Rozhovor s „otcem“ asistované reprodukce

Prof. MUDr. Ladislav Pilka DrSc.

Rozhovor s „otcem“ asistované reprodukce v České republice prof. MUDr. Ladislavem Pilkou, DrSc.

Byli bychom historicky nespravedliví, kdybychom chtěli označit pouze jednoho otce asistované reprodukce. Vědecké objevy a vynálezy sice bývají obvykle spojovány s individuálními jmény, ale nikdo z jejich nositelů nevstupoval úplně do vědeckého prázdna – mnoho jiných před tím připravovalo cestu, anebo – byť i neúspěšně – už hledalo řešení. I negativní výsledky bývají ve vědě důležité, odhalí, kudy cesta k pozitivnímu výsledku nevede. Tak i profesor Pilka byl jedním ze členů výzkumného týmu – vedl jeho klinickou část. Protože se podstatně zasloužil o zřízení prvního specializovaného pracoviště asistované reprodukce v ČR, dovolil si ho takto označit jeho kolega MUDr. Jiří Šráček i my.

Do přirozeného procesu oplodnění dokázala – řekněme příroda – postavit některým jednotlivcům nejednu překážku, takže stále existuje určitý počet neplodných párů. Kdysi se z neplodnosti „obviňovaly“ ženy, dnešní medicína však léčí stejně neplodnost žen jako mužů. Právě ne příliš dávno vzniklý obor asistované reprodukce pomáhá partnerským párům ke štěstí – přivést na svět zdravého potomka.

Profesor Pilka patřil do týmu, který do historie nejen české lékařské vědy vepsal zajímavou kapitolu, protože dovedl výzkum do úspěšného začátku radikálního řešení manželské neplodnosti. Tvořili ho histolog a embryolog prof. MUDr. Milan Dvořák, DrSc., (v té době vedoucí katedry histologie a embryologie, první spolupráci domlouval s tehdejším přednostou první ženské kliniky prof. MUDr. Miloslavem Uhrem, CSc.), prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc., jako klinický gynekolog a porodník, a další dva embryologové – MUDr. Jan Tesařík, CSc., a prof. MUDr. Pavel Trávník, DrSc., (titulatura odpovídá současnému stavu). Týmová spolupráce začala rokem 1980 a už v roce 1982 se dostavil první výrazný úspěch.

Jak je možné, že se tak stalo v tak krátkém čase – v průběhu pouhých dvou let?

Bylo to možné proto, že brněnské kliniky se už dlouho věnovaly léčení neplodnosti u manželských párů a řešily ji podle tehdejších medicínských možností, které se fakticky začaly rozvíjet teprve po druhé světové válce, když se objevily nové medicínské metody v diagnostice (laparoskopie) i v léčbě (mikrochirurgie). Klinika, na níž jsem začal pracovat od roku 1968, velmi brzy zvládala všechny nové moderní postupy. Záhy jsme také poznali, že v ženské neplodnosti, která se na celkové neplodnosti podílí 40 %, je téměř polovina způsobena tubárním faktorem. Ale i nejlépe provedená mikrochirurgie neměla výraznější než 40% úspěch, bohužel stále zůstávalo 60 % žen s neplodností vejcového původu, kterou jsme neuměli vyléčit. S napětím jsme sledovali zprávy v literatuře o úspěchu Edwardse a Steptona v Anglii, kde se v roce 1978 narodilo první dítě oplozené mimo tělo matky – dítě ze zkumavky. Byli jsme proto tehdy upřímně překvapeni nabídkou prof. MUDr. Milana Dvořáka, DrSc., že jsou schopni zvládnout embryologickou část problému – oplození in vitro. Embryologové z LF MU měli už zkušenosti z výzkumů savčího oocytu, my jsme zase mohli přislíbit, že pro nás nebude technickým problémem získat oocyt z folikulu, a to buď laparoskopicky, nebo během mikrochirurgického výkonu na vejcovodech. Mohu říct, že v tomto případě nám velmi přála náhoda, byli jsme však na ni dobře připraveni k experimentu nadešel ten správný čas a vstoupila do něj ta správná pracoviště – Ústav histologie a embryologie LF MU a I. gynekologicko-porodnická klinika na Obilním trhu v Brně..

