Knížka „Jak jsem přišel na svět“ (Mladá fronta, 2006) vypráví „o cestě, kterou prošly všechny děti, ale žádné si na ni nepamatuje“, další nazvaná „O lásce a sexu“ je určena „především mladým dívkám začínajícím si klást otázky týkající se vlastního těla, lásky a sexu“ a do třetice připomeňme „Knihu o orgasmu“, která se obrací na „zástupce obou pohlaví“ a z níž vyplývá, že „orgasmus není náhoda, ale dá se naučit, rozvíjet a tříbit“.
Kateřina Janouchová už napsala patnáct knih, mnohé vyšly v překladech po celém světě. V Čechách jsme si jich mohli koupit zatím pět, na podzim vyjde další, prý taková „sandtnerka“ pro rodiče. Dodejme, že Kateřina Janouchová svou otevřeností, co se týká lásky a sexu, výchovy dětí i mezilidských vztahů, šokovala podle nás liberální Švédy a posléze i o něco méně liberální Čechy.
* Paní Janouchová, z patnácti knížek, které jste napsala, jich u nás vyšlo zatím pět. Píšete otevřeně o vztazích o sexu, o výchově dětí… Myslíte, že to, co je běžné například ve Švédsku, odpovídá přesně tomu, co prožívají lidé u nás?
Problémy a vztahy si jsou velice podobné a i těhotenství probíhá stejně u Češek jako u Švédek. Lidé mají stejné myšlenky a otázky, i podobné reflexe.
* I pokud jde o prožívání vztahů a výchovy dětí?
Doufám, že je inspiruji k trochu jiné výchově, než je v Čechách běžná. Ve Švédsku se například děti nesmějí bít. Také já jsem přesvědčená, že jsou i jiné alternativy, než aby byly děti vychovávány klasickým českým nasekáním, když zlobí.
* V mnohých rodinách se stále ještě důsledně razí staré přísloví tvrdící, že je „škoda facky, která padne vedle“, v jiných by zase dítě nedostalo takzvaně za ucho a může doslova všechno. Myslím tím extrém, kdy není potrestáno vůbec za nic - pokud tedy slovo trest před vámi mohu použít.
Můžete.
* Jaká je tedy vyhovující a účinná alternativa? Kudy vede zlatá střední cesta?
Také ve Švédsku se v tomto směru objevují různé názory. Někteří pedagogové jsou přesvědčeni, že se děti trestat nemají vůbec, jiní říkají, že se trestat mají, ale jen v určitém smyslu. Že se s nimi má spíše diskutovat, protože jsou chytré a pochopí. Obecně je přijímán názor, že autoritativní trestání dětí je zastaralé a nefunguje.
* Čili se dětem má vše povolit?
Definitivně ne. Mají mít pevné hranice, ale ten klasický trest, jak ho chápe většina lidí v Česku, není správnou výchovou dítěte.
* Vycházíte tedy z toho, že je třeba dětem věnovat daleko víc času a cíleně je vést?
Jistě, ale nemyslete - ve Švédsku mají lidé problém s časem stejný jako v Čechách, a právě proto se tam hodně diskutuje, jak k dětem přistupovat a jak s nimi zacházet. Ale možná se tam o tom víc mluví než tady a i na veřejnosti se řeší, jak děti vychovávat a kudy vede správná cesta k tomu, aby z nich vyrostli harmoničtí lidé. Proti trestání dětí hodně vystupují Dánové a řekla bych, že to má kořeny v hippies kultuře. Tehdy se prosazovalo, že děti jsou volné duše, které v sobě mají hranice toho, co je dobré a co ne, a že dospělí mají být spíše jakýmisi vedoucími skupiny, tedy rodiny. Ale já tenhle názor nezastávám.
* A jaký názor zastáváte vy?
Nenazývám trest trestem, ale říkám tomu konsekvence (pozn. red.: důsledek, následek) - špatné chování musí dostat konsekvenci. Důležité je, jaké signály dítěti dáte. Když dospělý člověk spáchá zločin, taky musí mít konsekvence, a kdyby se to dítě neučilo odmalička, nebude vědět, kde jsou hranice.
* Čemu říkáte konsekvence?
