebo nástěnnými tapetami. Pozitivně působí i návštěvní místnost, která je plná květin a barevných obrazů.
Pouze 8,4 % (5) respondentů uvedlo, že na ně nemocniční prostředí působí negativně, nelíbí se jim úzké a studené chodby. A co by příbuzní rádi změnili? Například by chtěli pro své příbuzné a blízké (pacienty) na pokoji sprchy, barevné ložní prádlo, speciální diety, nebo umístění plenty mezi lůžky. Má hypotéza se nepotvrdila.
Hypotéza 5: Soukromí při návštěvě. Domnívala jsem se, že rodina má spíše méně soukromí při návštěvě svého příbuzného, ale celkem 73,5 % (44) bylo spokojeno a 26,5 % (16) nikoli. Hypotéza se nepotvrdila, proto se domnívám, že většina chodících pacientů odchází s návštěvou mimo pokoj, aby tak umožnili ležícím spolupacientům více soukromí.
Návrhy řešení
Výzkum mezi rodinnými příslušníky a známými byl velmi zajímavý a poučný. Podařilo se mi však zjistit také jiné faktory, které na všechny návštěvníky negativně působí. Jedná se především o pohled na ostatní pacienty, a to zejména na ty trpící, nemocné s bolestmi a ty, již jsou napojeni na nějaký přístroj.
Pro mnohé je samotný pobyt v nemocnici značně stresující, někdy i ve spojení s nepříjemnými vzpomínkami, nebo zkušenostmi. Vytvořila jsem několik návrhů, jak lze některé situace úspěšně řešit. Snažit se přeměnit spolupráci s rodinou v naprostou samozřejmost a pohlížet na ni jako na součást komplexní péče o pacienta, pokusit se i přes nedostatek času o rodinu pečovat, uspokojovat jejich potřeby včetně poskytnutí odpovědí na jejich dotazy.
Být rovnocenným partnerem v péči o pacienta, pokusit se o oboustranný respekt a důvěru. Umožnit rodině, aby se mohla podílet na společném plánování jednotlivých kroků týkajících se péče o jejich příbuzného, a to jak v oblasti léčby, tak dalších jiných postupů. Projevit větší míru zájmu a více se rodině nabídnout, snížit pocit bezmocnosti a přinést pochopení a útěchu.
Velkým přínosem by bylo umožnit rodinným příslušníkům pobyt na oddělení na neomezeně možnou dobu, především při příjmu nemocného. Věnovala by se jim zkušená a erudovaná sestra, která by všechny seznámila s oddělením, s denním režimem a řádem, s právy pacientů. Samozřejmostí by se mohlo stát, že budou rodinní příslušníci i u přijímacích rozhovorů pacienta jak s lékaři, tak i sestrami. Tím by se jim dostalo adekvátních informací, které někdy postrádají. Také během návštěvních hodin by bylo vhodné přesně vymezit čas, kdy se jim lékař nebo sestra budou věnovat. V klidné místnosti, v soukromí se mohou sejít a nebudou mít pocit, že zdravotnický personál, případně ostatní pacienty stále obtěžují.
Závěr
Každý vztah mezi lidmi má svůj morální pohled. Pro vztah mezi pacientem, zdravotníkem a rodinou to platí dvojnásob. Problematika pacient-rodina-hospitalizaceinformovanost je samozřejmě mnohem širší a bylo by možné věnovat se jí obšírněji a do větších detailů. Cílem mého šetření a následně také publikování jeho výsledků bylo napomoci umožnit zdravotnickému personálu více pochopit vnímání a potřeby rodiny. Každá rodina je jiná, její členové mají různé zvyky, vztahy a žijí v jiném prostředí. Snad budeme všichni do budoucna lépe vnímat a chápat problémy, které vzniknou, onemocní-li jeden z nich. Uvědomme si vzájemnou souvislost mezi rodinou a pacientem. Rodina by měla být hodnocena jako systém, to znamená nenahlížejme na pacienta jako na jednotlivce, případně na členy jeho rodiny, ale uvažujme vždy především komplexně. Ukažme rodinám pacientů, že máme zájem nejen o spokojenost jejich příbuzného, ale také o ně samotné.
Největší důraz bych sama kladla na první kontakt s rodinou při příjmu nemocného, protože nejvíce záleží na představení, na rozhovoru s nimi, na našem celkovém vystupování. Je ale třeba změnit i přístup k sobě samým. Jednou můžeme být my „ta rodina“ se strachem o příbuzného. Přála bych si tajně slyšet rodinu odcházející z oddělení, jak říká: „Tady se nám líbí, jak se nám věnovali, všechno pěkně vysvětlili, to bude jistě maminka v dobrých rukou.“ Řekněte - nezní to krásně?
O autorovi: Andrea Malá, neurochirurgická ambulance FN Brno-Bohunice