Nedávno jsem četla ve Mladá fronta Zdravotnictví a medicínaZdraví.Euro.cz (č. 28, 14.7. 2000, s. 16) rozhovor s prof. MUDr. Janem Evangelistou Jiráskem, DrSc., z pražského Ústavu pro péči o matku a dítě, který také začal s obdobným výzkumem. Přišel s tou ideou už v roce 1970, tedy plných osm let před anglickým „Baby Brown“. Bohužel se zastavil v půli cesty, a to ve chvíli, kdy dosáhl fertilizace ve zkumavce. Říká, že byl zastaven hlavně „závistí některých kolegů“. Oplodněné vajíčko se už nepokusil přenést do dělohy. Jaké překážky a svízele jste museli překonat vy?

Předesílám, že my jsme pracovali týmově, spojili jsme své dosavadní zkušenosti a znásobili úsilí, všechno pracně, někdy i složitě jsme vyřešili.

Chtěla jste, abych pojmenoval překážky. Ty největší byly dvě: za prvé bylo jasné, že musíme stimulovat ovulaci tak, abychom dostali více vajíček, získat je z přirozeného cyklu jsme neměli naději. Tehdy totiž také ještě nebyly k dispozici farmaceutické stimulační prostředky.

A ta druhá překážka byla ještě závažnější, neexistovala dosud žádná výroba speciálních přístrojů, které jsme nutně potřebovali (kultivační komůrka, punkční jehly, transferové soupravy…), prostě proto, že je doposud nikdo nepotřeboval. V tom jsme však měli štěstí díky mimořádnému technickému nadání prof. MUDr. Pavla Trávníka, DrSc. Tomu se podařilo zkonstruovat jak tolik potřebnou komůrku (s řízenou atmosférou pro tkáňové kultivace), tak i jiné potřebné instrumenty. Vzpomínám si, jak obtížně jsme získávali jehly. Musely být 30 cm dlouhé, správně seříznuté a ostré. Nakonec jsme uspěli na Slovensku ve Staré Turé, naše sestry však ještě musely po večerech brousit pilníčky špičky. Také jsme v jednom z vojenských skladů objevili tenounké katetry a získali je. Nebyly sterilní, a tak jsme je ve Veverské Bitýšce (v tehdejší továrně Rico) sterilizovali. Tyto naše problémy vesměs plynuly z toho, že v bývalém východním bloku nutné instrumenty ještě neexistovaly a dostat je ze západních zemí pro nás bylo téměř nemožné. Něco jsme však přece jen v zahraničí nakupovali, byla to kultivační média, která jsme pochopitelně nemohli vyrobit sami. Získávali jsme je trošku pokoutně jako subdodávky při objednávkách farmaceutických firem. Sice jsme se pohybovali v tomto případě na samé hraně zákona, ale potřebné médium jsme konečně měli k dispozici. Pro vědecký objev se muselo i riskovat.

Vyskytly se zdánlivě i drobnější svízele. Nikdo nemá potuchy, kolik nám např. dělala problémů voda, než se nám podařilo zjistit, v čem spočívá její znečištění, které průkazně zabraňovalo pozitivním výsledkům.

Některé obtíže souvisely s dobovým stavem medicíny a přístrojového vybavení i s rozvojem používané techniky, např. ultrazvuku, nebyla také vaginální sonda atd.

Ještě jednou – jak to, že se tak brzy dostavil první úspěch?