Konsekvence znamená, že za nějaký skutek se na něj někdo rozzlobí nebo se třeba s někým pohádá a nedostane něco, co má rádo. Prostě se mu odebere nějaké privilegium. Existují různé metody.
* Základem je tedy komunikace s dítětem? Neustálá, vytrvalá, nekončící.
Ano, komunikace. Ale to je základ všech lidských vztahů, je to problém, který mají i dospělí. Dost spolu nekomunikují, a pak dochází k nedorozuměním. Z toho vyplývají vlastně všechny problémy i mezi dospělými.
* Když se zpětně člověk dívá na to, jak prošel rodičovstvím - kolikrát jsem si sama říkala, že bych uvítala nějaký manuál, abych se vyznala v nějaké situaci. A pak člověk zjistí, že se stává snad naprosto všem, ale protože o tom nevíme, řešíme ji chybně. Proto bude vaše další kniha jakousi učebnicí pro dospělé?
Na podzim by měla v češtině vyjít Knížka pro rodiče, která je hodně o tom, co jste teď řekla. Bude v ní podpora rodičů, protože když člověk vidí, že ostatní zažívají stejné problémy, je pro něj lehčí s nimi bojovat. Myslím, že se lidé ve Švédsku i tady cítí dost sami v rodičovské roli a nevědí, s kým můžou své starosti a problémy porovnávat. Jejich rodiče a prarodiče se na to dívají jinak, oni sami vedou tak hektický život, že nemají čas se zamýšlet nad tím, co se děje. Vím, že si hodně matek a otců zoufá, když jejich dítě má například určité periody, třeba se toulá, a myslí si, že tenhle problém „máme jen my, v naší rodině“. V mé knížce najdou rodiče podporu, útěchu a ujištění, že je třeba získat určitý nadhled.
* Vaše knížky vyšly v mnoha zemích - jsou přijímány všude stejně?
Knížka pro rodiče zatím vyšla ve Švédsku, kde žiju, v Norsku, Finsku a v Dánsku a teď vychází tady v Čechách. Byla velmi dobře přijata, ve Švédsku dokonce jeden odborník napsal, že jsem jediná, kdo má moderní náhled na rodinu.
* Můžete to rozvést?
Buduji moderní perspektivu, píšu i o alternativních rodinách, o rodinách, kde jsou rodiče homosexuální nebo rozvedení, nežijí spolu. Nevycházím jen z klasické tradiční rodiny - otec, matka, děti, a taky hodně píšu o otcích, přičemž jiní autoři se často orientují pouze na matku, kterou chápou jako rodiče s velkým R. A pro starší děti tam mám také dnešní realitu - internet, drogy… Například tam mám radu, jak se chovat, když dítě nadává, kdy se mu má dát první klíč, kdy se má volně pustit z domu.
* A co dělat, když dítě nadává?
My jsme to doma řešili tak, ale tohle není trest, spíše konsekvence, že při každé nadávce dal provinilec korunu z kapesného do skleněné nádoby…
* …takže hned bylo vidět, kolik toho nanadával?
Ano. Děti přestaly dost rychle nadávat. Samozřejmě to brzo selhalo, ale myslím, že si začaly střežit jazyk a i ve škole s tím pracují. Ale já sama nejsem konzervativní a nadávám… Důležité je to, že se děti nechovají tak, jak to po nich rodiče chtějí, ale jaký jim poskytnou vzor.
* Nicméně i tak po nich vyžadujete určitou sebekontrolu. Prověřujete své teorie v praxi?
Mám je velmi dobře prověřené a myslím, že nejdůležitější je láska. Dítě musí cítit, že je milované, a pak už ani nevadí, jestli někdy někdo něco špatného řekne nebo udělá chybu. Protože když mu pořád ukazujete -mám tě strašně rád a jsi moje drahé dítě, má pocit bezpečí a zázemí, ze kterého může vycházet. To mu nikdo v životě nemůže sebrat. Děti, které rodiče jakoby nevidí, nemilují a neváží si jich, jsou, když vyrostou, hodně poškozené. Všechna bádání ukazují, že děti, které nikdo neviděl a nikdo s nimi nemluvil, mají v dospělosti velké problémy - to jsou ti zločinci a lidé, kteří utiskují jiné. Navždy v nich zůstává smutek, osamělost plynoucí z toho, že je nikdo neviděl a nemluvil s nimi.
