Co se kolem vás dělo po soutěži, jaké byly reakce okolí na vaše vítězství?
Především bych asi měla přiznat, že se mi soutěžit vůbec nechtělo, ale nakonec jsem byla ráda, že mě hlavní sestra Fakultní nemocnice v Motole do Sestry roku nominovala, protože soutěž proběhla moc pěkně. A reakce na mé umístění? I ty byly velice hezké. Lidé kolem mě to brali velmi pozitivně a nenarazila jsem na nikoho, kdo by mi třeba nějak naznačil, že jsem si to vítězství nezasloužila. Naopak, všichni mi to přáli. Dozvuky snad ale měly i širší dopad, například po soutěži mi vyšel článek v Motole In, to je náš časopis pro pacienty, a i oni se dozvěděli, že někdo „zabodoval“ a proč. Soutěže, jako je tato, jsou pro sestry přínosem už tím, že se pro ně pořádají. Pomáhá to zvýšit prestiž našeho povolání a vystoupit sestrám z anonymity, v níž na pracovištích mnohdy bývají.
Zdá se, že jsme národ stěžovatelů. I sestry se od pacientů poměrně často dočkají spíš negativních postojů než poděkování…
Víte, já od roku 2010 pracuji v odboru kontroly, takže já jsem teď spíš ten obávaný člověk, který na oddělení chodí sledovat, jestli je ošetřovatelská péče, jak má být. Ale donedávna náš odbor řešil i stížnosti pacientů. Společnost je bohužel dnes tak nastavená a dějí se v ní takové změny, že si lidé obecně stěžují stále víc. V nemocnicích se setkáváte s neochotou pacientů chvíli počkat, ačkoli nejde o nic akutního, vymiňují si, že různé postupy chtějí tak, jak si to přejí oni, ne jak stanovil lékař a ne jak to provede sestra. Stížnostmi na zdravotnický personál pacienti rozhodně nešetří, jiná věc je odůvodněnost těch stížností.
Co byste přála českým sestrám?
Přeji jim, aby měly možnost zvyšovat si kvalifikaci ve svých oborech, které je zajímají a v nichž pracují. Ale také bych jim přála, aby i finanční odměna za jejich práci byla na odpovídající úrovni.