Ne náhodou se říká, že zlé či těžké se může obrátit v dobré. Právě zmiňované technické problémy a jejich řešení, které se nám zdálo časově náročné, nás přivedly k myšlence, že bychom se mohli pokusit část celého procesu kultivace in vitro nějak obejít. Udělat prostě to, co jsme doposud uměli dobře – odebrat vajíčko, vložit ho se spermií do jednoho katetru a umístit do vejcovodu stejně jako je tomu při normálním oplození. Zpočátku jsme to dělali v průběhu operace – embryolog vajíčko se spermii nasál do pipety a ke konci operace jsme to vložili do operačně připraveného vejcovodu. Takto jsme získali první těhotenství v roce 1981, bohužel skončilo potratem. Ale už druhé – v následujícím roce 1982 – už bylo úspěšné. Narodil se zdravý chlapec. Slavili jsme velký úspěch – světovou prioritu v tom, co se dnes označuje GIFT (Gamete Intra-Fallopian Transfer), který se dnes běžně provádí pomocí laparoskopie. Považuji za nedostatek, že jsme hned všechno zevrubně nepublikovali. V r. 1984 Asch z Kanady postup popsal, brzy se rozšířil po celém světě. Jeho první dítě se ovšem narodilo až dva roky po našem.

Sebekritika je sympatická, ale v bibliografických seznamech je v roce 1983 evidovaná stať Diagnose der grundlegenden Sterilitätsursache des Ehepaars mittels einer laparoskopischen Untersuchung (Gynäkol, 105, 1983, autorů L. Pilka, P. Trávník, P. Tesařík), která s výzkumem úzce souvisí, a z roku 1984 stať Unsere Erfahrungen mit der In - vitro – Fertilisation und dem Embryotransfer (Gynäkol., 106, 1984, Pilka L., Dvořák M., Tesařík J., Trávník P., Soška J., Čupr Z.), která výsledek popisuje. Uvážíme-li tehdejší obvyklé časové prodlevy mezi odevzdáním textu až po konečný tisk, nebylo zpoždění tak úplně vaší vinou.

Teď chci vaši pozornost upřít k jednomu specifickému problému. Jak se k tomuto způsobu – nazvěme ho „umělým“ oplodněním – stavěla církev? Z rozhovoru s profesorem Jiráskem, z něhož jsem citovala už výše, jsem se také dozvěděla, že např. v USA takové zásahy (ani pokusy) nebyly možné, protože tam platily restriktivní zákony přímo zakazující jakoukoliv manipulaci s lidskými embryi. Vůbec je všeobecně známo, že práce s „lidským materiálem“ vždycky vyvolává řadu etických otázek, a to nejen u protestantů a katolíků.

Právě tato uplatněná metoda transferu do vejcovodu je církví uznávána, nevidí v ní totiž tak hluboký zásah do přírody jako při oplození in vitro.

V roce 1999 mě Křesťanská akademie v Praze pozvala na jednání o morálně etických problémech v reprodukční medicíně. Byl jsem vyzván, abych metodu představil a vyjádřil zásadní etická pravidla.

Když jsme se už dostali k etickým otázkám, chtěl bych upozornit na to, že během obdobných výzkumů si každé pracoviště vytváří vlastní modely, které mají zabránit neetickému chování. Brněnské pracoviště Centrum asistované reprodukce předneslo soubor pravidel na VIII. Světovém kongresu o právu v medicíně v roce 1988. Jednala o nich i komise evropské rady ve Štrasburku. My jsme konzultovali bioetické problémy i s odborníky na rodinné právo.

Podmínky provádění asistované reprodukce byly přijaty obecným konsenzem. V současné době však Společnost asistované reprodukce přijímá spíše mezinárodní etické a právní normy, včetně bioetické konvence ze Štrasburku.

Jak pokračoval klinický vývoj dál?

Musím přiznat, že velmi pomalu. Vzhledem k výše uvedeným problémům jsme měli po pětileté práci porozených 7 živých dětí. Metoda fungovala, ale měla velké mezery.

Čím se vám podařilo tyto zpočátku skromné klinické úspěchy zlepšit?

