Rozhovor s televizní moderátorkou Marií Tomsovou.
Co pro vás znamená rodina?
Moc. Nedovedu si představit, že bych žila sama, že bych se vracela do prázdného bytu, neměla si s kým popovídat, sdělit dojmy, poradit se, vyplakat, zasmát se… Dokud jsem neměla děti, žila jsem velmi hektickým pracovním životem, teď se můj den zklidnil, pracuji 1krát týdně (v úterý v Prima jízdě) a téměř veškerý čas tak trávím s dětmi a večery s mužem. Život bez nich by pro mě byl prázdný. Dětí si vážím o to víc, že jsme na ně tak dlouho čekali. A když se sejdeme i se sestrou a její rodinou, k tomu rodiče a rodina sestry mého muže, mám opravdu pocit zázemí.
Co si myslíte o profesi zdravotních sester?
Obdivuji je. Co všechno musí znát, co musí prakticky zvládnout, denně v poklusu, v plném nasazení a navíc být i psychologem. Sestřičky jsou prostředníkem mezi lékařem a pacientem, sestřička je pro nemocného tím, koho má stále nablízku. Je to opravdu služba nemocným, náročná práce po stránce fyzické i psychické. Mrzí mě, že není finančně doceněna tak, jak by měla, a že kvalifikované a většinou i výborné sestry utíkají jinam.
Co podle vás chybí sestrám a lékařům?
Záleží na povaze. Jako v každé profesi, i v téhle, jsou lidé odpovědní, schopní, talentovaní, pilní, a ti druzí. Můj tatínek byl lékař, jeho povolání bylo pro něj poslání, Hippokratovu přísahu ctil. Moje sestra, nejlepší kamarádka v Chrudimi a několik dalších kamarádů a přátel jsou lékaři. Můžu se na ně spolehnout. Ale právě tady vidím, kolik zbytečných starostí a problémů jim komplikuje život, čím vším se musí zabývat a zdržovat, místo toho, aby se dobře mohli věnovat jen své práci. To vše za nízké finanční ohodnocení, ale přitom ta zodpovědnost! Štve mě, že si mocní a kompetentní tohoto státu neuvědomují, jak je zdraví občanů pro budoucnost země nesmírně důležité a že nic nedělají (nebo velmi málo) pro dobré pracovní podmínky těch, v jejichž rukou je. To se týká vlastně veškerého zdravotnického personálu.
Zažila jste někdy ve vašem povolání pocit křivdy?
Asi nejvýrazněji po odvysílání kontroverzní TV inscenace Taneční zábava, což byla mystifikace režisérky Jitky Němcové o přepadení TV hlasatelky šílencem (Vladimír Marek) v přímém přenosu. Hněv diváckého národa se obrátil proti mně. Měl pocit, že já, oblíbená hlasatelka, ho podvedla, oklamala, zneužila jeho důvěry, udělala si z něj legraci… Nebyla to pravda, jen jsem zahrála roli, netušila jsem, že diváci nepoznají, že jde o hru, že to vezmou vážně až do konce a že to budou tak prožívat. Měla jsem jako hlasatelka diváky ráda, byla jsem tu pro ně v kladném slova smyslu. Jejich reakcí jsem byla zaskočena.
Potom mi vadí, že se na moderátory (kromě pár špiček) hledí poněkud svrchu, jako že to nic není, že to může dělat každý a hned. Ale tato profese chce dlouholetou praxi, průpravu, dar řeči i improvizace, rozhled a přehled, schopnost naslouchat i položit pravou otázku v pravý čas, nenechat se zaskočit, sžít se s kamerou i mikrofonem, uhlídat čas, narážku i partnera, a přitom působit přirozeně, lidsky a pokud možno příjemně.
Co děláte pro svůj vzhled?
Já mám na jednu stranu výhodu, že jsem ve zralém věku (38 a 39 let) porodila normální cestou dvě děti. V těhotenství jsem jen kvetla. Pak samozřejmě daly děti zabrat. Někdo přijde o zuby, já o vlasy. Ale jinak je s nimi člověk mladší, musí jim stačit. Nechci, aby si spolužáci mysleli, že jsem jejich babička. Společně jezdíme na kolech, bruslích, sjíždíme alpské i naše sjezdovky, plaveme, hrajeme fotbal, šipky…
Snažím se udržovat - péče o pleť je při téhle profesi nutná od mládí, o postavu také, i když se tělo po dvou porodech za sebou ve čtyřiceti dává dohromady daleko hůř než tělo mladé. Cvičím denně chvíli doma, také v posilovně nebo fitness. Letos v září jsem vyjela s kamarádkou na cvičební týden se STOBem do Itálie, občas strávím celý víkend intenzivním cvičením. Jednou za 14 dní si dopřeju návštěvu kosmetického studia. Pravidelně chodím ke kadeřnici. Omezila jsem množství jídla, hlídám „zdravé“ a „nezdravé“ skryté tuky, snažím se nejíst večer. Dopuji se vápníkem, zinkem, hořčíkem, vitaminem C, někdy betakarotenem, piju zelený čaj, sem tam dodám jiný potřebný minerál či stopový prvek. Bojím se solária i skalpelu.
Jak zvládáte stres?
Vždy s úsměvem, i když je to nesmírně těžké. V klidu, vlídně. Když to nejde, je dobré se vykřičet na osamělém místě, například na toaletě, a když je adrenalin odplaven, teprve se vrátit. Trpělivě, i když někdy to je nadlidský výkon.
Hana Černá - Šípková
Foto archív Marie Tomsové
