„Stárnutí schopnost pamatovat si nemění, nebo jen velmi málo,“ říká profesor Bruno Dubois z kliniky Pitié-Salpêtriere v Paříži. „Naopak během stárnutí je normální, že se snižují zdroje pozornosti, které jsou nezbytné pro shromažďování a registrování informací. Abychom si něco dobře pamatovali, musíme být především soustředění. Tato etapa soustředění je často právě tou, která selhává. Například když vložíme seniorovi do ruky předmět, který mu způsobí rozpaky, jako jsou klíče nebo telefon, v době, kdy dělá něco jiného. V tomto případě není nic divného na tom, že zapomene,“ doplňuje Dubois.
Díky testům paměti jsou neurologové schopni přesně zjistit, na jaké úrovni se nachází problém s pamětí. „Jestliže si stěžujeme na paměť, nemá to nejčastěji nic společného s onemocněním. Jde o banální jev, který vyplývá z poruchy pozornosti,“ říká profesor Dubois, kterého cituje deník Le Figaro.
Jinak řečeno, nedáváte-li pozor ve chvíli, kdy si chcete něco zapamatovat, paměť nefunguje, anebo jen částečně. A to, co do ní nebylo zaneseno, v ní nelze podržet. Navíc s přibývajícím věkem je třeba mnohem více se soustředit, abychom si něco zapamatovali. Učení naštěstí zůstává možným, ale vyžaduje více úsilí a soustředění.
Za určitých podmínek je zjevně obtížné mobilizovat různé systémy ukládání informací do mozku. Stejně tak je tomu při depresi, ve stavech úzkosti či znepokojení, při nedostatku spánku nebo při užívání některých léků, jako jsou například benzodiazepiny. Zapomínáme, že jde především o neurochemický jev a o tvorbu spojů mezi miliardami neuronů v mozku.
Výhodou staršího mozku je schopnost asociace. Paměť není krabice, kterou lze plnit a když je plná, tak přeteče. Čím je člověk starší, tím více má vzpomínek, a tedy i možností spojovat nové poznatky se staršími. „Čím více asociací vytváříte, tím jsou vazby silnější a paměť mohutnější,“ říká psycholog David Schacter z Harvardovy univerzity. Tento asociativní systém umožňuje nejen lepší ukládání informací, ale také jejich snadnější vybavování.
A proč si lidé tak obtížně pamatují jména? Problém pamatovat si jména tkví v tom, že je není možné k ničemu přiřadit. „Pokud jde o jména osob, nemůžeme se při jejich zapamatování opírat o žádnou logiku. Ve jménu žádná logika není. Jak najít nějakou logiku, nějaké spojení, abychom mohli přiřadit jméno k určité tváři nebo tělu?“ ptá se profesor Dubois. „To není možné. Zapamatování jména můžeme dosáhnout jeho neustálým opakováním, tato vazba je ale křehká,“ dodává. Nemáme se tedy čím znepokojovat.
Při Alzheimerově chorobě je tomu úplně jinak, protože je postiženo především uchovávání informací. A to s tou zvláštností, že nemocný neví o tom, co zapomněl. Navíc paměť má hrůzu z prázdna, a tak vyplňuje bílá místa, aniž by si nemocný uvědomoval, že si vymýšlí. To může jeho blízké vyvést z míry.
Paměť se zhoršuje podle toho, jak se Alzheimerova choroba rozvíjí. V počátečním stádiu je postižena autobiografická paměť, takže nemocný například zapomíná, co dělal včera večer. Pak jsou zasaženy relativně starší poznatky a nakonec přetrvávají jen vzpomínky z dětství. Problém ztráty paměti se netýká jen minulosti, ale také utváření nových vzpomínek. „Získávání nových poznatků se stává velmi obtížným. Je to jako by dvířka umožňující vzpomínkám vstoupit do paměti byla uzavřena,“ říká profesor Dubois.