Myslím si, že právě tehdy sehrála velmi pozitivní roli naše pilnost, houževnatost a vytrvalost. Vzpomínám na množství hodin, kdy jsme společně s profesorem Dvořákem rozebírali a hodnotili všechny aspekty a fáze pokusů – stimulaci, monitorování folikulární fáze, odběry, kultivaci až k vlastnímu transferu. Stále vytrvale, stále dokola. V tomto směru byl prof. Dvořák zvláště důsledný. Systematicky ověřoval a hledal správná řešení. Velkou předností bylo technické vybavení embryologické a histologické laboratoře na fakultě, kde ovládali rozvinutou elektronovou mikroskopii, kterou zavedl už prof. MUDr. K. Mazanec, když studoval časná savčí embrya.

Tak se stalo, že jsme v roce 1984 porodili první dítě z přenosu embrya do dělohy. Nezaostávali jsme v tomto směru příliš za západním světem. Sami jsme se srovnávali a také jsme byli srovnáváni, znali jsme své nedostatky a snažili jsme se je rychle odstraňovat.

Na internetu (http://www.volny.cz/ ptravnik/ cesky/main.htm) označil P. Trávník Brno za „kolébku asistované reprodukce v České republice a jedno z nejvýznamnějších center ve střední Evropě“.

Myslím, že proti tomu nelze nic namítat. Stejně jako on i já musím ještě jednou připomenout dobře založenou vědecko-výzkumnou tradici rozvíjející teoretické základy embryologie člověka, neodmyslitelně spojenou se jménem profesora MUDr. Jana Floriana. Takže povzbuzeni pak anglickým „Baby“, iniciovali brněnští embryologové výzkum metody klinické aplikace. Připraveni jsme byli i na klinice, kde měla léčba neplodných manželství už svou tradici, první mezinárodní sjezd o problematice sterility ženy se konal už v roce 1938.

Byť i celý experiment probíhal za těžkých podmínek, dostala anglická Luisa Brownová za čtyři roky český protějšek – chlapce, který byl „počat“ metodou GIFT. Dnes je mu osmnáct let, škoda, že naše dítě zůstalo anonymní.

Tak si to přála jeho matka a já dodnes její přání respektuji. Od té doby se přes všechny dílčí potíže asistovaná reprodukce perspektivně rozvíjela a zcela změnila někdejší pojetí gynekologie a porodnictví. K našim úspěchům také patří, že jsme brzy dokázali vytvořit samostatné pracoviště – Centrum asistované reprodukce. Stál jsem v jeho čele ve Fakultní porodnici v Brně až do roku 1998. V reprodukci jsme měli dosud sice skromné, ale přece jen úspěchy, po několik let jsme zůstávali jediní. Číslo úspěšných porodů rostlo a to vedlo k enormnímu zájmu o naše pracoviště, které se postupně stávalo školícím pro celou východní Evropu. Také proto jsme vybudovali speciální laboratoř, operační sálek, pokoje pro pacientky, vypracovali jsme patřičnou dokumentaci, zpětně kontrolovatelnou. Z ničeho a s ničím jsme nedělali tajnosti, ochotně jsme přijímali stážisty – desítky z Československa a celkem 37 zahraničních delegací z řady evropských zemí, a také z Kuby. Některé skupiny u nás pobyly i několik týdnů. S mnohými kolegy jsme navázali vědecké a přátelské vztahy, publikovali společné práce, např. s kolegy z Rostocku, Moskvy, Krakova (dodnes přežívají dobré osobní přátelské vztahy).

Metoda se začala už šířit po celém světě, ale – i když už v zahraničí pracovala celá řada pracovišť s velmi dobrými výsledky, např. v Austrálii, Anglii, Francii a své výsledky publikovali rychle, stále jsme postrádali odbornou literaturu.

Podařilo se vám navázat kontakty s obdobnými západními pracovišti?