* Znamená to, že kořeny problémů, které se kolem nás velmi často vyskytují -například skandál s kočkou, kterou mladí lidé opili a předhodili psu k roztrhání… nejsou v tom, že by je rodiče špatně vychovávali, ale v tom, že nepociťovali dostatek lásky?
Souvisí to zcela jistě s nedostatkem lásky. Trest nikdy nikoho nevede k tomu, aby měl ostatní rád. Kdysi jsem slyšela pohádku o chlapečkovi, kterého matka hodně trestala, protože zlobil. Jednou po něm dokonce chtěla hodit kamenem a syn jí přinesl větší kámen a řekl: Tenhle je lepší. Co nám to ukazuje?
* Že když něco negativního trvá dlouho, v člověku se něco zlomí a cit se přeruší. V té dušičce už prostě není.
Přesně. Kdyby dospělí byli víc při tom, když jejich dítě vyrůstá, víc ho vedli do života a nepustili jej, ať si dělá, co chce, bylo by to lepší. V kapitole o teenagerech píšu o tom, jak poznat, že dítě bude mít problémy, a čím se odlišuje od dítěte, které je mít nebude.
* Myslím, že vše, o čem jsme hovořily, je velmi důležité i pro sestřičky a jejich práci, ale vy se při své práci věnujete i přímo jim. Přednášíte porodním asistentkám o ženské sexualitě na vysoké škole ve Stockholmu - proč?
Protože ve zdravotnictví - a v Čechách je to stejné - se problematika sexuality neobjevuje, je to doslova tutlané téma. Je chybou, že se na ni nedíváme z větší perspektivy. Tvrdím, že tělo a duše jsou si velmi blízké a nelze je od sebe oddělit. Hodně problémů vzniká z toho, že lidé mají problémy ve svých vztazích a v intimním životě. Zdravotnictví je ale zatím zaměřeno na to, aby pozorovalo tělesné problémy a nedívá se na ty duševní. A nevidí souvislost.
* Ale vždyť se u nás vždycky říkalo, že když strádá duše, trpí tělo a naopak…
…když trpí duše, postihují tělo různé symptomy. Možná se na to trochu zapomnělo. Proto si myslím, že by zdravotnický personál měl absolvovat více kurzů zaměřených například na sexuologii, ale také by měl být více orientovaný na problematiku alkoholu a drog, odkud vyvěrá taky hodně problémů, ve zdraví i ve vztazích. Jsem přesvědčena, že ve Švédsku mají v tomhle směru úplně bílý flek. Když přijde člověk do nemocnice a říká, že mu je tak nebo onak, nezeptají se jej, kolik pije. A přitom to s tím často souvisí. Asi si myslí, že je lepší být zticha, že to tam nepatří.
* Co z toho vyplývá pro sestřičky?
Mají bližší kontakt s pacienty než lékaři. Ve Švédsku mají sestry velmi malé platy, a to je škoda, protože dělají velmi těžkou práci. Jsou v Čechách také podceňované?
* Nevím, jestli se podmínky dají srovnávat, ale stěžují si na finance a někdy i na vztahy sestra-lékař. Dokonce jsem hovořila se sestrou, která změnila pracoviště, protože v tom předešlém se například vždy musela lékaře zeptat, jestli vůbec smí promluvit…
Tak to je stejné. Velmi hierarchické. Lékař je tím, kdo rozhoduje, zatímco sestra… No.
* V současné době je hodně zdůrazňováno celoživotní vzdělávání. Myslíte, že i tudy vede cesta ke zlepšení situace?
Myslím, že ano, ale každá sestra se musí trošku postarat i sama o sebe. A snažit se co nejvíc, aby do své profese vložila, co může, aby získala sebejistotu. Myslím, že často může najít i lepší řešení než lékař. Sestry si mají co nejvíce zvyšovat vzdělání. Obdivuju je, protože mají velmi těžkou práci, velmi náročnou. Můj starší syn pracuje vždy v noci v porodnici jako sanitář, takže vím, jak je na tom i ten úplně nejnižší nejméně kvalifikovaný personál. Je to základní chyba, protože všechno je to jeden tým.
