Pomáhají v tom, aby se děti buď mohly vrátit ke svým rodičům, nebo aby pochopily a přijaly, proč to není možné, a přesto se dokázaly radovat a žít svůj život plnohodnotně. Pěstouni mají výhodu, že toto vše mohou dělat v kruhu rodinném, v bezpečí rodiny, v blízkých vztazích s dítětem. A daří se jim to.
Potřeba výlučné pozornosti
Jako sociální pracovnice a psycholožka znám i ústavní zařízení – pro děti i pro dospělé, pro zdravé i handicapované. Také lidé pracující v kojeneckých ústavech a dětských domovech zasluhují obdiv a úctu. V možnostech, které ústavní zařízení nabízí, pro děti dělají naprosté maximum, často za nízké platy. Nikdo tam dětem nechce ublížit, právě naopak. A to je skvělé, protože přesně to mají společné s pěstouny.
Jenže nyní se v médiích množí články od zastánců ústavní péče, kteří vykreslují rodiče těchto dětí jako feťačky, prostitutky, asociály a podivíny. Ano, v některých případech rodiče nechtějí pro své děti to nejlepší. A v tu chvíli je potřeba zasáhnout, situaci dítěte dobře vyhodnotit a rozhodnout, čí péče je pro něj nejlepší.
Když ne rodičů, ani po intenzivní práci s nimi, pak širší rodiny. Když ne širší rodiny, tak pěstounů. Když ne pěstounů, máme za úkol zjistit, co brání dítěti, aby mohlo v rodině vyrůstat. A když dítě v rodině skutečně nedokáže a nechce žít, potřebujeme malé specializované terapeutické zařízení, kde se život svým rytmem, počtem lidí, jejich rolemi a péčí o každé dítě rodině co nejvíce blíží. Nikdo už totiž dnes nepochybuje o tom, že pro dítě je život v rodině to nejlepší, protože tam zažívá výlučnou pozornost, kterou pro svůj vývoj potřebuje.
Příklady dobré praxe
Úkol pěstounů je a bude nelehký. A těch na přechodnou dobu o to víc, že ještě téměř ani nezačali a už jim nikdo nevěří. Nevěříme, že se najdou. Nevěříme, že to nebudou dělat jen pro peníze. Nevěříme, že zvládnou předat dítě zpět do vlastní, již bezpečné rodiny či do nové, dlouhodobé rodiny, ať už adoptivní či pěstounské. Přesto ale snad už všichni věříme, že je třeba změna.
Věříme a známe fakta, že pobyt v ústavní péči či nefungující vlastní rodině dítěti způsobuje závažná traumata a často trvalá poškození na úrovni psychické, fyzické, sociální i intelektové.
Věříme a známe fakta, že pokud se dítě dokáže vztahově připoutat k jedné pečující osobě, bude to umět i k dalším osobám, které jej citlivě přijmou. Tak tomu bude i v případě, kdy dítě přilne k pěstounovi na přechodnou dobu.
Vytvoří s ním pevný vztah a ten dítěti umožní, aby to dokázalo i s dalšími lidmi v jeho okolí – primárně s těmi, kteří jej přijmou do péče po pěstounech na přechodnou dobu. Tedy zpět rodiče či noví, adoptivní rodiče, případně dlouhodobí pěstouni.
Již dnes existují příklady dobré praxe i u nás v České republice. Jen nejsou pod tíhou kritiky „neschopných“ rodičů dětí, pod tíhou zkreslování motivace pěstounů k jejich činnosti a pod tíhou strachu o své pracovní místo vidět. (Málo se ví o tom, že např. ve Středočeském kraji pěstouni na přechodnou dobu pečují o páté miminko a všechny čtyři předchozí děti zvládli předat do péče nových adoptivních rodičů, s kvalitní odbornou podporou v zádech.)
Základ spokojenosti a úspěchu v životě
Proč věřím, že pěstouni zvládnou postarat se o děti dosud umísťované do kojeneckých ústavů? Protože už dnes to někteří zvládají, jsou na svou roli připravováni, jsou hodnoceny jejich osobnostní předpoklady, dovednosti a možnosti ještě před přijetím dítěte.
Budou mít k dispozici odbornou psycho-sociální, případně i zdravotnickou podporu. A k tomu získají i adekvátní finanční ohodnocení.
Ústavní péče v České republice funguje od 50. let. Přesto si myslím, že každé dítě, které může vyrůstat v rodině, ať už vlastní či náhradní, bude ve svém dospělém životě spokojenější a úspěšnější než to, které vyroste v péči ústavní. Ale na tom se zřejmě všichni neshodneme. I když k tomu existuje řada výzkumných studií, nejen zahraničních, ale i českých. Proto asi bojujeme.
To však dětem nepomůže. Proto pojďme společně vyhledat a připravit tolik pěstounů, kolik děti v ohrožení budou potřebovat. Budou pak žít v rodině a o to nám všem přece jde.
Autorka je sociální pracovnice a psycholožka, Amalthea, o. s.