Většina našich návštěv pocházela z tehdejšího východního bloku. Ale my jsme se tehdy snažili dostat na známá pracoviště v zahraničí, kde se prováděla asistovaná reprodukce, což bylo v té době dost obtížné. Zafungovaly osobní přátelské konexe. Dopustili jsme se drobné mystifikace, vyjeli jsme do zahraničí jako aktivní sportovci. Tak se stalo, že jsem byl s kolegou zařazen do skupiny sálových krasojezdců a sálové cyklistiky, s níž jsme odjeli do Vídně. My samozřejmě nikoliv na stadion, ale za profesorem Feichtingerem. Přijal nás mile, pobyli jsme tam dva dny, ovšem že to bylo už dopředu domluveno.

Kdy jste získali pro svůj experiment přízeň vedení nemocnice?

Po těch úspěších se nám podařilo získat zájem ředitelství v roce 1988. Musím říct, že nikdy nebylo proti, ale do té doby neinvestovalo do výzkumu žádné peníze. Postupně o nás projevilo zájem i ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo financí. Vzpomínám si, jak jsem obcházel různé úřady tak dlouho, až jsem získal přízeň těch rozhodujících lidí. Bylo to docela zajímavé hledání a získávání peněz na rozvoj výzkumu.

Po pěti letech jsme už měli kultivační komůrku, ultrazvuk, některé zařízení i ze západu. Vybaveni jsme byli dobře a kvalitně. Zacvičovali a učili se u nás kolegové z mnoha jiných českých měst, kteří pak zakládali obdobná pracoviště jinde po Čechách.

Pak nastal zlom v práci, už jsme rodili jedenkrát za měsíc, postupně jsme se dostali na srovnatelnou úroveň s ostatní Evropou.

V roce 1988 jsme se přihlásili do světového registru, bylo v něm už 18 států. Dosahovaly až 10% úspěšnosti, naše byla sice 5 %, ale bylo zřejmé, že jde pouze o nedostatek prostředků na léky pro stimulaci ovariální činnosti, které byly velmi drahé, nikoliv o naši dovednost. Za dobrý výsledek jsme považovali i to, že se postupně stabilizoval pracovní tým, v němž byl embryolog, 10 až 12 lékařů a vlastní laboratorní zázemí.

Doufám, že tehdy se vám už dařila i popularizace.

Měli jsme velkou výhodu, že celý proces in vitro mohl být sledován v elektronickém mikroskopu na katedře histologie. Tato přednost umožňovala prezentovat výsledky v západním tisku. Tím jsme se stávali ve výzkumném medicínském světě známější.

Koncem osmdesátých let vznikla další centra – v Olomouci, Praze a jinde. V současné době pracuje v České republice celkem 14 center asistované reprodukce.

Jaká je dnes úspěšnost této metody v léčbě neplodnosti?

Pohybuje se mezi 20 až 30 %. Existují i omezující faktory – věk ženy, pak mužský faktor, počet oocytů… Je velmi zajímavé, jak se z původně velmi skromných začátků rozvinul zcela nový obor – reprodukční medicína, který se dnes zaměřuje nejen na léčení manželské neplodnosti, ale řeší i otázky preimplantační diagnostiky, z jedné blastomery, tj. jedné buňky embrya dovedeme diagnostikovat vývojovou vadu dřív, než je embryo uloženo do dělohy. To má pro praxi velký význam, snižují se tak vrozené vývojové vady u geneticky zatížených párů. Řeší se i imunologické problémy a především mužská neplodnost, rozeznáváme také poruchy vázané na chromozom Y.

Co považujete za největší pokrok v reprodukční medicíně v posledních letech?

Je to především možnost označovanou písmeny ICSI, přímý přenos spermie do oocytu, který dnes už pomáhá celé řadě diagnóz neplodného manželství. Také účinné zdolávání mužské neplodnosti. K oplodnění vajíčka nám postačí i jediná spermie, která se najde téměř u všech mužů. Právě za velký pokrok považuji možnost, že tu spermii umíme získat přímo odsátím ze semenotvorných kanálků varlete (TESA), ale i z kanálků nadvarlete (MESA) i z kousku semenotvorné tkáně varlete (TESE). Děje se to malými operačními výkony, které zmenšují procento neplodných mužů.

Uvedl jste, že dnes pracuje v ČR úspěšně čtrnáct center asistované reprodukce. Je jasné, že transformace zdravotnictví podstatně zasáhla také i do asistované reprodukce. Část z nich je privátních. Zajímalo by mě, jak je zajištěna jejich odbornost.

To je důležitá otázka. Za tím účelem byla vytvořena sekce asistované reprodukce při České gynekologické společnosti JEP, která spolupracuje s komisí při ministerstvu zdravotnictví, dohlížející na praktické provádění asistované reprodukce. Obě sledují dodržování standardů, vypracovaly systémy registrace výsledků (odesílají se na evropský kongres ESHRE). Byl také vytvořen Minimální standard pracoviště provádějícího fertilizaci in vitro, vyžaduje se plnění závazně určených kritérií – nezbytné vybavení přístrojové, průběžné doplňování kvalifikace, perzonální požadavky apod.

Každoročně se také schází alespoň jedenkrát sekce asistované reprodukce, aby zhodnotila výsledky v uplynulém roce. Ta také vydává sborník výsledků. Myslím, že je velmi dobré, že začal vycházet časopis Reprodukční medicína, který by měl pravidelně přinášet „Zprávy sekce asistované reprodukce“.

Jeho nulté číslo mám právě před sebou, vydává ho Sekce asistované reprodukce ČGPS. Je mj. zajímavé právě tím, že přináší abstrakta ze třetího ročníku celostátní konference Reprodukční medicína, konané 8.–10. června tohoto roku v Brně. Příští číslo bude věnováno závažnému tématu, o němž jsme už také hovořili – etickým problémům umělé reprodukce. Časopis bude mít tříměsíční periodicitu a vedle odborných příspěvků chce přinášet i informace o aktuálním dění v asistované reprodukci u nás i v zahraničí.

Reprodukční medicína je dnes dynamicky se rozvíjejícím oborem a do budoucna nemůže zůstat zúžena pouze na asistovanou reprodukci. Nutně se rozvíjí jako multidisciplinární obor, jemuž se otevírají možnosti účinné spolupráce s molekulárními genetiky.

Pane profesore, děkujeme vám za rozhovor a za výrazný podíl na zrodu zcela nové koncepce léčby neplodnosti. Vytáhl jste ČR na světovou úroveň v oboru asistované reprodukce, založil u nás její registr a dosáhl jeho zařazení do registru světového.

Pro Masarykovu univerzitu v Brně je velkou ctí, že dvě pracoviště její lékařské fakulty se tak úspěšně zapsaly do historie reprodukované medicíny.

* * *

Profesor MUDr. Ladislav Pilka, DrSc., uvedl, že se v ČR do roku 1996 narodilo kolem 1500 dětí metodou asistované reprodukce. Jejich počet je dnes už mnohem vyšší, ale přesné číslo, vzhledem k rostoucímu počtu privátních pracovišť, momentálně neznáme. Dočkají-li se bezdětní rodiče nakonec vytouženého potomka, znamená to pro ně velké životní štěstí. Vděčnost mnohých z nich právem patří profesoru Pilkovi. Pracoval na klinice LF MU až do roku 1998 a mnozí z jeho kolegů a dnes už úspěšných žáků považují za šťastnou hodinu vyhraný konkurs na místo asistenta kliniky (1979) pro něho, pro kliniku, pro vědu, lékařskou fakultu i pro ČR.

Jeho zásluhy o vznik a rozvoj asistované reprodukce a o ustavení oboru reprodukované medicíny vyplývají z předcházejícícho rozhovoru. Zbývá ještě doplnit, že od roku 1971, kdy složil úspěšně atestaci druhého stupně, se systematicky vzdělával, v roce 1983 habilitoval a za tři roky poté obhájil doktorskou disertaci. V roce 1987 byl jmenován profesorem. Deset let pak stál v čele II. gynekologicko-porodnické kliniky jako její přednosta (1988 – 1998).

Jeho odborný zájem – řešit neplodnost manželského páru – ho přivedl k podílu na mezinárodně uznávané světové prioritě v oblasti přenosu gamet do vejcovodu, metody GIFT. Jeho jméno i četné publikace (2 monografie, 2 celostátní učebnice, více než 200 publikací doma i v zahraničí – autorských i kolektivních, vystoupení na 262 domácích i zahraničních konferencích, 34 abstrakt ze zahraničních kongresů) jsou známy i v zahraničních odborných kruzích. Jako světová priorita je uznána publikace – Tesařík J., Pilka L., Dvořák M., Trávník P.: Oocyte recovery in vitro insemination, and transfer into the oviduct after microsurgical repair at a single laparotomy. Fertil Steril., 39, 1983.

O Pilkově popularitě svědčí i několikeré členství v zahraničních institucích (fakultativní profesor Jagiellonian University Krakow, čestný člen Německé gynekologicko-porodnické společnosti v Hamburku, čestný člen Slovenské Gynekologicko-porodnické společnosti, člen rady pro vědecké hodnocení MzD SR, člen Ústřední znalecké komise, Ústřední etické komise) a předsednictví (Československé a České gynekologicko-porodnické společnosti, Československé společnosti asistované reprodukce). Od roku 1989 patří k poradcům MZd.

Za odbornou práci, vědecko-výzkumný rozvoj asistované reprodukce a organizační aktivity v reprodukované medicíně

obdržel Národní cenu Československé republiky (1985), na XXX. světovém kongresu IFFS v San Franciscu (1998) získal Čestné uznání. V roce 2000 mu ministr školství ČR udělil Medaili I. stupně za odbornou pedagogickou a vědecko-výzkumnou činnost.

Jeho práce byla oceněna i pamětní medaili prof. Michala Šelinga a Štefánikovou cenou Slovenské gynekologicko-porodnické společnosti za to, že je nejen propagátorem a zastáncem česko-slovenské medicínské spolupráce, ale také aktivním pokračovatelem jejích tradic, založených už ve dvacátých létech profesorem MUDr. G. Müllerem, který přišel z Bratislavy do Brna budovat na novou MU gynekologicko-porodnickou kliniku.

Mimo to byl i dlouholetým univerzitním pedagogem, vštěpoval studentům (stejně i kolegům) smysl pro kvalitu poskytované péče, kladl důraz na osvětovou (preventivní) práci lékaře, vedl kolegy k týmové spolupráci, bez níž je dnes multidisciplinární gynekologicko-porodnický obor, rozšířený o reprodukční medicínu, těžko myslitelný. Předsedal v komisích pro obhajoby kandidátských disertací v Brně, Hradci Králové a Bratislavě.

Bylo by nesprávné vnímat prof. Pilku pouze jako výkonného odborníka. Je také stále společenským člověkem se smyslem pro humor a s příznačným optimismem, který mu pomohl překonat řadu překážek. Pevným zázemím mu je i byla rodina, manželka – herečka Blažena Rýznerová, dnes už i rodina dcery Barbory, radost a potěšení mu přinášejí i dvě vnoučátka. Docela nedávno oslavil pan profesor své 67. narozeniny (17. 7. 1933 se narodil v Hradčovicích). V loňském roce byl jmenován emeritním profesorem profesorského sboru Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc.,

kabinet dějin lékařství Ústavu sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví, LF MU Brno

1. dítě ze zkumavky v Brně 1982 – kluk.

Prof. MUDr. Ladislav Pilka, DrSc.

Na vizitě u 1. dítěte in vitro (1984) – pí Johaňáková, MUDr. Tesařík, prof. MUDr. Ladislav Pilka a prof. MUDr. Milan Dvořák.